Článek
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že vesnice, ve které jsem se narodil a prožil celý svůj život, je tím nejlepším místem na zemi.
Znali jsme se tu všichni. Když mi před osmi lety po těžké nemoci zemřela manželka, sousedé mi nosili buchty a chlapi mi pomáhali se dřevem na zimu. Můj syn Tomáš v té době už bydlel se svou ženou ve městě, a tak jsem na ten velký dům a zármutek zůstal sám.
Naučil jsem se žít v tichu. Pracoval jsem ve své truhlářské dílně, staral se o zahradu a smířil se s tím, že můj osobní život už má to nejlepší za sebou.
A pak se do starého, polorozpadlého mlýna na kraji vsi přistěhovala Tereza.
Byla to designérka z Prahy. Jedenatřicetiletá, plná energie, s barvou od hlavy až k patě, jak si ten mlýn sama opravovala. Potřebovala vyrobit nová okna a někdo jí doporučil mou dílnu.
Myslel jsem, že to přejde. Že ten zvláštní pocit v žaludku, když se u mě v dílně smála mým suchým vtipům, je jen chvilkové vzplanutí starého blázna.
Ale nepřešlo to. Z pracovních schůzek se staly kávy, z káv dlouhé večerní procházky po lese. Tereza ve mně neviděla stárnoucího vdovce. Viděla chlapa, který má co říct. A já v ní našel světlo, o kterém jsem si myslel, že v mém životě navždy zhaslo.
Když jsme se poprvé políbili, cítil jsem se jako kluk. Ale brzy jsem měl zjistit, že naše malá vesnice mi tuhle radost neodpustí.
Šepot za záclonami
Jakmile jsme se s Terezou začali objevovat na veřejnosti spolu, atmosféra ve vsi se ze dne na den změnila.
Lidé, kteří mě dřív s úsměvem zdravili, najednou přecházeli na druhou stranu silnice. Když jsem šel do místního obchodu pro rohlíky, pokladní paní Válková, se kterou jsem si dřív povídal o vnoučatech, mi vracela drobné beze slova a s pevně stisknutými rty.
V hospodě to bylo ještě horší.
„Tys chytil druhou mízu, co, Pavle?“ rýpl si do mě jednou večer starosta, když jsem si sedl k pivu. „Ale dej si bacha, ať tě ta pražská fiflena nestáhne z kůže. Víš, jak to s těmahle mladejma holkama je.“
Neodpověděl jsem. Zvedl jsem se, zaplatil a odešel. Cítil jsem jejich pohledy na zádech. Odsuzovali mě. Pro muže v mém věku je prý takový vztah nedůstojný, trapný a hlavně – nepatřičný.
Nejvíc jsem se ale děsil toho, jak zareaguje můj syn Tomáš.
Bylo mu dvaatřicet. Byl o rok starší než žena, do které jsem se zamiloval. Dlouho jsem mu o Tereze neřekl, nevěděl jsem jak. Ale drby jsou rychlejší než jakékoliv rodinné přiznání.
Zavolal mi sám a jeho tón byl ledový. Dohodli jsme se, že přijede v neděli na oběd. A já se rozhodl, že už se nebudu schovávat. Zarezervoval jsem stůl v naší vesnické hospodě, kde v neděli obědvá půlka vesnice, a vzal Terezu s sebou.
Když Tomáš dorazil se svou ženou, napětí by se dalo krájet.
Seděli jsme u stolu u okna. Hospoda hučela běžným víkendovým ruchem, voněla tu svíčková a pivo. Ale náš stůl byl jako izolovaný ostrov uprostřed ledového oceánu.
Tereza se snažila. Usmívala se, ptala se Tomáše na jeho práci, chválila jeho ženě šaty.
Tomáš jí odpovídal jen jednoslabičně. Ani se na ni nepodíval. Zíral do talíře a vidličkou se rýpal v mase. Já cítil, jak mi pod stolem pulzuje krev ve spáncích.
„Slyšela jsem, že s tátou plánujete na podzim předělat střechu na garáži,“ zkusila to Tereza znovu v naději, že najde společné téma. „Kdybyste potřebovali pomoct, ráda uvařím pro celou partu guláš.“
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Tomáš pustil vidličku. Cinknutí kovu o porcelánový talíř bylo nečekaně hlasité.
Zvedl hlavu a podíval se nejdřív na ni a pak na mě. Jeho oči byly plné čistého, nefalšovaného opovržení.
„Můj táta střechu zvládne sám,“ procedil mezi zuby. „A nepotřebuje k tomu holku, co si hraje na hospodyňku v domě, kde žila moje máma.“
„Tomáši, brzdi,“ řekl jsem pevně a položil ruku na stůl. „Takhle se s Terezou bavit nebudeš.“
„A jak se s ní mám bavit, tati?!“ vyletěl Tomáš a jeho hlas se rozlehl po celé místnosti.
Hukot v hospodě okamžitě ustal. Lidé u vedlejších stolů přestali jíst. Někteří se i otočili naším směrem.
„Je o rok mladší než já! Uvědomuješ si, jak moc je to úchylný? Děláš ze sebe před celou vsí akorát starýho, senilního šaška!“ křičel můj syn a tváře mu zrudly vztekem.
„Tomáši, uklidni se, lidi se koukají,“ zkusila ho tiše napomenout jeho žena a tahala ho za rukáv.
Ale on už byl k nezastavení. Odstrčil její ruku, naklonil se přes stůl a pronesl tu jedinou větu, která v tu chvíli zničila všechno, co mezi námi kdy bylo.
„Ona není tvoje budoucnost, tati. Ona je jen tvoje ubohá krize středního věku a zlatokopka, co čeká, až natáhneš bačkory.“
U stolu bylo naprosté ticho. V celé hospodě bylo ticho.
Slyšel jsem jen, jak bzučí moucha u okna a jak vrže stará podlaha, když se hostinský za barem přestal hýbat. Všichni čekali, co udělám. Celá ta vesnice, všichni ti „přátelé“, v tu chvíli nasávali moje veřejné ponížení jako houba.
Podíval jsem se na Terezu. Měla skleněné oči, kousala se do rtu a ruce se jí třásly, ale neuhýbala pohledem.
A v tu chvíli mi to došlo.
Můj syn se nechoval takhle jen kvůli sobě. Choval se tak, protože věděl, že má za sebou neviditelnou armádu celé téhle pokrytecké vesnice. Stal se jejich mluvčím.
Pomalu jsem vstal. Nezačal jsem křičet. Nebylo to potřeba.
„Dům, ve kterém jsi vyrostl, a peníze, které ti daly vzdělání, jsem vydřel já, Tomáši,“ řekl jsem naprosto klidným, ale mrazivým hlasem. „A Tereza si na můj dům nedělá vůbec žádné nároky. Vydělává víc než my dva dohromady. Ale to jediné, co o mně tahle vesnice a zřejmě i ty potřebujete vědět, je to, že jsem po osmi letech konečně šťastný.“
Vytáhl jsem z peněženky dvoutisícovku a položil ji na stůl vedle jeho nedojezeného jídla.
„Vypadáš, že ti došel apetit. Útratu máte zaplacenou. A až dospěješ a zjistíš, co to znamená někoho doopravdy milovat, dej mi vědět. Do té doby mi na oči nechoď.“
Vzal jsem Terezu za ruku a pomalu jsme prošli uličkou mezi stoly. Cítil jsem pohledy všech těch lidí, ale poprvé mi to bylo úplně jedno. Nemusel jsem sklánět hlavu.
Vyšli jsme do horkého letního odpoledne. Tereza mi před hospodou padla kolem krku a rozbrečela se. Objal jsem ji a v tu chvíli jsem věděl, že už se do té hospody nikdy nevrátím.
Život na vesnici se od toho dne změnil. Stali jsme se vyvrheli. S Tomášem jsme spolu nepromluvili už půl roku. Bolí to jako čert. Je to moje krev. Ale naučil jsem se jednu zásadní věc, kterou už mi nikdo nevezme.
Někdy musíte ztratit respekt lidí kolem sebe, abyste konečně našli respekt sami k sobě.
