Článek
Moje cesta se ale zastavila uprostřed Prahy, kde mi střet se skupinou mladých lidí navždy změnil pohled na to, kdo z nás je vlastně bezohledný sobec.
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že se svět kolem nás tak trochu zbláznil.
Myslel jsem, že to přejde. Že ty zprávy o lidech, kteří si sedají na asfalt a blokují dopravu, jsou jen extrémní výkřiky z jiných zemí, které se mě osobně nikdy nedotknou. Vždycky jsem se považoval za tolerantního člověka. Třídím odpad, neplýtvám vodou a snažím se žít tak, abych se za sebe nemusel stydět.
Z omylu mě vyvedlo jedno úterní dopoledne.
Seděl jsem v kanceláři a snažil se dokončit důležitou prezentaci. Manželka byla na třídenní služební cestě na Moravě, takže péče o naši pětiletou dceru Emu padla kompletně na mě.
V půl jedenácté mi zazvonil telefon. Volala paní učitelka ze školky.
„Pane Novotný, omlouvám se, že ruším, ale Emičce vylétla teplota přes devětatřicet. Zvracela a celá hoří. Musíte si pro ni co nejdříve přijet, pláče a volá vás.“
Srdce se mi stáhlo. Každý rodič zná ten pocit bezmoci, když mu cizí člověk do telefonu říká, že jeho dítě trpí.
Okamžitě jsem zaklapl notebook, omluvil se šéfovi a běžel do podzemních garáží. Nastartoval jsem a vyrazil. Školka byla na druhém konci Prahy. Běžně to trvá dvacet minut, pokud je doprava plynulá.
Najel jsem na magistrálu. Všechno šlo hladce až k Národnímu muzeu.
A pak se rozsvítila moře červených brzdových světel.
Provoz se nezpomalil. On se úplně zastavil. Auta přede mnou stála namačkaná na sobě, řidiči vypínali motory. Z dálky se začalo ozývat nervózní troubení.
Podíval jsem se na hodinky. Uběhlo deset minut a my se neposunuli ani o metr.
Začal jsem cítit, jak se mi potí dlaně. Ema na mě čeká. Sedí někde v izolaci na lehátku, je jí špatně a nechápe, kde ten táta trčí.
„Dělejte, sakra,“ zamumlal jsem pro sebe a udeřil dlaní do volantu.
Vedle mě stála bílá dodávka kurýrní služby. Řidič stáhl okénko a zapálil si cigaretu. Tvářil se odevzdaně.
„Co se děje? Nehoda?“ zavolal jsem na něj přes stažené okénko.
„Kdepak. Zase ti blázni s transparentama. Sedí tam přes všechny pruhy a nepustí ani kolo,“ odplivl si kurýr.
Polil mě studený pot. To ne. Jen to ne. Ne dneska.
Zdi z prázdných frází
Vystoupil jsem z auta. Kolem mě to vřelo. Lidé nadávali, někteří natáčeli situaci na telefony, jiní bezmocně přešlapovali na asfaltu.
Vyrazil jsem dopředu. Musel jsem něco udělat. Přece jim to vysvětlím. Jsou to lidi, musí to pochopit. Kdybych měl v autě rohlíky, počkám, ale já jedu pro nemocné dítě.
Protáhl jsem se mezi nárazníky aut a došel až na samotné čelo kolony.
Pohled, který se mi naskytl, mě naplnil naprostým zmarem. Přes celou šíři magistrály seděla na zemi asi dvacítka mladých lidí. Měli na sobě reflexní vesty a v rukou drželi transparenty s nápisy o konci světa a záchraně planety.
Někteří z nich si povídali, jiní usrkávali kávu z papírových kelímků, které si zjevně koupili v nedaleké kavárně. Byli úplně v klidu. Izolovaní ve své vlastní morální nadřazenosti nad námi všemi, kteří jsme v těch autech trčeli.
Přede mnou se s nimi hádal nějaký starší pán v obleku, křičel, že zmešká letadlo. Jen se na něj usmívali takovým tím shovívavým, prázdným úsměvem.
Zhluboka jsem se nadechl a přistoupil k dívce, která seděla nejblíže mému pruhu. Mohlo jí být maximálně dvacet. Měla drahé značkové tenisky a nový model iPhonu ležel na asfaltu vedle ní.
„Slečno, prosím vás,“ začal jsem a snažil se, aby můj hlas zněl klidně, i když se mi třásl. „Musím projet. Aspoň jedním pruhem.“
Zvedla ke mně oči. „Omlouváme se za zdržení, ale naše vláda ignoruje klimatickou krizi. Vaše pohodlí musí jít teď stranou.“
„Nejde o žádné pohodlí,“ skočil jsem jí do řeči a ukázal směrem k autům. „Mám na druhém konci Prahy pětiletou dceru se čtyřicítkou horečkou. Zvrací a je jí hrozně zle. Musím ji dostat k doktorovi a domů. Prosím, pusťte mě.“
Dívala se na mě. V jejích očích nebyla zášť ani vztek. A to bylo na tom to nejhorší. Byla tam jen absolutní, nefalšovaná prázdnota a neochota vnímat realitu mimo její transparent.
„Chápu, že je to pro vás nepříjemné,“ odříkala naučenou frázi. „Ale my to děláme i pro vaši dceru. Aby měla vůbec nějakou budoucnost.“
Cítil jsem, jak mi krev tepe ve spáncích. O několik metrů dál začali další řidiči na aktivisty křičet a tahat je za bundy pryč z cesty, ale oni jen svěsili těla a nechali se vláčet jako hadrové panenky.
„Mě teď nezajímá budoucnost za třicet let. Zvedněte se a pusťte mě, mému dítěti je špatně teď!“ zvýšil jsem hlas.
Ticho, které bolelo víc než facka
Dívka si povzdechla, jako by se bavila s malým, nechápajícím dítětem.
A pak pronesla větu, která všechno změnila.
„Pane, vaše dítě je v kontextu záchrany planety jenom detail. Musíte se smířit s tím, že bez obětí se změna nestane.“
V tu chvíli jako by hluk magistrály, řev řidičů i houkání v dálce úplně utichlo.
Všichni lidé, kteří stáli kolem mě a předtím na aktivisty křičeli, na zlomek vteřiny zmlkli. Kurýr, který stál kousek ode mě, jen nevěřícně zavrtěl hlavou.
Zíral jsem na tu mladou ženu a snažil se pochopit, jak se to stalo. Kde přesně se v lidech láme ta hranice, kdy přestanou vidět konkrétního člověka, který před nimi stojí a trpí, a vymění ho za abstraktní ideologii.
Tahle holka bojovala za lepší svět pro lidstvo, ale pro konkrétního člověka neměla ani špetku pochopení. Její empatie končila u papírového kelímku z nadnárodního řetězce.
Byl to pocit naprosté, sžíravé bezmoci. Nemohl jsem ji uhodit. Nemohl jsem ji odtáhnout, hned by ze mě udělali agresora, kterého by si natočili na ten její drahý telefon.
Pomalu jsem ustoupil o krok dozadu.
„Detail,“ zopakoval jsem tiše a cítil, jak se mi do očí derou slzy ze zoufalství a vzteku. „Moje dítě je pro vás detail.“
Otočil jsem se a šel zpátky ke svému autu. Kráčel jsem mezi plechovými kolonami a v hlavě mi hučelo. Všechen ten stres z práce, z toho, že jsem na výchovu v tu chvíli sám, z té hrozné dopravní zácpy, se zkoncentroval do jediné, bolavé pravdy.
Zavřel jsem za sebou dveře auta a vytočil číslo školky.
„Paní učitelko, moc se omlouvám. Jsem zablokovaný na magistrále. Jsou tu ti aktivisti. Snažil jsem se, ale nejde to. Dám si Eminku na hlasitý odposlech, můžu na ni aspoň chvíli mluvit?“ poprosil jsem zlomeným hlasem.
Když jsem z reproduktoru uslyšel tichý, ubrečený hlásek své dcery, která volala tátu, dal jsem si hlavu na volant a prostě jsem se rozbrečel.
Na magistrále jsme strávili dalších čtyřicet minut, než dorazila policie a konečně ten dav rozehnala. Když jsem pak dorazil do školky, Ema ležela na židličkách v ředitelně, úplně vyčerpaná a apatická.
Zabalil jsem ji do deky, vynesl do auta a doma se o ni staral celou noc, dokud horečky neklesly.
Od toho dne už nemám pochopení. Ztratil jsem ho tam, na rozpáleném asfaltu uprostřed Prahy. Zjistil jsem totiž, že největším ohrožením naší budoucnosti nejsou výfukové plyny z mého auta.
Největším ohrožením je doba, která z nás vychovala lidi schopné obětovat cizí trpící dítě na oltář vlastní neomylnosti.
