Článek
Dlouho ve mně zrálo podezření, že s mým výběrem partnerů je něco špatně.
Myslela jsem, že to přejde, že jen narážím na ty nesprávné typy. Mému poslednímu příteli bylo třicet, ale mentálně zamrzl někde na vysokoškolské koleji. Pokaždé, když jsme měli řešit něco vážného – třeba rozbitou pračku, složenky nebo plány na společné bydlení – urazil se, zamkl se v pokoji a hrál do rána na PlayStationu.
Já přitom nechtěla nic nereálného. Pracuji jako grafička, platím si vlastní nájem a nepotřebuji nikoho, kdo by mě živil. Chtěla jsem jen dospělého parťáka.
A pak jsem potkala Richarda.
Bylo mu pětapadesát. Seznámili jsme se úplnou náhodou na křtu knihy mé kamarádky. Měl prošedivělé vlasy, nosil dobře střižené sako a mluvil tichým, hlubokým hlasem.
Nejprve jsem si myslela, že z toho bude jen příjemný večer a pár skleniček vína. Ale on mi druhý den ráno zavolal. Nenapsal mi žádnou vyhýbavou zprávu plnou smajlíků na Messengeru. Prostě zavolal, zeptal se, jak jsem se vyspala, a pozval mě na večeři.
Z večeří byly víkendy na jeho chalupě. Z víkendů se staly společné měsíce.
Láska, která voní po klidu
Vedle Richarda jsem poprvé v životě zažila, jaké to je, když vztah není každodenní boj. Když jsem přišla domů unavená, nečekal na gauči s otázkou, co mu uvařím. Postavil přede mě talíř s teplým jídlem a nalil mi víno.
Když jsme se na něčem neshodli, nekřičel a nepráskal dveřmi. Sedli jsme si a mluvili spolu jako dva lidé, kteří se respektují. Byl to tak obrovský a propastný rozdíl oproti mým vrstevníkům, že jsem do toho vztahu spadla úplně po hlavě.
Věkový rozdíl sedmadvaceti let jsme my dva nevnímali. Problém s ním mělo jen naše okolí.
Nejvíc jsem se děsila toho, jak Richarda přijmou moji rodiče. Zejména můj otec Jiří.
Můj táta je o pouhý rok starší než Richard. Celý život to byl dominantní, hlučný muž, který měl na všechno ten jediný správný názor. Moje maminka kolem něj léta skákala po špičkách, žehlila jeho výbuchy vzteku a tiše snášela jeho arogantní, shazující poznámky na svou adresu.
Bylo mi naprosto jasné, že setkání těch dvou bude zkouškou ohněm.
Nedělní oběd
Domluvili jsme se na nedělní oběd u našich. Máma udělala klasickou svíčkovou a byla už od dveří viditelně nervózní. Když jsme s Richardem vešli do předsíně, táta si ho měřil pohledem od hlavy až k patě.
Richard přinesl mámě obrovskou kytici a tátovi láhev velmi kvalitního koňaku. Máma se usmívala a děkovala, ale táta jen něco zamručel a flašku bez zájmu odložil na botník.
Sedli jsme si do obýváku ke stolu. Atmosféra byla hustá tak, že by se dala krájet.
Zatímco my s mámou jsme se snažily udržovat aspoň nějakou zdvořilou společenskou konverzaci, táta jen mlčel, jedl a občas po Richardovi střelil uštěpačným pohledem.
Sotva jsme dojedli hlavní chod, táta se opřel v židli, utřel si pusu ubrouskem a založil si ruce na hrudi.
„Tak mi řekni, Richarde,“ začal ironickým tónem, který jsem u něj moc dobře znala. „Co s takovou mladou holkou vlastně plánuješ? Chytla tě druhá míza, tak sis našel pěknou hračku na chlubení před kamarádama?“
Srdce se mi zastavilo. „Tati, přestaň. Okamžitě,“ vyhrkla jsem a cítila, jak rudnu ponížením.
„Jen ať to řekne,“ nenechal se odbýt otec a nahlas se zasmál. „Já tyhle chlapy v krizi znám. Budeš jí dělat chvíli sponzora, koupíš jí kabelky a pak ti v posteli dojde dech. Doufám, že víš, že je to moje dcera, a ne tvoje budoucí ošetřovatelka.“
Chtěla jsem vstát a okamžitě z toho domu odejít. Ale Richard pod stolem klidně stiskl mou ruku. Jeho dlaň byla pevná a teplá.
Zhluboka se nadechl, položil příbor na talíř a podíval se mému otci přímo do očí. Nebyl v něm ani náznak vzteku nebo uraženého ega. Byl naprosto, ledově vyrovnaný.
„Pane Nováku, Klára žádného sponzora nepotřebuje. Živí se naprosto sama a ve svém oboru je velmi úspěšná,“ řekl Richard klidně a jeho hluboký hlas rezonoval tichou místností.
Můj otec si jen posměšně odfrkl, ale Richard pokračoval.
„Ona ve mně nehledá peníze. A nehledá ve mně ani otce. Ona jen zřejmě poprvé v životě zjišťuje, jak vlastně vypadá vztah, ve kterém muž u rodinného stolu nekřičí, nikoho neponižuje a hluboce si váží ženy, která vedle něj sedí.“
U stolu bylo rázem absolutní, mrazivé ticho.
Když spadne opona
Slyšela jsem jen tikot nástěnných hodin nad televizí. Máma přestala dýchat a sklopila oči ke stolu. Ale viděla jsem, jak se jí jemně chvějí koutky úst. Jako by poprvé po třiceti letech manželství někdo nahlas a narovinu řekl to, co ona si celou tu dobu jen tiše myslela.
Můj otec zrudl. Otevřel pusu, aby něco ostře odsekl, ale nenašel slova. Běžně lidi převálcoval křikem a arogancí, ale Richardova klidná, dospělá asertivita ho úplně odzbrojila. Vypadal najednou jako malý, vzteklý kluk, kterému někdo nečekaně sebral hračku.
„Děkujeme za oběd, paní Nováková. Svíčková byla vynikající,“ řekl Richard po dlouhých, tíživých vteřinách ticha. Zvedl se, pomohl mi do kabátu a odešli jsme.
Dnes je to rok a půl. S Richardem jsme se před měsícem zasnoubili.
Můj otec se mnou od toho nedělního oběda mluví jen úsečně a při rodinných oslavách se Richardovi zdaleka vyhýbá. Zato moje máma k nám začala potají jezdit na kávu. Pokaždé, když vidí, jak mi Richard sám od sebe uvaří čaj, zeptá se mě na můj den nebo mě jen tak pohladí po vlasech, vidím v jejích očích zvláštní směsici. Je to radost z mého štěstí a zároveň obrovský smutek nad životem, který ona sama nikdy nezažila.
Spousta lidí mě možná za mými zády odsuzuje. Píšou pod články na internetu, že holky jako já jsou zlatokopky a že budu mít brzy doma důchodce.
Ale mně je to jedno. Zjistila jsem totiž, že dospělost a zralost se nepočítají na letokruhy, ale na schopnost nést za vztah zodpovědnost a chovat se k partnerovi s úctou.
Někdy prostě musíte přeskočit celou jednu generaci kluků, abyste konečně našly skutečného muže.
