Článek
Jenže já jsem ještě tady. A rozhodla jsem se, že zbytek života neprožiju v chudobě jen proto, abych jim odkázala majetek.
Celé roky jsem žila v přesvědčení, že dělám něco špatně. Celý život jsem dřela. S manželem, budiž mu země lehká, jsme ten dům opravovali vlastníma rukama pětatřicet let. Každá koruna šla do střechy, do oken, do fasády.
Když Karel před pěti lety zemřel, zůstal mi dům, který má dnes hodnotu patnácti milionů, a důchod osmnáct tisíc.
Zní to jako špatný vtip, ale je to realita mnoha důchodců. Jste milionáři, ale v lednici máte jen prošlý jogurt a v obýváku sedíte ve dvou svetrech, protože plyn podražil tak, že se bojíte otočit kohoutkem.
Můj syn Petr (48) a dcera Lenka (45) jezdili na návštěvy pravidelně. Jednou za tři týdny, v neděli na oběd. Vždycky přijeli svými hezkými auty, zaparkovali na příjezdové cestě a Petr hned ve dveřích spustil inspekci.
„Mami, ta okapová roura vzadu rezne. Měla bys s tím někoho zavolat, ať nám to tu nevlhne do zdiva,“ řekl mi loni na podzim, aniž by si sundal boty.
„Ať nám to tu nevlhne.“ To „nám“ mě zatahalo za uši.
Lenka byla podobná. „Tady je zase zima jak v psírně, mami. Proč si nezatopíš? Vždyť si ničíš klouby,“ kárala mě, zatímco si nalévala horký čaj, který jsem uvařila z nejlevnějšího pytlíkového výprodeje.
Nikdy se nezeptali, jestli mám na to topení peníze. Nikdy mi nenabídli, že zaplatí opravu toho okapu. Brali jako samozřejmost, že dům udržuju v kondici pro ně.
Byla jsem pro ně jen bezplatný správce jejich budoucího majetku.
Zlom přišel v lednu. Přišel mi nedoplatek za energie, který se rovnal dvěma mým důchodům. Seděla jsem v kuchyni, brečela a přemýšlela, jestli mám prodat snubní prstýnek, nebo si vzít nějakou tu nevýhodnou půjčku pro seniory, co nabízejí v televizi.
Zavolala jsem Petrovi.
„Peťo, přišel mi nedoplatek za plyn. Je to hrozně moc. Nemohl bys mi půjčit? Nebo třeba zaplatit ten okap, co jsi chtěl opravit?“
V telefonu bylo chvíli ticho. „Mami, víš, že teď stavíme chatu. Máme hypotéku, kroužky pro malého… Vždyť máš velký dům, nemůžeš pronajmout třeba pokoj studentům?“
Představa, že si ve dvaasedmdesáti nastěhuju do domu cizí lidi, mě děsila. Ale jeho odmítnutí bolelo víc.
Ten večer jsem v televizi viděla reportáž o reverzní hypotéce. Renta z nemovitosti. Princip byl jednoduchý – banka nebo nebankovní společnost vám vyplatí část hodnoty vašeho domu hned, nebo posílá měsíční rentu. Vy v domě dožijete, jste tam věcným břemenem, a dluh se vyrovná až po vaší smrti prodejem nemovitosti.
Nebo ho dědicové mohou doplatit, pokud dům chtějí.
Začala jsem studovat detaily. Bylo to drahé? Ano, úroky nebyly malé. Ukrojí to velkou část dědictví? Rozhodně.
Ale znamenalo to jediné: Peníze hned. Důstojný život hned. Teplo hned.
Schůzku s poradcem jsem tajila dva měsíce. Když mi vysvětlil, že mi mohou vyplatit jednorázově dva miliony korun a zbytek nechat jako rezervu, točila se mi hlava.
Dva miliony. To pro mě znamenalo klidné stáří bez počítání rohlíků.
Podepsala jsem to v úterý. Ve středu jsem měla peníze na účtu.
První věc, kterou jsem udělala? Objednala jsem firmu na opravu střechy a okapů – ale tu nejdražší a nejkvalitnější v kraji. Koupila jsem si nový kabát. A zarezervovala jsem si lázeňský pobyt v Poděbradech na tři týdny. S plnou penzí.
Ticho, které přehlušilo i cinkání příborů
Děti přijely na oběd o dva týdny později. Upekla jsem kachnu, udělala dva druhy knedlíků a červené zelí na karamelu. V domě bylo krásných 24 stupňů.
„Teda, tady je dneska příjemně,“ pochválila mě Lenka a svlékla si svetr. „Konečně jsi dostala rozum a začala topit.“
„A koukám venku, že ten okap je nový. Měděný? Teda mami, kde jsi na to vzala? To musela být pálka,“ podivil se Petr a cpal se stehnem.
Atmosféra byla uvolněná. Děti měly dobrou náladu, protože dům – jejich investice – vzkvétal.
„No, my jsme s Lenkou přemýšleli,“ začal Petr s plnou pusou, „že až tady jednou, nedej bože, nebudeš, tak bychom tu spodní kuchyň probourali do obýváku. Vznikl by tam krásný open space. Co myslíš?“
„Jo a horní patro by bylo super pro pronájem, kdyby se udělal vchod z boku,“ přidala se Lenka.
Dělili si medvěda, který ještě běhal po lese. Dělili si můj domov, zatímco já jim utírala mastné pusy ubrouskem.
Položila jsem vidličku. Cinknutí o porcelán znělo jako výstřel.
„Ten dům se bourat nebude,“ řekla jsem klidně. „A jestli ho budete chtít, budete ho muset vyplatit.“
Petr se zasmál, jako bych řekla dobrý vtip. „Ale mami, dědické řízení je jasné, půl napůl.“
„Ne, Petře. Já jsem si vzala reverzní hypotéku.“
V jídelně zavládlo absolutní ticho. Bylo slyšet jen tikání starých pendlovek na chodbě.
„Co jsi udělala?“ zeptal se Petr a hlas mu přeskočil.
„Vzala jsem si úvěr proti domu. Vyplatili mi peníze. Dům je zastavený ve prospěch finanční společnosti. Až umřu, buď ten dluh i s úroky doplatíte a dům si necháte, nebo ho oni prodají, vezmou si své a vy dostanete ten zbytek.“
Lenka zbledla. „Tys prodala náš dům? Za našimi zády?“
„Není to váš dům, Lenko. Je to můj dům. A já v něm chci dožít jako člověk, ne jako žebrák, který hlídá zdi pro své děti.“
Byla jsem sobec, nebo jen člověk?
To, co následovalo, nebylo hezké. Petr zrudnul vzteky, vyskočil od stolu a začal křičet. Křičel slova jako „podvod“, „senilita“, „okradla jsi vlastní vnoučata“.
„Ty jsi ty peníze utratila za měděný okap?!“ řval na mě. „Vždyť stačil pozink! To jsou vyhozené prachy!“
„Jsou to moje prachy,“ odpověděla jsem a poprvé v životě jsem se necítila provinile. „A pojedu do lázní. A koupím si nové zuby, ty keramické, na které jsem neměla.“
Lenka začala plakat. Ale nebyl to pláč lítosti nade mnou. Byl to pláč nad ztracenými miliony. „Mami, jak jsi nám to mohla udělat? My jsme s těmi penězi počítali. Chtěli jsme doplatit naši hypotéku…“
„Takže jste čekali, až umřu, abyste mohli zaplatit své dluhy?“ zeptala jsem se do ticha.
Neodpověděli.
Petr nedojedl. Sbalil se, prásknul dveřmi a odjel. Lenka tam seděla ještě chvíli, koukala do prázdna a pak odešla taky. Ani mi nepomohla sklidit ze stolu.
Je to už půl roku. Vztahy jsou chladné. Petr mi volá jen v nejnutnějších případech a jeho tón je strohý. Lenka mi vyčítá, že jsem sobecká matka, která myslí jen na sebe. Prý jsem se nechala napálit „šmejdy“, co okrádají důchodce.
Možná to není nejvýhodnější finanční produkt na trhu. Možná, kdybych dům prodala a šla do garsonky, měla bych víc. Ale já jsem do garsonky jít nechtěla. Chtěla jsem zůstat doma, ve své kuchyni, u své zahrady.
Teď tu sedím, v krbu praská oheň, na sobě mám nový župan a popíjím kávu z kávovaru, který jsem si vždycky přála.
Ztratila jsem iluzi o tom, že mě děti milují bezpodmínečně. To bolí. Ale získala jsem zpátky svou důstojnost. A zjistila jsem jednu důležitou věc.
Dědictví není povinnost. Dědictví je odměna. A já jsem se rozhodla, že se za svůj celoživotní dřinu odměním nejdřív já sama.
