Článek
A to všechno jen proto, že jsem odmítla financovat životní styl někoho, kdo si plete drahý luxus se základním lidským právem.
Dlouho ve mně zrálo podráždění z toho, jakým způsobem moje mladší sestra Silvie přistupuje k životu.
Vždycky byla maminčin miláček. Zatímco já si na všechno musela tvrdě vydělat, ona proplouvala životem s lehkostí motýla. Když jí něco nevyšlo, rodiče vždycky nějak zachránili.
Myslela jsem, že to přejde, až jí bude přes třicet a postaví se na vlastní nohy. Ale nepřešlo.
S mým manželem Pavlem žijeme normální život. Máme hypotéku na menší byt na kraji města, obracíme každou korunu a snažíme se něco ušetřit dětem na spoření. Naše dovolená vypadá tak, že jedeme na týden pod stan na Mácháč, a když se hodně zadaří, zaplatíme si levný apartmán v Chorvatsku, kde si sami vaříme.
Silvie to má jinak. Pracuje jako recepční v jedné kosmetické firmě, bere zhruba to samé co já, ale její Instagram vypadá jako profil dcery ropného magnáta.
V lednu Alpy. V květnu prodloužený víkend v Barceloně. V srpnu dva týdny na Bali. A v listopadu ještě rychlá „očista hlavy“ někde v Dubaji nebo v Egyptě. Čtyři zahraniční dovolené ročně.
Když jsem se jí někdy opatrně zeptala, kde na to bere, vždycky se jen zasmála a pronesla něco o tom, že člověk musí investovat do svých zážitků.
To nedělní odpoledne jsme seděli u rodičů v obýváku. Maminka zrovna přinesla na stůl kávu a bábovku, když Silvie zničehonic začala natahovat.
Vyprávěla, jak je ta dnešní doba hrozná. Jak se všechno zdražuje, inflace letí nahoru a ona už nemá ani na základní životní potřeby. Prý jí majitel bytu zvedl nájem a ona teď neví, jak zaplatí tenhle měsíc.
„Jsem z toho úplně na dně, mami,“ fňukala a míchala lžičkou v hrnku. „V noci nespím, mám normálně úzkosti.“
Maminka ji hned začala hladit po vlasech a soucitně na ni koukala. Pavel, můj manžel, do mě pod stolem nenápadně kopl. Oba jsme moc dobře věděli, kam tahle scéna spěje. Rodiče jsou v důchodu, moc peněz nemají, a tak bylo jasné, na koho se obrátí.
„Péťo,“ podívala se na mě sestra s psíma očima. „Vy s Pavlem teď máte to stavebko, co vám končilo, že jo? Nemohli byste mi půjčit patnáct tisíc? Jen na ten nájem. Vrátím vám to, jak to půjde.“
Srdce mi začalo bušit až v krku.
Normálně bych rodině pomohla. Kdyby přišla o práci, kdyby byla nemocná. Jenže já si moc dobře pamatovala fotku letenek, kterou před třemi dny hrdě sdílela ve svých Instastories.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se jí přímo do očí.
„Silvi, já ti peníze na nájem nepůjčím. Vždyť jsi včera zaplatila zálohu na letenky na Bali, ne? Tak je prostě stornuj a máš na nájem i na jídlo.“
Silvie ztuhla. Ruka se lžičkou se jí zastavila v půli pohybu. Maminka si odkašlala a otec raději začal zkoumat vzor na ubruse.
„To přece nemůžeš myslet vážně,“ vyhrkla sestra dotčeně. „To už mám zaplacený a domluvený s holkama. Přece kvůli nájmu nezruším dovolenou!“
„A to ti máme ten nájem platit my, z našich úspor, abyste si s holkama mohly pít koktejly na pláži?“ zeptal se nevěřícně můj Pavel, který se do rodinných sporů obvykle neplete.
Silvie zrudla. Její výraz plačtivé chudinky se okamžitě změnil v útočnou obranu.
A pak pronesla větu, ze které mi spadla brada.
„Vy to vůbec nechápete! Jsem z té práce úplně vyhořelá. Dovolená přece není luxus, to je základní lidská potřeba. Mám snad právo si odpočinout aspoň čtyřikrát do roka, abych se z toho všeho nezbláznila!“
U stolu bylo absolutní, tíživé ticho.
Slyšela jsem jen tikot starých hodin na zdi a svůj vlastní dech. Zírala jsem na svou dvaatřicetiletou sestru a snažila se pochopit, ve kterém vesmíru se zrovna nachází.
Čtyři dovolené ročně jako základní lidské právo?
Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem minulý měsíc plakala únavou, když náš mladší syn dostal rotaviry a já do toho musela po nocích dělat uzávěrky. Vzpomněla jsem si na Pavla, který si vzal v práci přesčasy, abychom mohli dětem koupit nové zimní boty a zároveň odložit něco stranou.
Když jsou hranice bolestnější než výčitky
„Péťo, prosím tě,“ vložila se do toho tichým hlasem maminka. „Vy přece něco našetřeno máte. A Silvinka je mladá, potřebuje žít a cestovat. Nemůžete jí těch patnáct tisíc prostě dát? Vždyť jsme rodina.“
To byla ta poslední kapka. Ta definice rodiny, která znamená, že jeden dře, aby druhý mohl létat do Karibiku a mluvit u toho o „duševní hygieně“ a svém posvátném nároku.
Pomalu jsem vstala od stolu. Ruce se mi trochu třásly, ale hlas jsem měla pevný jako skála.
„Ne, mami. Nedáme. A ani nepůjčíme,“ řekla jsem chladně. „Rodina si pomáhá v nouzi. Ale letenka na Bali, když předtím byla v Barceloně a v zimě na lyžích, není nouze. To je obyčejná, sprostá rozežranost.“
Silvie vyskočila ze židle a odstrčila ji tak prudce, až spadla na zem.
„Jsi jenom závistivá a zahořklá, protože sama nikam nejezdíš a jsi zalezlá v tom svém paneláku!“ křičela na mě se slzami v očích. „Závidíš mi, že já na rozdíl od tebe aspoň žiju!“
„Nezávidím ti vůbec nic, Silvi,“ odpověděla jsem naprosto klidně. „Ale jestli chceš žít na vysoké noze, musíš si tu nohu umět financovat sama. Moje děti tvoji terapii oceánem sponzorovat nebudou.“
Vzala jsem Pavla za ruku a odešli jsme. Nechali jsme tam nedopitou kávu, převrženou židli a mou sestru, která zřejmě dodnes věří, že jí svět dluží pohodlí.
Od toho nedělního oběda uplynuly tři měsíce. Se sestrou spolu nemluvíme. Zablokovala si mě na sociálních sítích, rodiče se mnou mluví jen velmi stroze, protože jsem podle nich „ta, co rozbila rodinné vztahy kvůli pár korunám“.
Ale mně je to vlastně jedno. Cítím obrovskou, neuvěřitelnou úlevu.
Dlouho jsme všichni ustupovali tomuto modernímu trendu, kdy se jakýkoliv nárok schovává za péči o duševní zdraví. Udělali jsme si z luxusu normu a z těch, co pracují a šetří, hlupáky, kteří by měli sponzorovat „svobodné duše“.
Ne, čtyři dovolené ročně vážně nejsou základní lidské právo. Jsou to privilegia.
A privilegia si člověk musí umět zaplatit sám.
