Článek
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že jsem prostě nějakým způsobem rozbitá.
Myslela jsem, že to přejde. Že je to jen dočasný stres z povýšení v práci, únava z hypotéky nebo možná špatně nastavená hormonální antikoncepce. Přece není normální, aby třicetiletá, zdravá žena neměla absolutně žádnou chuť na intimnosti.
S Martinem jsme spolu osm let, z toho tři roky manželé. Poznali jsme se ještě na vysoké škole. Byl to můj nejlepší kamarád, moje opora. Když mi umřel děda, držel mě celou noc za ruku. Když jsem dělala státnice, vařil mi kafe.
Byl to naprosto logický krok – vzít si muže, se kterým se cítím tak neuvěřitelně v bezpečí.
Všichni říkali, jak se k sobě hodíme. Koupili jsme si byt na okraji města, zařídili ho do posledního polštářku a začali žít ten dospělý, zodpovědný život. Fungovali jsme jako dokonale promazaný stroj. Platili jsme účty, plánovali dovolené, jezdili na víkendy k rodičům.
Ale z naší ložnice se potichu a nenápadně vytratilo úplně všechno.
Začalo to plíživě. Přistihla jsem se, že když večer slyším téct sprchu a vím, že se Martin chystá do postele, sevře se mi žaludek úzkostí.
Věděla jsem, co bude následovat. Obejme mě. Začne mě líbat na krku. A já budu muset hrát.
Dřív jsem to dokázala nějak předstírat. Zavřela jsem oči, myslela na nákupní seznam nebo na to, co musím druhý den vyřešit v kanceláři, a prostě jsem to „odpracovala“. Říkala jsem si, že vášeň v dlouhodobých vztazích přece vyprchá vždycky, že o tom píšou v každém ženském časopise.
Jenže pak už nestačilo ani to předstírání.
Když se z lásky stane povinnost
Moje tělo si postavilo hlavu. Kdykoliv se mě dotkl, i když mi jen položil ruku na rameno u televize, podvědomě jsem sebou cukla. Cítila jsem, jak se mi ježí chloupky na rukou – a nebylo to vzrušením. Byla to čirá, fyzická averze.
Výmluvy se staly mým denním chlebem. „Bolí mě hlava.“ „Mám strašně těžký týden.“ „Asi na mě něco leze.“
Martin byl chápavý. A to mě ničilo ze všeho nejvíc. Kdyby na mě křičel, kdyby byl hrubý, měla bych důvod se zlobit. Ale on mi jen uvařil čaj, pohladil mě po vlasech a řekl, ať si odpočinu.
Cítila jsem se jako to nejhorší monstrum na světě. Mám doma skvělého chlapa, který by pro mě dýchal, a já se štítím jeho doteku.
Tlak okolí situaci jen zhoršoval. Moje matka mi při každé návštěvě nezapomněla připomenout, že biologické hodiny tikají.
„Aničko, už byste do toho měli praštit. Máte kde bydlet, Martin má skvělou práci… Na co čekáte?“ ptala se minule u nedělní kávy.
Usmála jsem se a něco zamumlala. Nemohla jsem jí přece říct, že na to, abych otěhotněla, bych se musela nejdřív donutit se svým manželem vůbec vyspat. A to jsem nedokázala už osm měsíců.
Minulý pátek se to všechno zlomilo.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Měli jsme výročí. Martin objednal obrovskou mísu sushi, nalil nám drahé červené víno a zapálil v kuchyni svíčky. Byla tam krásná, intimní atmosféra. Seděli jsme u našeho kuchyňského ostrůvku, jedli a smáli se historce z jeho práce.
Na chvíli jsem zapomněla na tu hradbu mezi námi. Cítila jsem k němu obrovskou, hlubokou lásku. Ale byla to láska, kterou cítíte k rodinnému příslušníkovi. Ne k partnerovi.
Martin dopil skleničku, přešel ke mně a zezadu mě objal. Zabořil mi obličej do vlasů a políbil mě na krk.
Moje reakce byla rychlejší než můj mozek. Prudce jsem se odtáhla, až jsem loktem málem shodila láhev s vínem ze stolu.
Zůstal stát s rukama ve vzduchu. Atmosféra v kuchyni okamžitě zmrzla.
„Zase tě bolí hlava?“ zeptal se tichým, ale neuvěřitelně unaveným hlasem. Nebyl v něm vztek. Byla v něm hluboká rezignace.
„Ne. Jen jsem se lekla,“ zalhala jsem automaticky a sklopila oči.
Martin si povzdechl a opřel se rukama o linku.
„Takhle to dál nejde, Aničko,“ řekl. „Vyhýbáš se mi už tři čtvrtě roku. Nechceš se mě ani dotknout. Je v tom někdo jiný? Nebo jsi někoho potkala ty?“
„Ne! Nikdo jiný v tom není, přísahám,“ vyhrkla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla to pravda. Neměla jsem milence. Nechtěla jsem žádného jiného muže. Vlastně jsem v tu chvíli nechtěla vůbec žádný fyzický kontakt s kýmkoliv.
„Tak co dělám špatně?“ zeptal se a hlas se mu zlomil. „Jsem ti tak odporný?“
Pohled na to, jak se tenhle velký, silný chlap přede mnou hroutí pod tíhou vlastního sebevědomí, které jsem mu měsíce systematicky ničila svým odmítáním, mě donutil přestat lhát. Svému muži, i sama sobě.
„Neděláš špatně nic, Martine. Jsi úžasný. Jsi ten nejlepší člověk, jakého znám,“ vzlykla jsem a dlaněmi si zakryla obličej.
„Tak proč?“ trval na svém.
Nadechla jsem se. Věděla jsem, že to, co teď řeknu, už nikdy nepůjde vzít zpátky. Byla to věta, která zničí náš pečlivě vybudovaný svět.
„Protože tě miluju jako toho nejlepšího přítele na světě. Ale připadám si, jako bych spala se svým vlastním bratrem.“
U stolu nastalo absolutní, hrobové ticho.
Bylo slyšet jen to, jak mi slzy kapou na dřevěnou desku stolu. Martin na mě upřeně zíral. Z tváře mu zmizela barva. Jeho oči byly plné obrovské, nezměrné bolesti. Byla to rána přímo na komoru. Urazila jsem ho jako muže tím nejhlubším možným způsobem.
Nic neřekl. Jen se pomalu otočil, odešel z kuchyně a za chvíli jsem slyšela, jak se zabouchly dveře od bytu.
Vrátil se až nad ránem a rovnou si ustlal v pokoji pro hosty. Od té doby tam spí každou noc.
Náš byt je teď plný ticha. Komunikujeme jen o tom nejnutnějším – kdo koupí chleba, kdo zaplatí elektřinu. Vím, že to je začátek konce.
Spousta lidí by mi řekla, že jsem blázen. Že zahazuju skvělé manželství kvůli sexu, který se dá přece vyřešit nebo oželet. Že jsem sobecká kráva, která neví, co má.
Ale já už nemůžu dál. Nemůžu zbytek života prožít v těle, které je neustále v křeči. A Martin si nezaslouží žít s někým, kdo jeho doteky jen tiše „přetrpí“. Zaslouží si ženu, která ho bude chtít se vším všudy.
Zjistila jsem totiž jednu obrovsky krutou pravdu.
Někdy je největší tragédií vztahu to, že vám ten druhý vlastně vůbec nic špatného neudělal.
