Článek
Místo romantiky v pětihvězdičkovém hotelu jsem ale zažila večer plný studu, trapného ticha a jednoho zásadního uvědomění, které bolelo víc než ten nejdražší účet.
Už delší dobu jsem měla pocit, že se nám ze vztahu vytrácí jiskra. S manželem Petrem (40) jsme fungovali jako dobře seřízený stroj. Práce, děti, úkoly, nákup v akci, v neděli vyprat, v pondělí nanovo.
Petr je hodný chlap. Je pracovitý, nepije, nechodí za ženskými. Ale je taky… řekněme šetrný. Vždycky takový byl, ale v poslední době se jeho posedlost cenovkami stávala nesnesitelnou. Každý výdaj navíc byl důvodem k hodinové přednášce o ekonomické krizi.
Proto jsem to udělala tajně.
Půl roku jsem si dávala bokem peníze z mých prémií. Chtěla jsem ho překvapit. Rezervovala jsem noc v jednom z nejluxusnějších hotelů v Praze. Wellness, výhled na Hrad, večeře o třech chodech. Chtěla jsem, abychom jednou neřešili, kolik co stojí, ale jak se cítíme.
Když jsem mu doma předala dárkovou obálku, čekala jsem radost. Petr se podíval na voucher, pak na mě a svraštil čelo.
„To muselo stát majlant, Jani. Vždyť nám teď zvedli zálohy na elektřinu.“
„Je to dárek, Petře. Je to zaplacené. Prosím, pojďme si to užít,“ prosila jsem ho a polkla první vlnu zklamání.
Cesta do hotelu byla tichá. Doufala jsem, že až uvidí tu nádheru, roztaje. Že ho atmosféra luxusu pohltí stejně jako mě.
Mýlila jsem se.
Už na recepci to začalo. Portýr nám chtěl vzít tašku – obyčejnou cestovku, kterou máme deset let. Petr ji křečovitě svíral.
„Já to zvládnu sám, díky,“ odsekl mu, a když se portýr otočil, sykl na mě: „Ještě mu tak budu dávat stovku za to, že mi poponese tašku pět metrů. Nejsem blázen.“
Na pokoji to pokračovalo. Místo toho, aby se kochal výhledem nebo obrovskou postelí s nebesy, zamířil rovnou k minibaru.
„Vidíš to?“ zvedl vítězoslavně malou tyčinku čokolády. „Sto padesát korun! Za tohle! Vždyť v supermarketu to mají u pokladny za dvacet. To jsou zloději, Jani. Normální zloději.“
„Tak si to nebereme, Petře. Máme zaplacenou večeři,“ snažila jsem se zachovat klid, i když se mi svíral žaludek. Připadala jsem si, jako bych do toho nádherného pokoje propašovala něco, co tam nepatří. Ne tu tašku, ale tu naši malost.
Šli jsme do wellness. Bylo to nádherné. Tlumená hudba, vůně bylinek. Ale Petr nemlčel. Komentoval, že je v sauně moc lidí, že voda ve vířivce by mohla být teplejší, když už za to chtějí tolik, a že nechápe, co na tom ti lidi vidí.
Snažila jsem se to ignorovat. Zavřela jsem oči a představovala si, že jsem tam sama.
Když se romantika mění v kalkulačku
To pravé peklo ale začalo až u večeře.
Oblékla jsem si své nejlepší šaty, které jsem měla na sobě naposledy před třemi lety na plese. Nalíčila jsem se, vzala si podpatky. Chtěla jsem být krásná. Pro něj.
Restaurace byla úchvatná. Křišťálové lustry, klavírista hrající jemné melodie, číšníci v bílých rukavičkách.
Usadili nás k oknu. Byla jsem dojatá. Petr se ale nervózně ošíval a hned se zabořil do jídelního lístku.
„Ty ceny… to si dělají srandu, ne?“ mumlal si pod nos, ale dost nahlas na to, aby se pár u vedlejšího stolu otočil.
„Petře, prosím. Máme voucher na konzumaci. Neřeš to,“ šeptala jsem a kopla ho jemně pod stolem.
„Ale voucher má nějaký limit, ne? Koukám, že tady se do něj nevejdeme ani s polívkou,“ brblal dál.
Přišel číšník. Mladý, zdvořilý, profesionální.
„Co si dáte k pití, prosím?“
„Dám si skleničku Rulandského šedého,“ objednala jsem si a usmála se na něj.
„A pro pána?“
Petr se podíval do lístku, pak na číšníka a pak zase do lístku. „Vodu. Obyčejnou vodu. A bez ledu, ať tam toho je víc.“
Když číšník přinesl lahev vody – krásnou, skleněnou, designovou lahev italské minerálky – a začal ji nalévat, Petr ho zastavil rukou.
„Moment. To je co?“
„Vaše voda, pane.“
„A kolik stojí tahle sranda?“ zeptal se Petr nahlas. Hudba zrovna přestala hrát, takže jeho hlas prořízl ticho restaurace jako motorová pila.
Číšník se ani nehnul, jen zdvořile odpověděl: „Je to San Pellegrino, pane, sto devadesát korun za lahev.“
V tu chvíli Petr zrudnul. Ne studem, ale vztekem.
„Sto devadesát korun? Za vodu? Vy jste se zbláznili?“
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Cítila jsem pohledy všech lidí v místnosti. Páru u vedlejšího stolu, starší dámy v rohu, klavíristy.
„Petře, nech toho…“ hlesla jsem.
Ale on se nedal zastavit.
„To je šedesát rohlíků! To je luxusní oběd! Vy mi tady chcete účtovat dvě stovky za něco, co teče z kohoutku, jen jste to dali do hezký flašky? To si ji rovnou odneste. Já to pít nebudu.“
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Číšník na vteřinu ztuhnul. Byl to profesionál, ale tohle bylo moc i na něj.
„Samozřejmě, pane. Mohu vám přinést karafu kohoutkové vody?“
„Můžete. Pokud je zadarmo,“ odsekl Petr a založil si ruce na prsou, jako by právě vyhrál bitvu u Waterloo.
Číšník odnesl lahev. U stolu zůstalo ticho. Takové to lepkavé, dusivé ticho, ve kterém umírá láska.
Dívala jsem se na svého muže. Na jeho vítězoslavný výraz, na to, jak byl spokojený sám se sebou, že se nenechal „okrást“. A najednou jsem neviděla toho hodného, šetrného Petra. Viděla jsem malého, zakomplexovaného člověka, který si svou nejistotu léčí tím, že dělá dusno.
Viděla jsem člověka, který si neváží mé snahy. Který raději poníží mě i obsluhu, než aby pustil chlup.
„Zkazil jsi to,“ řekla jsem do ticha. Nebylo to vyčítavé. Bylo to jen konstatování faktu.
„Co jsem zkazil? Že ze sebe nenechám dělat blbce? Jani, prober se. Hrajeme si tu na něco, co nejsme. My sem nepatříme.“
„Já vím, že sem nepatříme,“ odpověděla jsem a poprvé za večer jsem se mu podívala přímo do očí. „Ale ne kvůli penězům, Petře. Kvůli chování. Chudoba není ostuda. Ale chovat se jako buran v luxusní restauraci, to ostuda je.“
Petr otevřel pusu, aby se hádal, ale já už jsem vstala.
„Kam jdeš? Ještě nepřinesli jídlo.“
„Já už nemám hlad.“
Odešla jsem na pokoj. Svlekla jsem si ty krásné šaty, smyla make-up a lehla si do postele. Petr přišel za hodinu. Snědl prý mou porci, aby „nepropadla“.
Lehl si ke mně, zhasnul a řekl: „Zítra ráno si dáme pořádnou snídani, ta je v ceně. Musíme se najíst aspoň do odpoledne, ať to využijeme.“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k němu zády a dívala se na světla Prahy za oknem. Byla tak blízko, a přece tak daleko.
Ráno jsme se najedli, sbalili tu naši ošoupanou tašku a odjeli domů. Petr byl spokojený. Měl pocit, že jsme si to „užili“ a ještě ušetřili za vodu.
Já jsem si ale z toho hotelu odvezla něco jiného. Jistotu, že vedle tohohle muže už nikdy nebudu moct dýchat volně. Že každý můj pokus o vzlet, o radost, o něco „navíc“, bude vždycky nemilosrdně sražen k zemi přepočtem na rohlíky.
Příští výročí už slavit nebudeme. Alespoň ne spolu.
