Článek
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že svět by měl brát na matky větší ohledy.
Můj syn Filípek měl tehdy půl roku a procházel obdobím, kdy proplakal celé dny i noci. Byla jsem na pokraji fyzického i psychického zhroucení. Můj manžel pracoval od nevidím do nevidím, aby nás zajistil, a já trávila dny v jakési mlze z mléka, plenek a nekonečného houpání.
Jediným místem, kde syn dokázal usnout na déle než dvacet minut, byl kočárek.
Ale nesměl to být ledajaký povrch. Jakmile jsme najeli na starou dlažbu nebo rozbitý chodník u našeho sídliště, kočárek začal drncat a Filípek se s hysterickým křikem okamžitě probudil.
Myslela jsem, že to přejde. Že si prostě zvykne, nebo že objevím nějakou zázračnou trasu, kde nebude ani jeden výmol.
Jednoho slunečného nedělního odpoledne jsem byla obzvlášť zoufalá. Oči mě pálily z nevyspání a hlava mi třeštila. Potřebovala jsem prostě jen chvíli ticha.
Vydala jsem se za město, k řece. Je tam krásná, široká asfaltová cesta.
Cyklostezka.
Věděla jsem to. Dokonce tam byly i ty obrovské bílé piktogramy kol namalované přímo na zemi. Ale vedle ní vedla jen úzká, udusaná hlinitá pěšina plná kořenů.
Volba byla v mé unavené hlavě naprosto jasná. Přece nebudu drncat po kořenech, když je tu tak nádherně hladký povrch.
Najela jsem s kočárkem přímo doprostřed asfaltového pruhu. A světe div se, Filípek do pěti minut tvrdě usnul.
Byla to rajská hudba. Cítila jsem, jak ze mě padá ten strašný stres. Slunce mi svítilo do tváře a já poprvé po několika týdnech cítila něco jako klid.
Když se z dálky ozvalo první zacinkání zvonku na kolo, vůbec jsem mu nevěnovala pozornost.
Cítila jsem se nedotknutelná. Mám přece kočárek. Jsem matka s malým dítětem, všichni musí pochopit, že tady prostě jdu.
Cinkání se přibližovalo. Bylo stále naléhavější.
Zezadu se ozvalo volání: „S dovolením!“
Neuhnula jsem ani o milimetr. V hlavě mi naskočil ten typický, arogantní obranný mechanismus, který si my, unavené matky, občas budujeme. Přece mě může objet, ne? Tráva vedle je dost široká. Já s tím těžkým kočárem do bláta nepůjdu.
Pokračovala jsem v chůzi přesně prostředkem, možná jsem dokonce ještě trochu víc vystrčila lokty.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
A pak se to stalo.
Místo toho, aby mě cyklista s nadávkami objel po trávě, uslyšela jsem zvuk, který mě bude pronásledovat do konce života.
Zoufale skřípění brzd. Zvuk gumy deroucí se o asfalt.
Otočila jsem se přesně v momentě, kdy se cyklista – starší muž v dresu – snažil strhnout řídítka, aby do nás nenarazil. Kolo se mu smeklo, on vyletěl ze sedla a s obrovskou ránou dopadl na zem, sotva půl metru od mého kočárku.
Filípek se okamžitě probudil a začal srdceryvně plakat.
Zůstala jsem stát jako opařená. Srdce mi bušilo v krku.
Několik lidí kolem se zastavilo. Pán s pejskem na druhé straně řeky, mladý pár na in-line bruslích. Všichni strnuli a dívali se naším směrem.
Muž na zemi těžce oddychoval. Měl odřené koleno a loket, ze kterého mu okamžitě začala téct krev. Pomalu se sbíral na nohy.
Byla jsem v šoku, ale místo omluvy ze mě vylétl čirý, nefalšovaný vztek. Ten vztek pramenil z mého vlastního leknutí.
„Zbláznil jste se?!“ vyštěkla jsem na něj a začala hystericky houpat kočárkem, abych utišila malého. „Nevidíte, že tady jdu s malým dítětem? Copak nemůžete jezdit pomaleji? Mohl jste nás zabít!“
Muž si oprášil dres. Nic neřekl. Jen si prohlédl odřenou ruku a pak zvedl své kolo ze země.
„Mohl jste mi zabít dítě!“ zopakovala jsem ještě hlasitěji, aby všichni ti lidé kolem slyšeli, že já jsem tady ta oběť. Já jsem ta chudinka matka, kterou napadl pirát silnic.
Očekávala jsem, že se na mě sesype sprška sprostých slov. Byla jsem na hádku připravená. Měla jsem v zásobě všechny ty argumenty o tom, jak jsou cyklisté bezohlední a jak matky nemají kde jezdit.
Jenže on nekřičel.
Když mlčení bolí víc
Zavěsil kolo za řídítka, udělal krok ke mně a podíval se mi přímo do očí. Jeho pohled nebyl vzteklý. Byl v něm zvláštní, mrazivý klid.
A pak to řekl nahlas.
„Paní, já jsem to teď ubrzdil a odnesl to jen můj loket. Ale zítra sem vjede kluk, co bude mít v uších sluchátka, nebo někdo, komu ty brzdy nefungují tak dobře. A ten váš kočárek to odnese první. Stojí vám ten rovný asfalt za život vašeho dítěte?“
Uprostřed té cesty bylo najednou absolutní ticho. I Filípek na vteřinu přestal plakat a jen natahoval.
Lidé kolem nás stáli a sledovali mě. Nikdo se mě nezastal. Nikdo neřekl „nechte ji, vždyť je to maminka“.
Cítila jsem, jak se mi do tváří žene horko. Krev mi tepala ve spáncích.
Ten muž nečekal na mou odpověď. Nasedl na kolo, které trochu křuplo, odrazil se a pomalu odjel.
Zůstala jsem tam stát úplně sama. Uprostřed obrovského, bílého piktogramu jízdního kola.
Slova toho cizího muže mi rezonovala v hlavě s takovou razancí, že jsem se musela chytit madla kočárku, abych nespadla.
Stojí vám ten rovný asfalt za život vašeho dítěte?
Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe. Zprava se na mě řítili další dva cyklisté, zleva jeli bruslaři.
A teprve v tu chvíli mi spadly klapky z očí.
Nebyla jsem chudinka oběť, která hledá kousek klidu pro své miminko. Byla jsem arogantní, sebestředná ženská, která si z vlastního dítěte udělala štít.
Spoléhala jsem na to, že ten tenký hliníkový rám kočárku zastaví fyziku. Že nápis „Jsem matka“ vytvoří kolem mého syna neviditelné silové pole, které odrazí každého, kdo by jel kolem.
Kvůli vlastnímu pohodlí, kvůli tomu, abych nemusela chvíli poslouchat pláč nebo tlačit kočárek po polní cestě, jsem své šestiměsíční dítě vystavila reálnému riziku, že ho někdo srazí.
Sklopila jsem zrak k zemi. Ruce se mi třásly.
Opatrně jsem sjela s kočárkem z hladkého asfaltu do hlíny. Kola okamžitě začala drncat o kořeny. Filípek spustil nový, ještě hlasitější záchvat pláče.
Bylo to k zešílení. Hlava mi třeštila a po tvářích mi tekly slzy hanby i vyčerpání.
Ale nevrátila jsem se tam.
Odtlačila jsem kočárek až domů po té hrozné, nerovné pěšině. Každé drcnutí mi připomínalo mou vlastní hloupost a to, jak blízko jsem byla k opravdovému maléru.
Trvalo mi několik dní, než jsem se z toho zážitku vzpamatovala. A ještě déle trvalo, než jsem si dokázala přiznat, že ten muž měl ve všem naprostou pravdu.
Od té doby už jsem na cyklostezku s kočárkem nikdy nevstoupila. Naučila jsem se hledat cesty, které jsou určené pro nás. I když jsou delší. I když nejsou tak pohodlné. I když to občas znamená, že syn neusne hned.
Někdy musíte narazit na cizího člověka, abyste si uvědomili, že největším nebezpečím pro své okolí jste ve skutečnosti vy sami.
