Článek
Když se naskytla příležitost tuto válku navždy vyhrát, neváhal jsem. Bral jsem to jako investici do našeho duševního zdraví. Jenže jsem si neuvědomil, že pro mou ženu mají naše společné úspory úplně jinou hodnotu než patnáct metrů čtverečních betonu.
Už měsíce jsem žil v přesvědčení, že takhle už se žít nedá. Bydlíme na Letné. Krásná čtvrť, vysoké stropy, parky, kavárny. Ale zaparkovat tu po páté hodině odpolední? Nemožné.
Pamatuji si ten listopadový večer, kdy to ve mně prasklo. Vezl jsem dceru z kroužku, lilo jako z konve, malá potřebovala na záchod a já už potřetí míjel náš dům, protože v okruhu kilometru nebylo jediné volné místo.
Nakonec jsem to nechal „na blikačky“ na přechodu, vynesl spící dceru do třetího patra a pak šel přeparkovat o čtyři ulice dál. Přišel jsem domů promočený, naštvaný a s pokutou za stěračem.
Moje žena Petra (40) seděla v kuchyni a plánovala rekonstrukci naší chaty na Sázavě. Byl to její sen. Chtěla novou střechu a zateplení, abychom tam mohli jezdit i v zimě.
„Marku, dívala jsem se na ty rozpočty. Když sáhneme do rezervy, tu střechu letos zvládneme,“ usmála se na mě.
„Jasně, uvidíme,“ zabručel jsem a v hlavě měl jen to, jak zítra ráno potáhnu nákup čtyři sta metrů do kopce.
A pak se to stalo. Soused z přízemí, starý pan Novák, umřel. Jeho synové prodávali byt a k němu i to nejcennější – kryté garážové stání přímo v domě.
Věděl jsem, že to je šance, která se už nebude opakovat. Garáž přímo pod bytem. Suchou nohou do výtahu. Žádné škrábání námrazy, žádné hledání místa, žádný stres.
Cena? Šílená. 1 400 000 korun.
Bylo to skoro milion a půl za kus betonu. Za dvě bílé čáry na zemi. Ale v tu chvíli jsem to neviděl jako výdaj. Viděl jsem to jako svobodu.
Rychle jsem si to v hlavě spočítal. Měli jsme na spořicím účtu milion a půl. Peníze, které jsme šetřili sedm let. Peníze na tu Petřinu střechu, na studia dětí, na horší časy.
„Je to investice,“ přesvědčoval jsem sám sebe cestou do realitky. „Ceny parkování v Praze jen porostou. Kdybychom to někdy prodali, dostaneme to zpátky. A Petra? Ta bude nadšená, že už nebude muset tahat tašky přes půl čtvrti.“
Podepsal jsem to bez ní. Chtěl jsem ji překvapit. Chtěl jsem být ten hrdina, co bouchne do stolu a vyřeší problém.
Převod peněz proběhl rychle. Dostal jsem dálkový ovladač od vrat. Ten malý plastový nesmysl pro mě v tu chvíli znamenal víc než korunovační klenoty.
Když mlčení bolí víc než hádka
První týden jsem si to užíval tajně. Parkoval jsem v garáži a Petře říkal, že jsem měl „zase štěstí na místo před vchodem“. Čekal jsem na správnou příležitost, třeba na její narozeniny, abych jí ten ovladač slavnostně předal.
Jenže osud, nebo spíš moje hloupost, tomu chtěl jinak.
V neděli u oběda Petra vytáhla tablet.
„Marku, volal mi ten pokrývač. Má volný termín v květnu. Potřebuje zálohu tři sta tisíc na materiál. Pošlu mu to hned, ať nám to neuteče, jo?“
Ztuhnul jsem. Knedlík mi uvázl v krku. Na účtu nám zbylo sotva sto tisíc. Na zálohu jsme neměli.
„Petro, počkej… to asi nepůjde,“ hlesl jsem.
„Proč by to nešlo? Peníze tam jsou.“
„Nejsou.“
Zvedla oči od tabletu. „Jak nejsou? Dívala jsem se tam minulý měsíc.“
Musel jsem s pravdou ven. Nadechl jsem se a nasadil ten svůj sebejistý, manažerský tón, kterým jsem chtěl zakrýt strach.
„Koupil jsem garážové stání. Tady, ve vnitrobloku. Po panu Novákovi.“
Petra se na mě dívala, jako bych začal mluvit čínsky. „Garáž? A kolik to stálo?“
„Milion čtyři sta.“
V kuchyni zavládlo ticho. Bylo tak hluboké, že jsem slyšel bzučet lednici a tikat hodiny v předsíni. Nebylo to ticho před bouří. Bylo to ticho po výbuchu, kdy už jen padá popel.
„Ty jsi… ty jsi utratil milion čtyři sta tisíc za parkování?“ zeptala se potichu, bez emocí.
„Petro, pochop to. Je to investice! Víš, jak se nám uleví? Už žádné nervy, žádné pokuty. Auto bude v bezpečí. A hodnota toho místa poroste! Ta střecha na chatě ještě rok počká, vždyť tam jenom trochu zatéká…“
Snažil jsem se to obhájit, ale čím víc jsem mluvil, tím víc ta slova zněla prázdně.
Petra se pomalu zvedla. Nezačala křičet. Nehodila po mně talířem. Jen se na mě podívala pohledem, ve kterém jsem viděl konec něčeho strašně důležitého.
„To nebyla střecha, Marku. To byl náš společný sen. To bylo naše bezpečí. A ty jsi ho vyměnil za to, abys nemusel ujít pět set metrů pěšky.“
Odešla do ložnice a zavřela dveře.
Ten večer jsem spal na gauči. Ráno jsem našel na stole vzkaz, že odjíždí s dětmi na týden k rodičům.
Je to už měsíc. Petra se vrátila, ale něco se mezi námi zlomilo. Fungujeme vedle sebe jako spolubydlící. O chatě nemluví. Když se jí zeptám, jen pokrčí rameny a řekne, že na to nemáme peníze.
A já?
Každý večer přijedu k domu. Zmáčknu tlačítko na tom drahém ovladači. Vrata se s tichým bzučením otevřou. Vjedu na své soukromé, luxusní stání za milion čtyři sta tisíc.
Je tam sucho. Je tam teplo. Je to pohodlné.
Vypnu motor a sedím v tichu auta. Dívám se na tu šedou zeď před sebou a uvědomuji si tu ironii. Mám to nejdražší parkovací místo v ulici. Mám ten svůj vysněný komfort.
Ale nahoru do bytu se mi vůbec nechce. Protože tam nahoře, v tom krásném bytě s vysokými stropy, je chladněji než v téhle betonové díře.
Zaplatil jsem skoro milion a půl za to, abych nemusel kroužit kolem bloku. Ale teď mám pocit, že kroužím v kruhu, ze kterého není cesta ven. A ta střecha na Sázavě? Ta do léta nevydrží. Stejně jako možná nevydrží naše manželství.
Někdy je cena za pohodlí prostě příliš vysoká.
