Článek
Dlouho ve mně zrálo podezření, že se v našem manželství děje něco hodně špatného.
Marek se změnil. Z chlapa, který trávil večery u televize v teplákách, se najednou stal elegán. Změnil si heslo na telefonu, začal chodit do fitka a voněl drahým parfémem, který jsem mu rozhodně nekoupila.
Myslela jsem, že to přejde. Že je to jen klasická krize středního věku.
Marek měl vždycky velké sny. Byl to „vizionář“, který pořád rozjížděl nějaké podnikání, ale reálně nikdy moc nevydělal. Já byla ta nudná účetní, která držela rodinný rozpočet nad vodou. Platila jsem hypotéky, složenky a tajně lepila jeho firemní dluhy z peněz, které mi odkázala babička. Dělala jsem to z lásky. Chtěla jsem, aby si nepřipadal jako neschopný.
To byla moje největší chyba.
Jednoho večera zapomněl zavřít notebook. Na obrazovce svítil otevřený chat.
Srdce mi začalo bušit až v krku, když jsem četla zprávy od jakési Nely. Psala mu, jak je úžasný, jak ho obdivuje a jak se těší na jejich dovolenou v Dubaji. On jí odpovídal, že pro svou „malou princeznu“ snese modré z nebe. V jedné zprávě jí dokonce sliboval, že mi to tenhle víkend konečně řekne a vyřeší bydlení.
Udělalo se mi fyzicky špatně.
Zjistila jsem, že Nela je nová, pětadvacetiletá asistentka v jeho firmě. A Marek před ní zjevně hrál roli bohatého, úspěšného ředitele, který si může dovolit luxusní večeře, dárky a hotely. Všechno to platil ze společné kreditky, kterou jsem každý měsíc poslušně doplňovala ze svého platu.
Nezačala jsem křičet. Neudělala jsem hysterickou scénu, nerozbíjela jsem talíře.
Místo toho se ve mně rozhostil naprosto ledový, racionální klid. Vzala jsem si týden dovolenou. Během těch pěti dnů, kdy si Marek myslel, že jsem na školení, jsem oběhla právníka, banku a rodiče. Připravila jsem se na válku.
V neděli odpoledne jsem udělala kávu a sedli jsme si ke stolu v obýváku.
Marek si nervózně odkašlal. Vypadal, jako by se chystal na důležitou firemní prezentaci.
„Kláro, musíme si promluvit,“ začal vážně. „Asi tušíš, že to mezi námi už dlouho nefunguje. Našel jsem si někoho. Je to mladá holka, Nela. Poprvé v životě se cítím opravdu naživu. Chci rozvod.“
Dívala jsem se na něj a mlčela.
Můj klid ho zjevně překvapil, ale rychle nabral zpátky své arogantní sebevědomí. Očividně si to celé dopředu naplánoval.
„Budeš se muset odstěhovat,“ pokračoval suverénně a opřel se do křesla. „Tenhle byt si s Nelou necháme, ona je zvyklá na centrum a do práce to máme kousek. Tobě nechám to starší auto a můžeš jít dočasně na naši chatu, než si něco najdeš. Chci, abychom se rozešli jako rozumní lidé.“
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Upila jsem kávu. Zvuk, jak jsem položila hrnek zpět na podšálek, se v tom tichu rozlehl jako výstřel.
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu přímo do očí.
„Marku, tenhle byt je výhradně můj. Dostala jsem ho od rodičů jako dar ještě před svatbou, takže vůbec nespadá do společného jmění. Ty tu nemáš ani trvalé bydliště.“
Zarazil se. Ruka, kterou si zrovna uhlazoval vlasy, mu zamrzla ve vzduchu.
„Co to plácáš?“ vyhrkl nejistě.
„Slyšel jsi,“ pokračovala jsem naprosto vyrovnaným hlasem. „Dávám ti přesně tři dny na to, aby ses vystěhoval. Jinak vyměním zámky. A co se týče té chaty, ta je z mého dědictví, takže tam s tebou taky nepočítám.“
Markovi začala pomalu blednout tvář. Viděla jsem, jak mu v hlavě šrotují kolečka a jak se mu jeho dokonalý plán hroutí před očima. Ale to nebylo všechno. Položila jsem na stůl tenkou papírovou složku.
„A tady máš malý dárek na cestu za novým životem.“
Zmateně složku otevřel. Byly tam výpisy z účtů.
„Ve čtvrtek jsem ti zrušila dispoziční právo ke svému účtu, kam mi chodí výplata,“ vysvětlovala jsem dál s mrazivým úsměvem. „A všechny své úspory ze společného spoření jsem si převedla jinam. Zbyly ti přesně tvoje dluhy a leasing na to drahé auto, které jsem doteď platila já.“
U stolu bylo najednou absolutní, dusivé ticho.
Marek zíral na ty papíry jako na zjevení. Z arogantního, úspěšného manažera se během pěti minut stal obyčejný, stárnoucí chlap bez koruny, který si žil nad poměry jen díky své ženě.
„Tohle mi přece nemůžeš udělat!“ vyštěkl nakonec a hlas mu přeskočil. „Z čeho mám jako žít? A z čeho zaplatím ten Dubaj s Nelou?!“
„To už je problém tebe a tvé princezny,“ zvedla jsem se od stolu. „Kufr máš v předsíni. Věci jsem ti tam hodila už včera. Klíče od bytu nech na botníku.“
Když spadne opona
Odešel ještě ten večer. Skutečně si musel věci odnést v igelitových pytlích, protože do jednoho kufru se mu jeho drahé obleky nevešly.
Nastěhoval se k Nele do jejího malého, pronajatého bytu 2+kk.
Zpočátku si asi mysleli, že to zvládnou. Že jejich velká láska překoná překážky. Jenže Nela velmi rychle zjistila, že neulovila bohatého ředitele, ale zadluženého ztroskotance.
Dubaj se samozřejmě zrušila. Luxusní večeře vystřídaly hádky o to, kdo zaplatí elektřinu. Marek musel vrátit leasingové auto, protože na něj prostě neměl peníze. Začal jezdit do práce tramvají.
Vím to všechno velmi dobře, protože u rozvodového soudu, který proběhl o půl roku později, vypadal jako stín. Byl pohublý, šedivý a působil o deset let starší.
S Nelou se rozešli po čtyřech měsících. Vyhodila ho, když po ní chtěl, aby si vzala půjčku na splacení jeho dřívějších dluhů. Najednou už pro ni nebyl pan dokonalý. Byl to jen obyčejný problémový chlap, kterých jsou plné hospody.
Pokusil se ke mně vrátit.
Jednoho sychravého večera stál u mých dveří s obrovskou kyticí růží. Měl slzy v očích a prosil mě za odpuštění. Říkal, že udělal největší chybu svého života a že si uvědomil, co ve mně měl.
Dívala jsem se na něj a necítila jsem vůbec nic. Ani vztek, ani lítost. Jen naprostou prázdnotu.
„Růže si nech pro někoho, na koho ti ještě zbyly peníze,“ řekla jsem a zavřela mu dveře před nosem.
Zničila jsem jim ten jejich dokonalý pohádkový život. Zničila jsem iluzi, kterou si o sobě vytvořil on, i tu, kterou o něm měla ona.
A paradoxně jsem k tomu nepotřebovala udělat vůbec nic zlého nebo protizákonného. Stačilo jen přestat platit za cizí lži.
Někdy je tou nejtvrdší a nejbolestivější pomstou to, že člověka prostě jen necháte ochutnat realitu, kterou si sám uvařil.
