Článek
Mateřská náruč je přece bezedná. Jenže z pár týdnů se staly měsíce a z vděčného syna se stal cizí člověk, který si náš domov spletl s hotelem all-inclusive. To nejhorší ale přišlo ve chvíli, kdy se rozhodl, že role hosta už mu nestačí a chce převzít velení.
Vždycky jsem si myslela, že syndrom prázdného hnízda bude to nejtěžší, co mě po čtyřicítce potká. Když Jakub (24) i mladší dcera vylétli z domu, s manželem Petrem jsme si chvíli zvykali na ticho. Ale pak jsme si to začali užívat. Měli jsme na sebe čas, peníze navíc a klid.
A pak zazvonil telefon. Jakub. Rozešel se s přítelkyní, nájem v Praze neutáhne sám, potřebuje se „restartovat“.
„Samozřejmě, Kubi, pokojíček tu máš pořád volný,“ řekla jsem do telefonu a cítila se jako dobrá matka.
První týden to bylo fajn. Jakub byl tichý, vděčný, pomohl mi s nákupem. Jenže pak se začal „zabydlovat“. A s ním se do našeho domu nastěhovala i nová atmosféra, která houstla každým dnem.
Začalo to nenápadně. Nejdřív se v našem obýváku začala objevovat cizí slečna. Karolína. Prý „kamarádka“. Po týdnu už u nás Karolína snídala, obědvala i večeřela.
„Mami, Karolína nejí lepek, mohla bys příště koupit ty bezlepkové těstoviny?“ zeptal se mě Jakub mezi dveřmi, když jsem táhla dvě tašky s nákupem, zatímco on seděl u televize.
Polkla jsem poznámku o tom, že Karolína si může těstoviny koupit sama, a koupila jsem je. Byla jsem přece hostitelka. Byla jsem máma.
Jenže hranice se posouvaly děsivou rychlostí.
Zmizelo soukromí. Mladí byli vzhůru dlouho do noci, z pokoje se ozývala hudba a smích, zatímco my s Petrem vstáváme v šest do práce. Ráno byla koupelna zablokovaná hodinu. V lednici mizelo jídlo, které jsem chystala na večeři, a místo toho tam přibývaly drahé energetické nápoje a polotovary, na které jsme nesměli sáhnout.
„Kubi, ten nákup stál tři tisíce. Mohli byste nám přispět aspoň na energie a jídlo, když už tu oba bydlíte?“ nadhodil opatrně manžel po dvou měsících.
Jakub se tvářil dotčeně. „Tati, já se teď snažím postavit na nohy. Hledám si práci, víš, jak je to těžké. Hned jak budu mít první výplatu, něco vám dám.“
Práci si hledal tak, že spal do jedenácti a odpoledne hrál videohry nebo chodil s Karolínou po kavárnách. Kde bral peníze na kavárny, když neměl na rohlíky, jsem se raději neptala.
Když se z hosta stane pán domu
Nejhorší nebyly peníze. Byla to ta ztráta respektu. Ten pocit, že my jsme v našem vlastním domě ti, kdo překážejí.
Jednou v sobotu jsem přišla z práce dřív a našla Karolínu, jak přeskládává naši kuchyň. Moje kořenky byly jinde, talíře byly prohozené.
„Co to děláš?“ zeptala jsem se šokovaně.
„Jé, dobrý den, Simono. Já jen… Kubovi se nelíbilo, že jsou skleničky tak vysoko, tak to dáváme trochu do logiky,“ usmála se na mě sladce, jako by mluvila s dementní stařenkou.
„Do logiky? Tohle je moje kuchyň třicet let!“ vyjela jsem.
Jakub přišel z obýváku a protočil oči. „Mami, nebuď hysterická. Kája to myslí dobře. Takhle je to fakt praktičtější.“
Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Ale mlčela jsem. Nechtěla jsem dělat scény. Nechtěla jsem být ta zlá tchyně, i když oficiálně tchyní ještě ani nejsem.
Myslela jsem, že to přejde. Že si najdou byt a vypadnou. Ale oni se místo toho začali roztahovat víc a víc.
Všechno vyvrcholilo minulou neděli. Jakub oznámil, že mají s Karolínou „vážný návrh“, který nám chtějí přednést u oběda.
Upřímně? Doufala jsem, že řeknou, že se stěhují. Nebo že Karolína je těhotná a potřebují pomoct s hledáním podnájmu. Byla jsem připravená jim dát peníze na kauci, jen aby už šli do svého.
Uvařila jsem svíčkovou. Jakub si dvakrát přidal. Karolína se rýpala v knedlících (lepek), ale mlčela.
„Tak o co jde?“ zeptal se Petr a utřel si ústa ubrouskem.
Jakub se narovnal, podíval se na Karolínu, která ho povzbudivě chytila za ruku, a spustil.
„Hele, naši. S Kájou jsme to počítali. Nájmy v Praze jsou teď šílené. Nedává smysl vyhazovat peníze oknem cizím lidem, když máme tenhle velký dům. Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme natrvalo.“
Petr se na mě podíval. Viděla jsem v jeho očích úlevu, že alespoň neodcházejí někam daleko, smíšenou s obavou. „No, dobře. Místa je tu dost. Ale musíme nastavit pravidla ohledně placení a úklidu.“
„Počkej, tati, to není všechno,“ přerušil ho Jakub. „Aby to fungovalo, musíme udělat nějaké změny. Váš pokoj, ta ložnice dole s terasou… je pro vás dva zbytečně velká. Vy tam vlastně jen spíte. My s Kájou potřebujeme prostor, chceme si tam udělat i pracovnu a hernu. Takže jsme mysleli, že bychom si to prohodili.“
Ticho, které se nedalo přeslechnout
U stolu zavládlo ticho. Takové to hutné, těžké ticho, kdy slyšíte bzučet mouchu.
Dívala jsem se na svého syna. Na kluka, kterému jsem utírala nos, vozila ho na kroužky, platila mu studia. Teď tu seděl a vážně mi navrhoval, abych opustila svou ložnici, kterou jsem si loni konečně zařídila podle svých snů, a přestěhovala se do malého pokoje pro hosty v podkroví, kde v létě bývá třicet stupňů.
„Ty chceš, abychom se s mámou vystěhovali z naší ložnice?“ zeptal se Petr velmi pomalu. Vidlička mu cinkla o talíř, jak ji upustil.
„Jde o efektivitu, tati,“ vysvětlovala Karolína. „Vy už jste starší, nepotřebujete tolik prostoru. My teprve budujeme život. A navíc, ta terasa by se nám hodila na grilovačky s přáteli, abychom vám nenosili bordel přes celý dům.“
„To nemyslíte vážně,“ hlesla jsem.
A tehdy to přišlo. Ta věta. Ta chvíle, kdy jsem pochopila, že jsem nevychovala syna, ale sobce bez špetky úcty.
Jakub pokrčil rameny, napil se piva a s naprostým klidem řekl:
„Proč děláte takové cavyky? Vždyť ten dům bude stejně jednou můj, tak je fuk, jestli tu ložnici budu mít teď, nebo až natáhnete bačkory.“
V tu chvíli se zastavil čas.
Koukala jsem na něj a čekala, že se začne smát. Že řekne „To byl vtip!“. Ale on se nesmál. Myslel to vážně. V jeho očích nebyla ani stopa po vděku. Byla tam jen chladná kalkulace. Viděl v nás jen překážku mezi ním a jeho majetkem.
Petr vstal. V životě jsem ho neviděla tak rudého. Byl to klidný chlap, co nikdy nezvedl hlas.
„Vypadněte,“ řekl potichu.
„Cože?“ Jakub se zatvářil nechápavě.
„Slyšel jsi. Vypadněte. Hned. Oba,“ zařval Petr tak, že nadskočily skleničky. „Tenhle dům je náš. My jsme ho postavili, my ho platíme a my v něm budeme žít, dokud budeme chtít my! A ty si sbal tu svoji princeznu a táhněte do té své efektivity!“
„Ale tati, kam máme jít? Nemáme peníze!“ začal Jakub couvat, najednou zase malý kluk.
„To mě nezajímá. Máš přesně hodinu na to, aby sis sbalil věci. Jestli tu pak něco zůstane, vyhodím to na ulici.“
Karolína začala brečet, Jakub se snažil hádat, že na to nemáme právo, že tam má trvalé bydliště. Ale Petr byl neoblomný. Poprvé za ty měsíce se choval jako otec a pán domu, ne jako sponzor.
Když se za nimi zabouchly dveře, dům se ponořil do ticha. Nebylo to to příjemné ticho. Bylo to ticho plné smutku a zklamání.
Seděli jsme s manželem v kuchyni, nedojedená svíčková chladla na stole.
„Kde jsme udělali chybu?“ zeptal se mě Petr a schoval hlavu do dlaní.
Nevěděla jsem, co říct. Možná jsme jim dali moc. Možná jsme je málo učili, že nic není zadarmo.
Je to týden. Jakub mi píše zprávy plné výčitek. Že jsme hrozní rodiče, že jsme ho nechali na holičkách, že spí u kamaráda na gauči. Karolína mě zablokovala na sociálních sítích.
Srdce mě bolí. Každá máma chce pro dítě to nejlepší. Ale došlo mi, že to nejlepší někdy není teplá postel a plná lednice. Někdy je to tvrdý pád na ústa, aby si člověk uvědomil, že úcta k rodičům není přežitek, ale základní podmínka soužití.
Ten pokoj jsme zamkli. A ložnici? Tu si necháme. A budeme v ní spát klidně, protože víme, že náš dům je stále ještě náš.
Láska k dětem je nekonečná, ale trpělivost a peněženka rodičů by bezedné být neměly.
