Článek
Dlouho ve mně zrálo to tiché, plíživé zoufalství, které se mi usadilo na hrudníku jako těžký kámen.
Myslela jsem, že to přejde, že je to jen nějaká dočasná manželská krize, o které se píše v lifestylových časopisech a kterou vyřeší jeden společný wellness víkend.
Jenže s mým manželem Martinem se už měsíce nedalo normálně mluvit, natož abychom spolu sdíleli něco tak hlubokého, jako je fyzická blízkost.
Byl pátek večer, venku za okny našeho bytu ve čtvrtém patře se honily stíny pouličních lamp a jemně pršelo.
Seděli jsme oba v kuchyni u velkého jídelního stolu. Já měla před sebou vychladlý čaj a Martin naproti mně už druhou hodinu v kuse zíral do svého telefonu.
Vypadal přesně tak, jako posledního půl roku – absolutně pohlcený svým vlastním digitálním světem, zatímco jeho třicetiletá manželka vedle něj pomalu emocionálně umírala hlady.
Naše ložnice se stala zónou tichého, trapného vyhýbání. Kdykoliv jsem se ho večer pokusila dotknout, jen se odtáhl s tím, že je unavený z práce, že ho bolí záda nebo že zkrátka nemá náladu.
Začala jsem o sobě pochybovat, zkoumala jsem každou vrásku v zrcadle, každý milimetr svého těla a ptala se sama sebe, jestli jsem v třiceti letech opravdu už tak neviditelná a nepřitažlivá.
A právě tenhle zničující pocit naprosté méněcennosti mě donutil udělat tu největší hloupost mého života.
Vzala jsem do ruky mobil, stáhla si jednu z těch nejznámějších seznamovacích aplikací a založila si anonymní profil.
Nedala jsem tam fotku obličeje, jen rozmazaný snímek postavy v šatech od krku dolů a do popisku jsem napsala jedinou, zoufalou větu: „Hledám někoho, s kým si budu mít co říct.“
Chtěla jsem si jen dokázat, že pro opačné pohlaví ještě existuji. Chtěla jsem slyšet obyčejný kompliment, nějaké milé slovo, které by mi zalepilo tu obrovskou díru v sebevědomí.
Záplava nevyžádané temnoty
Jenže to, co následovalo, mi naprosto vyrazilo dech a srazilo mě to ještě hlouběji na kolena.
Podala jsem inzerát na seznamku a chlípníci opravdu nelenili. Během první hodiny se mi schránka naplnila k prasknutí.
Nečekaly tam na mě žádné romantické komplimenty ani nesmělé pokusy o konverzaci od osamělých gentlemanů.
Byla to čirá, nefiltrovaná přehlídka mužského sobectví a vulgarity, která mě donutila pochybovat o celém lidstvu.
Zprávy typu „Kdy se sejdeme u mě?“ nebo „Ukážeš mi, co skrýváš pod těma šatama?“ byly ještě ty z mírnější kategorie.
Většina těch zpráv byla tak vulgární a explicitní, že se mi při jejich čtení fyzicky zvedal žaludek.
Muži, kteří měli v profilech fotky s manželkami a dětmi na horách, mi s naprostou drzostí posílali nevyžádané fotografie svého přirození a detailní popisy toho, co by mi chtěli dělat v hotelovém pokoji.
Seděla jsem v té naší tiché, dokonale uklizené kuchyni, prstem jsem skoro dvě hodiny rolovala tou žumpou a cítila se neuvěřitelně špinavá.
Tohle nebyl ten lék na osamělost, který jsem hledala. Byla to jen další facka, drsné připomenutí toho, jak povrchní a zvrácený ten dnešní svět intimity vlastně je.
Chtěla jsem tu aplikaci okamžitě smazat, vymazat ten profil a jít si lehnout, i když to znamenalo další noc na okraji manželské postele vedle cizince, kterého jsem si vzala.
Už jsem měla prst na tlačítku pro smazání účtu, když mi telefon v ruce znovu zavibroval a na displeji vyskočila nová zpráva.
Uživatel s přezdívkou „M_CityBoy85“ mi neposlal text, ale rovnou fotografii.
Otevřela jsem ji s naprostým znechucením, připravená na další dávku internetového exhibicionismu.
Na fotce nebyl obličej. Byl to snímek mužského torza, vyfocený před zrcadlem v koupelně, odhalená hruď a ruka s mobilem, doplněný krátkým, naprosto slizkým textem: „Jsem sám doma, manželka je nudná. Nechceš se stavit a trochu si zařádit?“
Můj mozek tu informaci nedokázal první dvě vteřiny vůbec zpracovat.
Dívala jsem se na ten snímek a srdce se mi zastavilo, jako by mě někdo polil kbelíkem ledové vody.
Poznala jsem ty specifické šedé obklady se stříbrnou linkou. Poznala jsem ten tmavě modrý ručník s vyšitým monogramem přehozený přes okraj vany v pozadí.
A poznala jsem tu výraznou, širokou jizvu na levém palci muže, který svíral ten mobilní telefon. Jizvu, kterou si můj manžel udělal před třemi lety, když jsme společně skládali skříň do předsíně.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Krev mi hučela v uších tak hlasitě, že jsem neslyšela ani bubnování deště do parapetu.
Zvedla jsem oči od displeje, ruce jsem měla těžké jako z olova, ale přesto jsem jednala naprosto najisto.
Podívala jsem se přímo přes stůl na Martina. Seděl tam naproti mně, opřený o židli, jednu ruku za hlavou, druhou držel telefon a na tváři měl ten samý přihlouplý, samolibý úsměv, jaký na mě nezkusil už dobré dva roky.
Nevěděl, s kým si píše. Nevěděl, že ta „anonymní žena bez obličeje“, které právě nabídl laciný sex na úkor své „nudné manželky“, sedí necelé dva metry od něj a sleduje ho.
„S kým si píšeš?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl cize, byl naprosto chladný a bez jakýchkoliv emocí.
Martin sebou viditelně trhl, rychle přitiskl displej telefonu k hrudi a nasadil ten svůj dokonale vycvičený, nevinný výraz.
„Ale, s nikým. Jen projíždím sportovní zprávy, chlapi v práci řešili víkendový zápas,“ zalhal s takovou plynulostí a přesvědčivostí, až se mi z toho udělalo fyzicky špatně.
Kolikrát mi takhle lhal předtím? Kolikrát seděl vedle mě, stěžoval si na únavu a bolesti zad, zatímco pod stolem rozesílal fotky svého těla cizím ženám na internetu?
Zatímco já jsem se trápila tím, jestli jsem dost hezká a přitažlivá pro svého vlastního muže, on lovil levné vzrušení v tom nejhlubším virtuálním bahně.
Klepaly se mi ruce, ale neudělala jsem žádnou hysterickou scénu. Nezačala jsem křičet, nehodila jsem po něm vázu, ani jsem nepadla na kolena s pláčem.
Prostě jsem vzala svůj telefon, otočila ho displejem k němu přes stůl a ukázala mu tu zprávu, kterou mi před necelou minutou poslal.
„To je zvláštní, Martine. Nevěděla jsem, že na sportovních webech teď nabízejí zařádění s chlápky, co mají nudné manželky,“ řekla jsem a dívala se mu přímo do očí.
V tu chvíli se zastavil čas.
U stolu bylo ticho. Bylo to to nejtěžší, nejděsivější a nejzvonivější ticho, jaké jsem kdy v životě zažila.
Sledovala jsem, jak mu z tváře mizí veškerá barva, jak se mu ten jeho samolibý úsměv drolí na prach a jak mu dochází celá ta naprosto absurdní, zničující pointa situace.
Otevřel pusu, aby něco řekl. Chtěl to vysvětlit, chtěl to bagatelizovat, chtěl vymyslet nějakou geniální lež, která by ho z toho bahna vytáhla.
Natáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl vzít za dlaně a prosit o odpuštění.
„Magdi… to je omyl, já to tak nemyslel, to byla jen taková blbá hra, já bych nikdy…“ začal koktat a zvedal se ze židle.
Cukla jsem sebou zpátky s takovým odporem, jako by se ke mně blížil nějaký jedovatý had.
Při představě, že by se mě ty jeho ruce, které před chvílí fotily zvrhlosti do telefonu, měly teď dotknout, se mi navalilo.
„Už se tě nechci ani dotknout,“ vyhrkla jsem a ta věta prořízla vzduch jako rána bičem.
Bylo to naprosto definitivní a mně v tu jedinou vteřinu spadl z očí obrovský závoj slepoty.
Náš problém nebyla moje ztráta přitažlivosti, ani jeho domnělá únava z práce.
Náš problém byl on. Jeho patetická snaha urvat si kousek levné pozornosti v temných zákoutích internetu, zatímco skutečný, dýchající a milující člověk vedle něj trpěl samotou.
Otočila jsem se na patě, odešla do předsíně, oblékla si kabát a vzala klíče od auta.
Nečekala jsem na jeho další výmluvy, nečekala jsem na slzy, které by stejně byly jen slzami lítosti nad sebou samým, že se nechal takhle hloupě chytit.
Zabouchla jsem za sebou dveře našeho dokonalého bytu a vyšla do studeného, deštivého večera.
Nevím, co budu dělat zítra. Nevím, jestli budu muset tenhle týden začít balit krabice a obvolávat právníky ohledně rozvodu a hypotéky.
Ale vím naprosto jistě, že tu seznamku už nikdy v životě neotevřu a že samota v prázdném autě na parkovišti je tisíckrát lepší než intimita s mužem, který se ztratil ve vlastním sobectví.
Někdy si prostě musíte sáhnout až na úplné dno cizí i vlastní trapnosti, abyste zjistili, jakou máte ve skutečnosti cenu.
