Článek
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že peníze kazí charakter. Vždycky jsem si myslel, že je to jen takové klišé pro chudé, aby se necítili špatně, že nemají na drahá auta.
S manželkou Janou jsme dvacet let žili jako většina normálních lidí. Já dělal vedoucího skladu, ona účetní. Spláceli jsme hypotéku na řadový domek, jezdili na dovolenou do Chorvatska, a když se nám rozbila pračka, museli jsme sáhnout do železné rezervy. Byli jsme zvyklí počítat.
A pak se to stalo. Koupil jsem si na benzínce stírací los.
Když jsem ten stříbrný prach setřel klíčem od auta a uviděl tři stejné symboly, myslel jsem, že mám infarkt. Výhra nedělala miliardy. Bylo to patnáct milionů korun. Pro někoho možná málo, ale pro nás to znamenalo absolutní svobodu.
Myslel jsem, že to přejde, ten prvotní šok a strach. S Janou jsme se dohodli, že nikomu nic neřekneme. Chtěli jsme dál normálně žít, jen bez toho svíravého pocitu z měsíčních splátek.
Doplatili jsme hypotéku. Koupil jsem nám novější, bezpečné auto, protože to staré už dosluhovalo. A v tom byla ta chyba.
Na malém městě se nic neutají. Sousedka si všimla auta, známá z banky se někde prořekla o splacené hypotéce. Do měsíce to věděli všichni. A tehdy začalo to pravé peklo.
Najednou jsem měl plný Messenger zpráv od spolužáků ze základky, kteří mě dvacet let nepozdravili na ulici. Bývalí kolegové mi volali s „garantovanými investicemi“. Každý měl nějaký problém – nemocného psa, dluhy z mládí, rozbitou střechu.
Všichni chtěli „jen malou půjčku“. Když jsem odmítal, stával se ze mě v jejich očích ten arogantní pracháč, co zapomněl, odkud vzešel.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Nečekaná návštěva
Můj starší bratr Radek se mi neozval pět let.
Pohádali jsme se při dědickém řízení po tátovi kvůli pár desítkám tisíc korun. Radek mě tehdy obvinil, že jsem tátu zmanipuloval, sebral si svůj podíl a přestal se mnou mluvit. Nezavolal mi ani k mým čtyřicetinám.
Ve středu večer mi najednou zazvonil telefon. Na displeji svítilo jeho jméno.
„Brácho, nazdar! Hele, slyšel jsem tu novinu. Ty jo, to je pecka! Musíme to zapít, co říkáš?“ zněl jeho hlas do sluchátka tak bodře, jako bychom se naposledy viděli včera u piva.
Byl jsem v šoku, ale krev není voda. Říkal jsem si, že možná ta výhra bude nakonec k něčemu dobrá a usmíří nás to. Pozval jsem ho na neděli na oběd.
Jana udělala svíčkovou. Radek dorazil i se svou ženou Silvií. Byli samý úsměv, donesli drahé víno a chválili Janě jídlo až do nebes. Atmosféra byla skoro idylická. Radek vzpomínal na naše dětství, smáli jsme se a já měl poprvé po letech pocit, že mám zase bratra.
Po obědě si Jana se Silvií vzaly kávu a Radek se ke mně naklonil přes stůl. Jeho výraz najednou zvážněl.
„Davide, abych byl upřímnej, nepřijel jsem jenom zavzpomínat,“ začal a ztlumil hlas. „Mám teď takovej problém. Respektive obrovskou příležitost. Chci rozjet s jedním známým franšízu. Všechno máme spočítaný, je to tutovka. Ale chybí mi vstupní kapitál.“
Tady to bylo. Ten známý pocit, kdy se vám stáhne žaludek a vy pochopíte, že celá ta předešlá milá konverzace byla jen divadlo.
„Radku,“ povzdechl jsem si. „My ty peníze nechceme rozhazovat. Dali jsme je na termínované vklady, chceme zajistit děti, aby nemusely začínat s dluhem jako my. Já ti peníze nepůjčím.“
Radek se přestal usmívat. Jeho oči rázem ztvrdly.
„Půjčím? Kdo mluví o půjčování?“ uchechtl se, ale vůbec to neznělo vesele. „Davide, ty peníze jsi nevyhrál svojí prací. Prostě jsi měl štěstí. Koupil sis papírek na pumpě.“
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Cítil jsem, jak se mi do tváří žene horko. Jana, která zřejmě zaslechla změnu tónu, přestala mluvit se Silvií a podívala se na nás.
„To je sice pravda, ale jsou to moje peníze, Radku. A já s nimi naložím, jak uznám za vhodné,“ řekl jsem pevně.
Radek se opřel do židle, zkřížil ruce na hrudi a podíval se na mě s takovým opovržením, že mě to až fyzicky zabolelo.
„To si to jako nasyslíš jen pro sebe? Když jsme rodina, tak se ty peníze snad dělí, ne?“ pronesl nahlas.
U stolu bylo v tu vteřinu absolutní, mrazivé ticho.
Slyšel jsem jen, jak venku za oknem projelo auto. Zíral jsem na muže, se kterým jsem vyrůstal v jednom dětském pokoji. Pět let o mě nejevil absolutně žádný zájem. Pět let mu bylo jedno, jestli jsem zdravý, jestli mám z čeho žít, jestli se mi daří.
A teď seděl u mého stolu, jedl moje jídlo a s naprostou suverenitou si nárokoval polovinu mého štěstí. Ne jako půjčku. Jako svůj svatý, rodinný nárok. Protože jsem podle něj k penězům přišel moc snadno.
„Dělí?“ zopakoval jsem tiše. „Kde jsi byl, když jsme s Janou před třemi lety otáčeli každou stovku, protože jsem byl půl roku na nemocenské se zádama? Tehdy jsme rodina nebyli? Tehdy se tvoje výplata nedělila?“
Silvie nervózně polkla a sklopila oči k zemi. Radek zrudl.
„To je něco úplně jinýho a ty to víš!“ vyštěkl. „Jsi prostě stejnej sobec jako vždycky. Radši budeš sedět na milionech, než abys pomohl vlastnímu bráchovi!“
Pomalu jsem vstal od stolu. Necítil jsem vztek. Cítil jsem jen obrovskou, drtivou únavu a zklamání.
„Dveře znáš, Radku,“ ukázal jsem do chodby. „A tentokrát nečekej pět let. Neozývej se už nikdy.“
Když padnou masky
Odešli beze slova rozloučení. Radek práskl dveřmi tak, že se zatřásly hrnky v poličce. Jana ke mně přišla a objala mě. Stáli jsme tam v tichu našeho zaplaceného domu a mně poprvé došlo, že ty vyhrané peníze mají obrovskou daň.
Od té neděle jsem si změnil telefonní číslo. Smazal jsem si účty na sociálních sítích. Přestal jsem lidem cokoliv vysvětlovat.
Zjistil jsem, že jakmile máte peníze, které jste si takzvaně „neodpracovali“, lidé kolem vás mají pocit, že se staly veřejným statkem. Že vaše štěstí je vlastně facka do jejich tváře, kterou musíte odčinit tím, že je budete sponzorovat.
Už se netrápím tím, co si o mně myslí okolí. Žijeme si dál svůj klidný život, chodíme s Janou dál do práce, protože nás to baví, a staráme se o své děti. Ale okruh našich přátel se smrskl na tři lidi, kteří tu pro nás byli dávno předtím, než jsem si na té benzínce koupil los.
Lidé říkají, že velké peníze člověka změní. Není to pravda.
Peníze lidi nemění, ony jen nemilosrdně sundávají masky.
