Článek
Neustále si stěžují, že nemají peníze na vlastní bydlení a banky jsou na ně přísné, ale pak udělají něco, co mě zvedne ze židle tak, že se mi z toho točí hlava.
Už dlouho ve mně zrálo podezření, že problém mladých není v drahých bytech, ale v jejich životním stylu. Bydlí u nás v patře rodinného domku. Mají tam soukromí, vlastní koupelnu i malou kuchyňku. Platí nám jen symbolický příspěvek na energie.
„Mami, my musíme šetřit, abychom měli základ pro hypotéku. Víš, jak je to dneska těžké,“ říkává mi David (28) pravidelně, když přijde řeč na to, proč si ještě nenašli vlastní podnájem.
Chápala jsem to. Ceny nemovitostí jsou šílené. Jenže pak jsem začala vnímat tu každodenní realitu.
Téměř každý večer u našeho plotu zastaví auto s logem rozvážkové služby. Někdy je to pizza, jindy burgery v papírových krabicích, jindy nějaké asijské misky. Kurýr zazvoní, David nebo jeho přítelkyně Nela (26) seběhnou dolů, převezmou tašky a zmizí nahoře.
Dole v popelnici se pak hromadí polystyrenové obaly a plastové krabičky.
Nedalo mi to. Jednou jsem se Davida zeptala: „Davide, vy zase nevaříte? Vždyť to leze hrozně do peněz.“
„Ale mami, my jsme utahaní z práce. Kdo by se s tím dělal? A navíc, tohle je rychlé a dobré,“ mávl rukou.
Rozhodla jsem se, že jim ukážu, jak se to dá dělat jinak. Že jim trochu pomůžu ušetřit a zároveň jim dopřeju poctivé domácí jídlo.
Byla sobota. Vstala jsem v sedm ráno a vyrazila do supermarketu. Měli akci na vepřovou plec. Koupila jsem kilo a půl krásného masa. K tomu pytel cibule, brambory a koření.
Doma jsem si sedla ke stolu a udělala si rychlou kalkulaci. Mám to v krvi, dělám to tak celý život.
Maso stálo 180 korun. Cibule dvacku. Sádlo, mouka, koření, trocha plynu na vaření… Suma sumárum, celý ten obrovský hrnec guláše, ze kterého se nají šest dospělých chlapů, mě vyšel na necelých 250 korun. Jedna porce? Čtyřicet korun. Možná padesát, když k tomu připočtu čerstvý chleba.
Vařila jsem to celé dopoledne. Celý dům voněl majoránkou a osmaženou cibulkou. Byla jsem na sebe pyšná. Těšila jsem se, jak si mladí pochutnají, jak jim ušetřím peníze a jak konečně uznají, že „maminka má pravdu“.
Kolem jedné hodiny se nahoře začaly ozývat kroky. David s Nelou konečně vylezli z postele.
„Děti, pojďte dolů! Udělala jsem oběd!“ zavolala jsem na ně pod schody. „Je toho dost pro všechny, nemusíte nic řešit!“
Sešli dolů. David v teplákách, Nela v županu. Vypadali rozespalí.
„Jé, tady to voní jako ve školní jídelně,“ řekla Nela a nakrčila nos. Nebylo to myšleno jako kompliment.
„Udělala jsem poctivý guláš,“ usmála jsem se a zvedla pokličku. Pára se vyvalila do kuchyně. „Maso se jen rozpadá. Nakrájím vám chleba, nebo chcete knedlík z mrazáku?“
Nela se podívala na Davida. David se podíval na Nelu. Proběhla mezi nimi taková ta tichá komunikace, kterou my starší nesnášíme.
„Mami, to jsi hodná,“ začal David opatrně, „ale my jsme si zrovna říkali, že máme chuť na něco lehčího. Víš, guláš je hrozně těžký na žaludek.“
„Těžký?“ zarazila jsem se. „Vždyť je to maso a cibule. Žádná chemie. Pořádné jídlo.“
„No, my jsme si vlastně už… tak trochu vybrali,“ pípla Nela a vytáhla mobil. „Objednáváme si sushi set. Mají teď akci, doprava zdarma.“
Když pýcha bolí víc než hlad
Stála jsem tam s naběračkou v ruce a cítila, jak mi tuhne úsměv na rtech.
„Sushi?“ zeptala jsem se tupě. „A kolik to stojí?“
„No, ten set pro dva vyjde na osm set devadesát,“ odpověděla Nela bez mrknutí oka. „Ale je v tom i polévka miso a salát z mořských řas.“
Devět stovek. Za syrovou rybu a rýži. Za jedno jediné jídlo.
Podívala jsem se do hrnce na svůj guláš za pár korun. Vystačil by jim na oběd i na večeři, a možná ještě na zítra.
„Vy chcete utratit skoro tisícovku za oběd, když máte tady navařeno zadarmo?“ hlas se mi začal třást. „Vždyť jste říkali, že šetříte na tu hypotéku.“
„To s tím přece nesouvisí, mami,“ protočil David oči, jako bych byla malé nechápavé dítě. „Jídlo je zážitek. Nechceme se jen nacpat moukou a masem. Chceme si ten víkend užít.“
„Užít?“ vybuchla jsem. „Davide, vy bydlíte u nás v patře! Já vám peru záclony, táta vám platí internet, abyste si mohli šetřit. A vy ty peníze doslova projídáte! Víte, kolik to je měsíčně? Kdybyste si vařili, ušetříte deset tisíc jen na jídle!“
„Zase začínáš s těmi počty,“ povzdechl si David a sedl si ke stolu. „Prostě na to nemáme chuť. Nenuť nás.“
V tu chvíli zazvonil zvonek. Kurýr.
Nela vyběhla ven a za minutu se vrátila se třemi papírovými taškami. Vyskládali to na stůl, hned vedle mého hrnce s gulášem.
Bylo to absurdní divadlo. Oni dva otevírali plastové krabičky s malými kousky ryb, namáčeli je do sójovky a tvářili se světově. Já si nabrala talíř guláše, sedla si naproti nim a jedla tu „těžkou, obyčejnou“ stravu.
„Je to výborné,“ mlaskala Nela provokativně.
„Mami, dej si taky kousek,“ nabídl mi David, asi aby zahnal výčitky svědomí.
„Nechci,“ odsekla jsem. „Já si vážím své práce i svých peněz.“
A pak to přišlo. Ten moment, kdy pohár trpělivosti přetekl.
David se podíval na mobil, pípla mu zpráva z banky.
„Ty vole, tak mi zase zamítli tu žádost o navýšení limitu. Já to nechápu. Prý máme moc vysoké životní náklady vzhledem k příjmům. Ti bankéři jsou úplně mimo, vždyť my skoro nic nekupujeme.“
V kuchyni zavládlo ticho. Vidlička mi cinkla o talíř. Polkla jsem sousto, které najednou chutnalo hrozně hořce.
Podívala jsem se na ten stůl plný drahých obalů. Na ty zbytky sushi, které už nedojedli, protože „už nemůžou“. Na tu tisícovku, která zmizela za dvacet minut.
„Oni nejsou mimo, Davide,“ řekla jsem do toho ticha velmi klidně. „Oni jen vidí to, co já vidím každý den u popelnic. Vy totiž neprojídáte výplatu. Vy projídáte svůj budoucí dům.“
Nela zrudla. David naštvaně praštil hůlkami o stůl.
„To je demagogie! Že si dáme jednou za čas lepší jídlo, neznamená, že nemůžeme bydlet!“
„Jednou za čas?“ zasmála se hořce. „Je to pětkrát do týdne. Počítala jsem ty krabice v tříděném odpadu. Dělejte si, co chcete. Jsou to vaše peníze. Ale až mi příště budeš brečet na rameni, že je svět nespravedlivý a byty drahé, vzpomeň si na tenhle oběd.“
Vstala jsem, vzala svůj hrnec s gulášem a začala ho nandávat do zavařovacích sklenic.
„Co děláš?“ zeptal se David.
„Dávám to do mrazáku. Pro tátu. A pro sebe. My si to rádi dáme. A vy si ty prázdné krabičky odneste do popelnice sami. Já už to po vás uklízet nebudu.“
Od té doby je u nás doma dusno. Mladí si jídlo nosí rovnou nahoru, aby mě „neprovokovali“. Já vařím dál, levně a poctivě. Ale pokaždé, když vidím kurýra před domem, píchne mě u srdce.
Ne proto, že bych jim to jídlo záviděla. Ale proto, že vidím, jak si dobrovolně zavírají dveře k dospělosti, a ještě mají pocit, že na to mají svaté právo.
Až jim za pár let dojde, že promrhali statisíce za pohodlnost, bude už pozdě. Ale to už bude jejich guláš, který si budou muset sníst.
