Článek
Dlouho ve mně zrálo to divné, nepopsatelné napětí, které mi svíralo žaludek pokaždé, když jsme spolu trávili čas.
Myslela jsem, že to přejde, že je to jen nějaké moje přechodné období, krize třicátníků, kteří si zrovna pořídili drahý byt a najednou neví, co se životem dál.
Každý večer jsem si hledala výmluvy, proč musím jít spát dřív, proč musím ještě pracovat na notebooku nebo proč mě zrovna dneska tak strašně bolí hlava.
Tomáš byl navenek dokonalý manžel, dobře vydělával, nosil čisté košile a před mými rodiči se choval jako ten nejpozornější zeť pod sluncem.
Ale za zavřenými dveřmi našeho bytu jsem k němu začala cítit něco, co se blížilo k fyzickému odporu, a vůbec jsem nechápala proč.
Až do té osudné soboty, kdy jsme jeli na velký víkendový nákup.
Byl sychravý podzimní den, parkoviště před velkým hypermarketem na okraji města praskalo ve švech a všichni spěchali.
Lidé do sebe naráželi vozíky, všichni byli nervózní a chtěli mít tu nutnou nákupní agónii co nejrychleji za sebou.
Tomáš celou dobu v obchodě spěchal, házel věci do košíku, aniž by se díval na cenu, a otráveně vzdychal pokaždé, když nám někdo v uličce zatarasil cestu.
Když jsme konečně zaplatili a došli k našemu autu, zvedl se ostrý vítr a začalo nečekaně a velmi hustě pršet.
Otevřel kufr a začal do něj bez ladu a skladu házet těžké nákupní tašky, zatímco já jsem si zapínala kabát až ke krku a klepala se v tom ledovém lijáku.
Když byl kufr plný, Tomáš ho s bouchnutím zabouchl, otočil se a ten prázdný, obrovský kovový vozík prostě a jednoduše odstrčil.
Navezl ho přímo mezi dvě cizí zaparkovaná auta, takže částečně blokoval výjezd a hrozilo, že do jednoho z nich při silnějším poryvu větru narazí.
Stání na vracení vozíků přitom bylo od nás vzdálené zhruba dvacet metrů, stačilo by udělat třicet kroků.
Zůstala jsem stát s kabelkou v ruce a nevěřícně jsem zírala na to, co právě udělal.
„Ty ho tam takhle necháš?“ zeptala jsem se, doufajíc, že to byl jen nějaký omyl a hned se pro něj vrátí.
„No a co? Prší a já tam nepoletím. Od toho tu jsou lidi, co za to berou výplatu, ne?“ usmál se na mě takovým tím svým nadřazeným způsobem, obešel auto a rovnou nastoupil na místo řidiče.
Zabouchl za sebou dveře, pustil si stěrače a začal si ladit rádio, zatímco já jsem stála venku v dešti a dívala se na ten pohozený kus železa.
V tu chvíli se mi v hlavě něco definitivně a nevratně zlomilo.
Nešlo o ten hloupý vozík, šlo o to, co to gesto znamenalo v celé své nahotě.
Znamenalo to: Jsem líný udělat správnou věc, když z ní nemám osobní prospěch a když mě za to nikdo nemůže potrestat.
Znamenalo to: Je mi naprosto jedno, jestli někomu jinému přidělám práci nebo mu odřu auto, moje pohodlí je vždycky na prvním místě.
Došla jsem k tomu vozíku, v tom studeném slejváku ho odtlačila do přístřešku a vrátila zpět minci, kterou tam předtím nechal.
Když jsem nasedla do auta, měla jsem mokré vlasy úplně připláclé k obličeji a ten ledový chlad mi zalezl až hluboko pod kůži, ale nejen ze zimy.
Když lhostejnost zničí touhu
Cestou domů bylo v autě hrobové ticho, slyšeli jsme jen monotónní zvuk pneumatik na mokré silnici a rychlé kmitání stěračů.
Dívala jsem se na jeho profil, na jeho pevně sevřené rty a na ruce ležérně položené na volantu.
Najednou mi všechno do sebe zapadlo jako dokonale vyřezané dílky jednoho hodně temného puzzle.
Vzpomněla jsem si na to, jak nikdy nevymění ruličku toaletního papíru, prostě tu prázdnou nechá na držáku, protože ví, že já to udělám za něj.
Vybavila se mi ta zimní neděle, kdy jsem ležela v horečkách, a on si objednal oběd jen pro sebe, protože logicky předpokládal, že já na jídlo přece nemám pomyšlení.
Nebo ty trapné momenty v restauracích, kdy otráveně luská na obsluhu, když mu hned nepřinesou účet.
Všechny ty drobné střípky jeho charakteru, které jsem celá léta omlouvala pracovním stresem nebo únavou, najednou vytvořily naprosto jasný, děsivý obraz sobeckého člověka.
Vzpomněla jsem si i na to, jak v posteli vždycky myslí hlavně na sebe, jak jeho předehra trvá jen tak dlouho, dokud ho to samotného baví.
Pokud člověk nemá v sobě tu základní, prostou slušnost vrátit vozík, když se nikdo nedívá, jak by mohl mít skutečnou, nesobeckou empatii k vlastní manželce?
Když jsme přijeli k našemu domu a začali vynášet tašky do třetího patra, cítila jsem se, jako bych nesla tunu cihel, ne nákup na víkend.
Vstoupili jsme do bytu a začali vykládat věci na kuchyňskou linku, pořád v tom samém dusivém, nevysloveném napětí.
Tomáš si očividně myslel, že moje mlčení je jen další z mých „ženských nálad“, které stačí ignorovat, dokud samy nepřejdou.
Když vybaloval jogurty, najednou se ke mně zezadu přitočil, jeho nálada se rázem změnila.
Položil mi obě ruce na boky, pevně mě stiskl, přitiskl se ke mně celým tělem a začal mi líbat krk.
Chtěl mi tím pravděpodobně ukázat, jaký je pozorný manžel, chtěl si po tom otravném nákupu vybrat svou odměnu.
V ten moment se mi zvedl žaludek s takovou intenzitou, že jsem musela polknout naprázdno.
Jeho dlaně mě nepálily vášní, ale absolutním znechucením, cítila jsem z něj sobectví, které se maskovalo za touhu.
Zatnula jsem zuby, prudce jsem se mu vysmekla a ustoupila o krok dozadu, až jsem zadkem narazila do chladničky.
Tomáš podrážděně mlaskl, sáhl do jedné z plných tašek, vytáhl krabici mléka a s tou v ruce se ke mně otočil.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
„Co je zas? Už jsi naštvaná i kvůli tomu, že tě chci obejmout?“ rozhodil tou volnou rukou s uraženým a ukřivděným výrazem v obličeji.
„Už se tě nechci ani dotknout,“ vyhrkla jsem a ta věta ze mě vyletěla s naprostou, krystalickou jistotou.
U stolu bylo ticho, takové to ticho, při kterém slyšíte i vlastní zrychlený dech.
Tomáš stál uprostřed kuchyně s tou krabicí mléka v ruce a zíral na mě, jako bych právě začala mluvit cizím jazykem.
„Ty seš úplně nemocná. To jako kvůli tomu blbýmu nákupnímu vozíku? Ty ze mě děláš monstrum kvůli kusu plechu na parkovišti?“ zvýšil hlas a krabici s bouchnutím postavil na stůl.
Díval se na mě s pohrdáním, přesvědčený o své vlastní pravdě a o mé naprosté iracionalitě.
„Není to o vozíku, Tomáši. Nikdy to nebylo o vozíku. Je to o tobě. O tom, jaký jsi člověk, když zrovna nestojíš na pódiu před ostatními,“ řekla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy frustrace.
Nechtěla jsem brečet, chtěla jsem být silná, ale ta úleva z toho, že jsem konečně pojmenovala, co mě tak dlouho ničilo, byla silnější.
Nechápal to. Viděla jsem mu na očích, že to vůbec nechápe a pravděpodobně to ani nikdy nepochopí.
Pro něj jsem byla jen hysterka, která zničila sobotní odpoledne kvůli naprosté malichernosti.
Pro mě on byl v tu chvíli sobec, kterému jsem omylem svěřila svůj život a s nímž už nechci sdílet ani deku v posteli, natož budoucnost.
Nechala jsem na lince napůl vybalené tašky plné rozehřátého mraženého zboží, otočila jsem se a odešla do ložnice.
Zavřela jsem za sebou dveře a zamkla je, poprvé za celé tři roky, co v tomhle bytě společně bydlíme.
Sedím tu teď na kraji naší ustlané manželské postele a slyším, jak v kuchyni vztekle práská dvířky od lednice.
Vím, že tohle není obyčejná hádka, která se spraví kyticí kytek ze zlevněného stojanu z benzinové pumpy.
Je to hranice. Hranice, kterou překročil on svým sobectvím, a kterou jsem teď uzamkla já klíčem zevnitř naší ložnice.
Nevím, jak budeme fungovat dál, nevím, jestli má vůbec smysl platit tu astronomickou hypotéku na byt, kde už nechci dýchat stejný vzduch jako on.
Ale vím jistě, že už se nikdy nedokážu přinutit milovat muže, který za sebou zanechává spoušť s omluvou, že po něm přece uklidí jiní.
Někdy prostě na parkovišti nezapomenete jen vozík, ale i respekt vlastní ženy.
A ten už žádný zaměstnanec v reflexní vestě zpátky na své místo nevrátí.
