Článek
Dlouho ve mně zrálo to tiché, mrazivé napětí, které mi svíralo hrudník pokaždé, když na mě sáhl nebo když se na mě jen trochu déle podíval.
Myslela jsem, že to brzy přejde, že je to jen dočasný stres z posledních náročných měsíců, kdy se u nás doma neustále řešilo jen samé papírování, schůzky s doktory a balení stěhovacích krabic.
Byl úplně obyčejný páteční večer, venku za okny našeho velkého pražského bytu se v dešti střídaly neony projíždějících aut, a uvnitř panoval dokonalý klid.
Konečně klid, ticho a pořádek. Přesně tak to alespoň nazýval a vnímal můj manžel David.
Stála jsem u kuchyňského ostrůvku s nožem v ruce a naprosto mechanicky, bez přemýšlení jsem krájela zeleninu na salát, i když jsem v tu chvíli neměla sebemenší hlad.
David seděl naproti mně na barové stoličce, v jedné ruce ležérně držel skleničku drahého červeného vína, spokojeně se usmíval a vypadal, že mu ze zad právě spadl stokilový balvan.
Vypadal v tu chvíli naprosto přesně jako ten okouzlující, sebevědomý a úspěšný muž, do kterého jsem se před šesti lety bezhlavě zamilovala a se kterým jsem si bez nejmenšího váhání vzala obří hypotéku na tenhle luxusní byt.
Jenže když jsem se teď pozorně dívala na jeho profil osvětlený tlumeným světlem designové lampy, neviděla jsem milujícího, empatického partnera pro život.
Viděla jsem chladného, bezcitného krizového manažera lidských osudů, který optimalizuje problémy tak, aby ho to stálo co nejméně osobního nepohodlí.
Jeho matce, paní Heleně, bylo pouhých sedmdesát dva let, když před půl rokem prodělala slabou mozkovou příhodu.
Nezůstala po ní trvale ležet, nebyla napojená na přístrojích a nepotřebovala čtyřiadvacetihodinovou odbornou lékařskou péči, jen se jí výrazně zhoršila hrubá motorika, občas se jí pletla slova a začala se pochopitelně bát být ve svém starém bytě přes noc úplně sama.
Byla to neuvěřitelně hodná a skromná ženská, která nám každou neděli po obědě pekla buchty, hlídala nám psa, když jsme jeli na dovolenou, a nikdy, opravdu nikdy se nám nevyžádaně nepletla do života.
Máme obrovský, slunný čtyřpokojový byt, kde jeden velký pokoj zeje už dva roky naprostou prázdnotou a tiše čeká na dítě, které zatím nepřišlo a možná ani hned tak nepřijde.
Navrhla jsem Davidovi hned v nemocnici, že bychom z toho prázdného pokoje udělali dočasnou ložnici a vzali si Helenu na pár měsíců k sobě, než se po rehabilitacích dá zase trochu dohromady.
Nebo že bychom jí z našich společných úspor alespoň zaplatili profi domácí pečovatelku na pár hodin denně, protože peníze na to s našimi platy s přehledem máme.
David ale oba moje návrhy smetl ze stolu s takovou neuvěřitelnou rychlostí a racionálním chladem, až mi z toho tenkrát zaskočilo.
„My tu přece nejsme žádný zaopatřovací ústav pro seniory, Eliško. Máme svůj vlastní život, svoje koníčky, svoji rozjetou kariéru. Tohle by nás oba absolutně stáhlo ke dnu a zničilo nám to soukromí,“ řekl tehdy tónem, jako by odmítal nevýhodnou pojistku na auto po telefonu.
A pak nevyhnutelně přišel ten den, kdy jí to svoje konečné, manažerské rozhodnutí suverénně oznámil.
Tahle scéna se mi od té doby vrací každou noc před usnutím jako nějaký zvrácený filmový sestřih.
Stála jsem tehdy strnule v úzké předsíni jejího malého, útulného bytu, zatímco on seděl naproti ní u toho jejího starého umakartového stolu, pomalu usrkoval překapávanou kávu a věcně jí vysvětloval, že už za ni podepsal všechny papíry.
Helena usedavě plakala. Tiše, naprosto odevzdaně, obrovské slzy jí pomalu tekly do hlubokých vrásek na tvářích a na klíně se jí nekontrolovatelně třásly ty její slabé ruce.
„V domově důchodců ti bude lépe, mami. Budeš tam mít odbornou péči, každodenní program, lidi přesně v tvém věku, se kterými si můžeš povídat. Tady bys jen seděla u okna a chátrala,“ řekl jí tehdy s naprosto nehybnou tváří a chladným pohledem.
Nebylo v jeho slovech ani jediné zrnko bolesti, ani náznak lítosti nebo pocitu viny z toho, že by ho to snad trhalo na kusy. Znělo to jako precizně naučená fráze z nějakého korporátního školení o propouštění zaměstnanců.
Od toho okamžiku se ve mně něco definitivně zlomilo, něco strašně křehkého a neviditelného, co tvoří ten úplně nejzákladnější, nosný kámen každého dlouhodobého vztahu.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
Moje vzpomínky z jejího bytu najednou přerušil zvuk cinkajícího skla v naší designové kuchyni a já se vrátila zpět do reality našeho pátečního večera.
Ocitla jsem se zpátky v přítomnosti, přesně po dvou týdnech od chvíle, co jsme paní Helenu i s pár taškami odvezli a s úsměvem ji nechali v pokoji, který ostře voněl po nemocniční dezinfekci a cizí, tíživé samotě.
David tu teď uvolněně seděl, upíjel víno a s lehkým úsměvem oslavoval svoje vlastní, nesmírně efektivní řešení problému.
„Konečně máme zase všechen čas jen sami na sebe, lásko,“ pronesl sladkým hlasem, odložil poloprázdnou skleničku na mramorovou desku, přešel ke mně a zezadu mě pevně objal.
Položil mi obě ruce na boky, přitáhl si mě k sobě blíž a začal mi lehce líbat krk, přesně tím naučeným způsobem, jak to dělal vždycky, když chtěl nenápadně naznačit, že by náš večer mohl plynule skončit v posteli.
Cítila jsem přes tenkou látku trička jeho teplo, cítila jsem na kůži jeho dech, ale moje tělo na ten dotek zareagovalo s takovou panikou, jako by se mě právě dotkl naprosto cizí, vysoce nebezpečný člověk.
Okamžitě se mi zvedl žaludek, po celé páteři mi přejel ledový mráz a všechny svaly v těle se mi stáhly do bolestivé křeče.
Ten odpor, který mnou projel, byl čistě fyzický, hluboce instinktivní. Moje vlastní tělo prostě vědělo mnohem dřív než můj mozek, že s tímhle mužem už nejsem ani na vteřinu v bezpečí.
Intimita a sex přece nejsou jen o mechanickém spojení dvou těl, je to o naprosté, odevzdané důvěře. Je to o tom, že se před tím druhým člověkem můžete beze strachu svléknout donaha a víte naprosto jistě, že vás ochrání, ať se stane v životě naprosto cokoliv.
Ale jak můžu být proboha zranitelná v posteli před mužem, který svou vlastní, stárnoucí a zranitelnou matku s úsměvem na rtech odložil pryč jako starý, nepohodlný a obnošený kabát?
Zatnula jsem zuby tak silně, až mě zabolela čelist, prudce jsem se mu vysmekla z objetí a ustoupila o dva rychlé kroky dozadu, až jsem zády tvrdě narazila do chladných dveří naší americké lednice.
David zmateně zamrkal, mírně se zaklonil a ruka mu zůstala trapně viset v prázdném vzduchu mezi námi.
„Co se děje? Udělal jsem něco špatně? Dneska přece nejsi unavená, sama jsi odpoledne říkala, že jsi měla v práci docela klid a odešla jsi dřív,“ zeptal se, a v jeho hlase už se začínala mísit podrážděnost s naprostou nechápavostí situace.
„Nic mi není, jsem v pohodě,“ hlesla jsem směrem k zemi, ale hlas se mi neovladatelně třásl a prozrazoval mě.
„Tak proč se ode mě sakra odtahuješ jako bych měl nějakou prašivinu? Poslední celý měsíc se mě straníš. Myslel jsem si, že teď, když je ta situace s mámou konečně vyřešená, budeme mít doma konečně klid a pohodu,“ rozhodil rukama ve velkém gestu ublíženého manžela.
Zarazila jsem se. Vyřešená. On opravdu s naprostým klidem použil slovo „vyřešená“ ve spojitosti s živým člověkem, se ženou, která ho kdysi v bolestech porodila a s láskou vychovala.
Dívala jsem se na něj přes ten široký kuchyňský ostrůvek plný drahých spotřebičů a najednou jsem se ho k smrti štítila. Nejenom jako muže, kterého jsem kdysi milovala, ale jako lidské bytosti celkově.
Když mlčení bolí víc
V hlavě mi najednou jako blesk z čistého nebe proletěla děsivá, ale naprosto reálná a logická představa.
Co když za pět let nečekaně vážně onemocním já? Co když budeme mít konečně to vymodlené dítě a ono se nedejbože narodí s nějakým těžkým postižením? Co když mě zítra cestou do práce srazí auto a já budu měsíce potřebovat, aby mi někdo se skřípěním zubů pomáhal do vany a na záchod?
Vyřeší mě taky takhle elegantně? Najde si pro mě „praktické řešení“, zaplatí mi z úspor nějaký moderní ústav a pak si večer doma sám nalije sklenku drahého vína s blaženým pocitem dobře odvedené manažerské práce?
„Eliško, mluv se mnou, prosím tě. O co tady najednou jde? Zbláznila ses?“ zvýšil hlas, zamračil se a udělal razantní krok blíž ke mně.
„Už se tě nechci ani dotknout,“ vyhrkla jsem nahlas a ta jedna jediná krátká věta prořízla těžký vzduch v kuchyni jako čepel ostrého nože.
Nebyl to žádný promyšlený plán, nijak jsem si tu repliku dopředu nepřipravovala a nezkoušela před zrcadlem. Prostě to ze mě samo vypadlo, protože to byla ta absolutně nejobnaženější a nejsyrovější pravda, jakou jsem v sobě v tu chvíli měla.
U stolu nastalo ticho. Takové to neuvěřitelně hutné, zvonivé a definitivní ticho, ve kterém pomalu umírají poslední iluze a se skřípotem končí všechny ty nádherné společné plány do budoucna.
Davidův sebevědomý obličej okamžitě ztvrdl, rysy se mu stáhly do úzké masky a v tmavých očích se mu nebezpečně mihl vztek a uražená ješitnost.
„Co to má sakra znamenat? Máš snad někoho jiného? Je v tom jinej chlap? To mi tu celou dobu chceš říct?“ zaútočil na mě slovně, protože jeho obrovské mužské ego evidentně nedokázalo zpracovat žádný jiný myslitelný důvod mého odmítnutí.
„Nikoho jiného nemám, Davide. Zkus to pochopit. Já jen už prostě nedokážu dál spát v jedné posteli vedle člověka, který s úsměvem hodí vlastní bezmocnou mámu přes palubu jen proto, že by mu dočasně kazila jeho osobní komfort,“ řekla jsem a cítila, jak se mi do očí derou horké slzy.
Neplakala jsem z lítosti nad koncem našeho dlouhého vztahu. Plakala jsem z čirého, ochromujícího děsu nad tím, vedle koho jsem celou tu dobu v blažené nevědomosti vlastně žila.
„Vždyť jsem to celou dobu dělal hlavně pro nás! Pro náš vztah, pro náš osobní prostor! Abychom se my dva nemuseli omezovat a mohli žít tak, jak jsme zvyklí!“ zakřičel na celou kuchyň a praštil dlaní do stolu tak silně, až ta nedopitá sklenička s vínem divoce poskočila a málem spadla na zem.
„Ne, Davide. Dělal jsi to celou dobu jenom pro sebe. Přesně tak, jako děláš vždycky úplně všechno,“ odpověděla jsem neuvěřitelně tiše, až mě samotnou překvapil můj vlastní ledový klid.
Otočila jsem se k němu zády, nechala tu na půl nakrájenou zeleninu ležet na dřevěném prkénku a pomalým krokem jsem odešla do ložnice.
Zavřela jsem za sebou těžké dveře a posadila se na úplný kraj naší pečlivě ustlané manželské postele. Na to stejné místo, kde jsme se ještě před pár měsíci smáli a plánovali naši úžasnou budoucnost.
Přes zavřené dveře jsem slyšela, jak v kuchyni vztekle a nahlas přechází sem a tam, jak agresivně uklízí nádobí do myčky a mlátí dvířky od linek, jako by se tím randálem dalo snad něco ze vteřiny na vteřinu zázračně napravit.
Nechápe to. A v hloubi duše se opravdu obávám, že to ani do konce svého života nikdy nepochopí, protože mu v hlavě od narození chybí ten základní emoční orgán, kterým normální lidé cítí soucit a empatii k ostatním.
Sedím tu teď úplně potmě, na displeji telefonu svítí, že je skoro půlnoc, a já moc dobře vím, že tohle není nějaká obyčejná, banální italská hádka, která se vyřeší hned ráno u společné kávy a omluvy.
Naše slibné, stabilní manželství neskončilo na cizím dámském parfému na límečku u košile, neskončilo na vyprázdněném bankovním účtu ani na tom, že bychom se přestali fyzicky přitahovat.
Skončilo na prázdném pokoji v domově důchodců na samém okraji města a na mém děsivém poznání, že absolutní lhostejnost je vysoce nakažlivá a já zkrátka nechci a nebudu její další zničenou obětí.
Někdy si prostě a jednoduše musíte s bolestí přiznat, že člověk, se kterým každý večer usínáte v jednom objetí, vás nikdy neochrání, až přijde ta opravdová životní bouřka, ale naopak vás jako úplně první vyhodí rovnou do deště, aby si náhodou sám od bláta neumazal svoje drahé boty.
Ta pravda hrozně moc bolí a pálí, ale zůstat a žít s ním dál v téhle chladné lži by mě zaživa zabilo.
