Článek
Dlouho ve mně zrálo podráždění z toho, jak se do našich končin pomalu, ale jistě vrací doba temna.
Myslel jsem, že to přejde. Že ty papírové cedulky s nápisem „Karty nebereme“, které se začaly množit jako houby po dešti, jsou jen nějaký chvilkový vzdor.
Byli jsme s manželkou Lenkou a našimi dvěma dětmi na celodenním výletě v horách. Počasí nám vyšlo na jedničku, ušli jsme dvanáct kilometrů a všichni jsme měli vlčí hlad.
Cestou k autu jsme narazili na obrovskou, krásně zrekonstruovanou restauraci. Dřevěné trámy, venkovní zahrádka plná lidí, vůně pečeného masa. Ideální tečka za skvělým dnem.
Sedli jsme si ke stolu a objednali si. Dvakrát svíčková, řízek pro syna, dceři lívance. K tomu domácí limonády a pro mě s Lenkou kávu.
Atmosféra byla skvělá. Děti se smály, my s Lenkou jsme si povídali o plánech na léto. Nic nenasvědčovalo tomu, že se za chvíli budu cítit jako ten nejposlednější zloděj.
Když jsme dojedli, zvedl jsem ruku a požádal vrchního o účet.
Byl to statný padesátník v černé zástěře, ze kterého čišela taková ta hospodská suverenita. Přinesl kožené desky a položil je přede mě na stůl.
„Máme to za tisíc stopadesát, šéfe,“ řekl bodře.
Sáhl jsem do kapsy pro telefon. Už roky nenosím klasickou peněženku, všechno platím mobilem nebo hodinkami. Je to rychlé, bezpečné a všude na světě naprosto běžné.
„Zaplatím kartou,“ řekl jsem s úsměvem a zvedl telefon do výšky v očekávání, že vytáhne terminál.
Vrchní se přestal usmívat. Jeho tvář okamžitě ztvrdla do neprostupné masky.
„Karty nebereme. Jen hotovost.“
Zarazil jsem se. Podíval jsem se na hlavní dveře restaurace, pak na jídelní lístek, který ještě ležel na kraji stolu. Nikde ani zmínka.
„Vy neberete karty? V takhle velkém podniku?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem, doufaje, že je to jen špatný vtip. Nebo že terminál zrovna „nefunguje“ a on ho po chvíli přemlouvání zázračně zprovozní.
„Nebereme. Je to napsané na dveřích zevnitř. Máte hotovost, nebo nemáte?“
Jeho tón byl najednou úsečný, až agresivní. Lenka začala nervózně přehrabovat svou kabelku. Vysypala na stůl drobnou kapsičku s mincemi a dvěma stokorunami. Já měl u sebe jen padesátikorunu do nákupního vozíku.
Dohromady jsme měli asi tři stovky. Chybělo nám patnáct set.
Potupa
„Omlouvám se, ale tolik v hotovosti u sebe nemáme. Nikde venku jsem neviděl upozornění. Můžu vám to poslat okamžitým převodem na účet? Ukážu vám potvrzení v telefonu,“ navrhl jsem vstřícně.
„Žádný převody. Jen cash,“ odsekl vrchní tak nahlas, že se pán u vedlejšího stolu otočil naším směrem.
Cítil jsem, jak mi stoupá tep. Snažil jsem se zachovat klid, hlavně kvůli dětem, které na nás vyjukaně koukaly.
„Dobře, kde je tady nejbližší bankomat?“ zeptal jsem se s povzdechem.
„Dvanáct kilometrů. Ve městě na náměstí,“ usmál se vrchní, ale jeho oči zůstaly chladné. „Vy si tam klidně zajeďte. Manželka s dětmi tu zatím počkají jako zástava.“
U stolu bylo rázem absolutní ticho.
Ten zvuk, jak cinkaly příbory u okolních stolů, mi najednou připadal ohlušující. Lenka zrudla a sklopila oči. Dvanáctiletý syn se na mě podíval s výrazem čistého nechápání.
Cítil jsem se, jako by mi někdo vrazil facku. Ten člověk se ke mně choval jako k podvodníkovi, který chce utéct bez placení. Udělal z mé rodiny rukojmí za svůj vlastní vrtoch nepřijímat běžný platební styk.
Lidé od vedlejších stolů nás začali nenápadně, ale o to víc upřeně sledovat. Cítil jsem jejich pohledy na zádech. Ten pocit trapnosti, jako bychom byli nějaká spodina, co si chce nacpat břicha a nemá na zaplacení, byl zničující.
„Moje rodina tu na mě čekat jako rukojmí nebude,“ pronesl jsem pevným hlasem, i když se ve mně všechno vařilo.
Rozepnul jsem řemínek a položil na stůl své chytré hodinky za dvacet tisíc a svůj řidičák.
„Manželka s dětmi půjdou ven na hřiště. Tady máte moje doklady a drahé hodinky jako zástavu. Jedu naším autem do města vybrat vaše papírové peníze.“
Vrchní jen pokrčil rameny a vzal si moje doklady s hodinkami do kapsy zástěry. Neřekl ani slovo omluvy.
Účtenka, která řekla vše
Cesta do města a zpět trvala skoro třicet minut. Lenka s dětmi čekala celou dobu venku na lavičce u parkoviště.
Seděl jsem za volantem a v hlavě si přehrával tu scénu. Ten obrovský nepoměr moci. Ta arogance, s jakou vám někdo, komu právě děláte tržbu, dává najevo, že jste pro něj vlastně jen obtížný hmyz, pokud nehrajete podle jeho pravidel.
Když jsem se vrátil, vešel jsem do restaurace. Vrchní zrovna kasíroval jiný stůl.
Podal jsem mu dvě tisícovky.
Vzal si je, beze slova mi vrátil doklady s hodinkami, a pak na stůl položil účtenku. Až při bližším pohledu jsem zjistil, že to vlastně není skutečná účtenka. Byl to jen jakýsi „předběžný účet“ bez daňových náležitostí.
A v tu chvíli mi to všechno docvaklo s naprostou jasností.
Celou cestu jsem přemýšlel, proč to ty restaurace vlastně dělají. Proč riskují naštvané zákazníky? Často slyšíme výmluvy na zlé banky a vysoké poplatky za terminály. Tvrdí, že by museli zdražit jídlo.
Jenže to je lež.
Poplatky za platbu kartou jsou dnes zlomkové. Ten skutečný důvod, proč vás nechají zažít neuvěřitelné ponížení před rodinou a pošlou vás hledat bankomat do vedlejší vesnice, nemá s bankovními poplatky nic společného.
Jde o to, že hotovost nemá stopu. Hotovost se dá schovat. Z hotovosti se nemusí platit daně, na rozdíl od peněz, které projdou terminálem.
My, zákazníci, jsme nuceni snášet aroganci a nepohodlí ne proto, abychom chránili chudáky hospodské před chamtivými bankami. Snášíme to proto, abychom jim pomohli obcházet systém, do kterého my sami musíme každý měsíc z naší výplaty poctivě přispívat.
Sebral jsem věci ze stolu, otočil se na patě a odešel. Žádné dýško, žádné „na shledanou“.
Když jsem venku objal Lenku, viděl jsem v jejích očích obrovskou úlevu, že už můžeme odjet. Od té doby se každé restauraci s papírovou cedulkou na dveřích vyhýbáme obrovským obloukem.
Nejde totiž o peníze. Jde o prachobyčejný respekt k zákazníkovi.
A o to, že slušnost by se neměla platit jen v hotovosti.
