Článek
Dlouho ve mně zrálo podezření, že se s Patrikem pomalu, ale jistě odcizujeme.
Byli jsme spolu čtyři roky. Když jsme se poznali, byl to normální kluk. Pracoval v menší firmě, jezdili jsme na výlety pod stan a smáli se u levného vína.
Jenže pak přišla nabídka z Prahy. Obrovská korporace, místo ve vyšším managementu a plat, o kterém se mi jako obyčejné asistentce v účetní firmě ani nezdálo.
Patrik se změnil. Začal nosit obleky šité na míru, koupil si drahé auto a jeho slovník se zaplnil cizími slovy a jmény značek, které jsem ani neuměla správně vyslovit.
Myslela jsem, že to přejde. Že je to jen taková ta prvotní euforie z úspěchu, která časem opadne.
„Tenhle víkend nic neplánuj,“ řekl mi jednoho pátečního večera u večeře. „Jedeme do Prahy. Do Pařížské. Zasloužíš si pořádnou odměnu za to, jak mě celou dobu podporuješ.“
Srdce mi poskočilo. Byla to romantika jako z filmu. Která žena by nechtěla zažít ten pocit, kdy o peníze vůbec nejde?
Zároveň se mi ale okamžitě stáhl žaludek. Co si mám proboha obléct na nákupy do Pařížské ulice?
V sobotu ráno jsem stála před skříní hodinu. Všechno mi připadalo obyčejné, obnošené nebo moc levné. Nakonec jsem zvolila jednoduché černé šaty a sako. Snažila jsem se vypadat nenápadně, ale elegantně.
Patrik mě přelétl pohledem. Nic neřekl, ale ten nepatrný úšklebek mi neunikl.
Cesta autem probíhala v tichosti. Patrik telefonoval se svými novými kolegy a já sledovala ubíhající krajinu. Cítila jsem zvláštní napětí, které se dalo krájet.
Když jsme zaparkovali v podzemních garážích v centru Prahy a vyšli na denní světlo, ocitla jsem se v jiném světě.
Pařížská ulice byla přesně taková, jakou jsem ji znala z fotek. Nádherné stromy, historické fasády domů a před nimi zaparkovaná auta, jejichž cenu jsem si raději ani nepředstavovala.
Lidé, kteří se tu procházeli, vypadali jinak. Měli dokonalé vlasy, sebevědomý krok a z každého jejich pohybu čišela příslušnost k elitě.
A pak tam byla já. Klára z malého města, která v kabelce schovávala slevové kupony do drogerie.
Výlohy, které křičí penězi
Zastavili jsme před obrovskými skleněnými dveřmi jednoho z nejluxusnějších butiků. U vchodu stál muž v černém obleku a s profesionálním úsměvem nám otevřel.
Vstoupili jsme dovnitř. Vzduch voněl drahou kůží a nějakým neuvěřitelně luxusním parfémem. Všude byly silné koberce, tlumené světlo a tichá, relaxační hudba.
Okamžitě k nám přistoupila elegantní prodavačka. Byla krásná, upravená a její kostýmek stál pravděpodobně víc než moje auto.
„Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ usmála se. Její pohled na zlomek vteřiny sklouzl na mé boty. Znala jsem ten pohled. Byl to rentgen, který přesně odhadl mou bonitu.
„Dobrý den,“ ujal se slova sebevědomě Patrik. „Moje snoubenka by potřebovala kompletně nový šatník. Něco reprezentativního. Hlavně kabelku a nějaké šaty na večerní akce.“
Stála jsem tam jako socha. Připadala jsem si, jako by mě právě přivedl do čistírny a diktoval, jak přesně mě mají vyprat a vyžehlit.
Prodavačka nás usadila do pohodlných kožených křesel a za minutu nám jiná slečna přinesla na stříbrném tácu dvě sklenky šampaňského.
Patrik se opřel v křesle a tvářil se jako král světa. Já měla chuť se propadnout do těch měkkých koberců a zmizet.
Z regálů před nás začaly putovat kousky oblečení a kabelky. Prodavačka všechno ukazovala v bílých rukavičkách.
Když jsem nenápadně pohlédla na drobnou cenovku u jedné z těch obyčejně vypadajících černých kabelek, udělalo se mi slabo. Stála osmdesát tisíc.
Snažila jsem se najít něco, co by odpovídalo mému vkusu. Něco jemného, nenápadného.
„Tohle je nádherné,“ zašeptala jsem a vzala do ruky nádherný vlněný kabát v pískové barvě. Neměl na sobě žádné obrovské nápisy, byl prostě jen dokonale ušitý.
Patrik se na mě podíval a povzdechl si.
„Prosím tě, nenuď,“ řekl nahlas.
Trhla jsem sebou.
Otočil se na prodavačku. „Slečno, přineste nám něco výraznějšího. Támhletu kolekci s těmi zlatými sponami. A tu kabelku, co má přes sebe to velké logo. Chci, aby bylo vidět, co nosí.“
Prodavačka s profesionálním úsměvem přikývla a šla plnit jeho přání.
„Patriku, ale mně se ty věci s obrovskými logy nelíbí. Cítila bych se v tom jako chodící billboard,“ zkusila jsem to potichu, abychom nedělali scénu.
„Nerozumíš tomu. V kruzích, kam teď chodíme, je to potřeba. Nemůžeš vedle mě stát v něčem, co vypadá, jako bys to koupila v konfekci na náměstí.“
Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost.
Prodavačka se vrátila a rozložila před nás hromadu věcí, které sice stály majlant, ale podle mého názoru postrádaly jakýkoliv vkus. Byly jen okázalé. Křičely do světa: Máme peníze!
Ticho, které se nedalo přeslechnout
„Zkus si tyhle šaty,“ podal mi Patrik něco, co se blýskalo už z dálky.
„Nechci si je zkoušet. Nelíbí se mi to,“ řekla jsem a hlas se mi začal třást. Snažila jsem se udržet slzy za víčky.
„Nedělej scény,“ procedil mezi zuby.
„Nedělám scény. Jen tě prosím, abychom vybrali něco, co se líbí i mně. Nejsou to přece tvoje věci, budu to nosit já.“
Prodavačka taktně odstoupila o pár kroků dál a začala předstírat, že rovná ramínka na štendru. Cítila jsem ale, že vnímá každé naše slovo. To ticho v butiku najednou působilo nesmírně tísnivě.
Patrik položil skleničku se šampaňským na stolek. Oči se mu zúžily. Podíval se na mě způsobem, jako by se díval na někoho, kým hluboce opovrhuje.
A pak pronesl větu, která všechno změnila.
„Prosím tě, aspoň jednou v životě mlč a buď vděčná. Vždyť to celé platím já. Chci, abys konečně vypadala jako moje žena, a ne jako nějaká chudinka z maloměsta.“
U stolu bylo naprosté ticho.
Slyšela jsem jen svůj vlastní dech. V tu vteřinu jako by se zastavil čas. Zírala jsem na něj a v hlavě mi ta slova doznívala jako ozvěna. Chudinka z maloměsta.
Nebyla to hádka. Byla to čistá, krystalická pohrdavost.
Najednou mi všechno došlo. On mě sem nevzal proto, aby mi udělal radost. Nevzal mě sem proto, aby oslavil naši lásku. Vzal mě sem proto, že se za mě styděl. Chtěl si mě koupit, převléknout a vystavit jako svou novou drahou trofej, která se bude hodit k jeho novému autu a nové pozici.
Stala jsem se pro něj doplňkem, který potřeboval vylepšit.
Pomalu jsem vstala z toho hlubokého, koženého křesla. Nohy jsem měla jako z olova, ale ještě nikdy v životě jsem si nebyla ničím tak jistá.
„Máš pravdu,“ řekla jsem tichým, ale naprosto klidným hlasem. „Jsem holka z maloměsta. A vždycky jí budu. Protože na rozdíl od tebe vím, jakou mám hodnotu i bez těchhle hadrů.“
Položila jsem ten krásný vlněný kabát, který jsem celou dobu křečovitě svírala, zpátky na křeslo.
„Omlouvám se za zdržení,“ kývla jsem směrem k prodavačce, která s mírně vykulenýma očima stála opodál.
„Kláro, nedělej ze sebe krávu. Sedni si,“ sykl Patrik a snažil se mě chytit za ruku.
Cukla jsem sebou a uhnula mu.
„Měj se tu hezky, Patriku. Snad si tu koupíš nějakou, která ti bude dělat lepší křoví.“
Otočila jsem se na podpatcích a rozešla se k obrovským proskleným dveřím. Pán v obleku mi je okamžitě otevřel. Vyšla jsem ven na čerstvý vzduch. Jarní slunce mi pražilo do očí a já se zhluboka nadechla.
Tváře mi sice smáčely slzy, lidi v ulici se po mně ohlíželi, ale já necítila smutek. Cítila jsem neskutečnou, obrovskou úlevu.
Cestu zpátky domů jsem absolvovala obyčejným vlakem. Seděla jsem na koženkovém sedadle, pila průměrné kafe z automatu a sledovala ubíhající krajinu úplně stejně jako ráno z jeho drahého auta.
Jenže tentokrát jsem byla volná.
Když jsem večer odemykala náš společný byt, věděla jsem, že mě čeká balení krabic. Ale vůbec mi to nevadilo. Zjistila jsem totiž jednu zásadní věc.
