Článek
Dlouho ve mně zrálo to tiché, plíživé napětí, které mi svíralo hrudník pokaždé, když jsme s Filipem zůstali sami v jedné místnosti.
Myslela jsem, že to přejde, že je to jen normální stres z práce, z čerstvé hypotéky a z toho nekonečného, plíživého tlaku okolí.
Všichni naši přátelé už zakládali rodiny a rodinné oslavy se smrskly na jedinou otázku: „A kdy už konečně vy?“
Bylo obyčejné úterní odpoledne, venku se honily podzimní mraky, hustě pršelo a my jsme zrovna nastoupili do přeplněné tramvaje směrem domů na Letnou.
Vzduch uvnitř byl těžký, vlhký a nepříjemně voněl po mokrých kabátech a cizím potu.
Lidé se na sebe mačkali, každý se snažil urvat kousek osobního prostoru a všichni chtěli být co nejdříve v teple svých domovů.
Hned na další zastávce se dveře s námahou otevřely a dovnitř se natlačila mladá matka s obrovským sportovním kočárkem a malým klukem, kterému mohly být tak tři roky.
Ten chlapeček byl očividně přetažený, mokrý a nespokojený s tím, že musel opustit hřiště.
Začal se vztekat a během pár vteřin spustil jekot, který doslova trhal uši všem cestujícím ve voze.
Nebylo to jen takové to obyčejné dětské fňukání, byl to ten druh hysterického, zvířecího křiku, při kterém dítě rudne, zalyká se pláčem a kope kolem sebe do sedadel i do lidí.
Matka se ho snažila zoufale uklidnit, s omluvným výrazem mu nabízela křupky, podávala mu plastové hračky, tišila ho.
Ale on jen křičel víc a víc, jeho hlas rezonoval tramvají, až mi z toho pronikavého zvuku začalo fyzicky třeštit v hlavě.
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek do pevného uzlu a po zádech mi pod svetrem stéká studený pot.
Měla jsem neovladatelnou chuť z té tramvaje za jízdy vyskočit, utéct někam, kde je absolutní ticho a klid.
Podívala jsem se na Filipa, který stál těsně vedle mě a pevně se držel horního madla.
Čekala jsem, že otráveně protočí panenky, že si se mnou vymění ten náš tajný, letitý spiklenecký pohled plný pochopení, jako jsme to dělávali dřív.
Místo toho se ale na to řvoucí, nekontrolovatelné dítě díval s podivným, zasněným a láskyplným úsměvem, který mě naprosto paralyzoval.
„Vidíš to? Chudák malej, má toho dneska už moc. Ale neboj, Aničko, my to s našima dětma zvládneme mnohem líp,“ naklonil se ke mně a vlídně mi pošeptal do ucha.
Ta věta mě zasáhla jako fyzická rána do břicha, až se mi na okamžik zatajil dech.
Zatímco já jsem v tom ječícím dítěti viděla absolutní zkázu svého dosavadního života, konec svobody a nekonečné vyčerpání, on v něm viděl naši růžovou budoucnost.
Když vás vlastní domov dusí
Zbytek cesty jsme mlčeli, já zírala z okna na rozmazané, deštěm smáčené ulice a snažila se zhluboka prodýchat nastupující záchvat paniky.
Když jsme konečně vystoupili a odemkli dveře našeho bytu, přivítalo nás to nádherné, hluboké ticho, které jsem na našem domově tolik milovala.
Byl to můj přístav, moje svatyně klidu, která se ale poslední dobou měnila v jakousi úzkostnou čekárnu na zázrak.
Odložila jsem klíče na botník, zula si mokré boty a šla rovnou do kuchyně.
Nalila jsem si plnou sklenici ledové vody, protože jsem měla pocit, že mi v krku hoří požár, a těžce jsem dosedla na židli k našemu jídelnímu stolu.
Filip šel do kuchyně za mnou, svlékl si bundu a postavil se těsně za má záda k mé židli.
Cítila jsem z něj pach vlhké ulice a jeho oblíbeného parfému, který mi dřív, na začátku našeho vztahu, podlamoval kolena touhou.
Dnes se mi z té specifické kombinace vůní udělalo fyzicky nevolno, až se mi zvedl žaludek.
Položil mi ruce na ramena a pomalu sjel dlaněmi k mým pažím, naklonil se, přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě na krk.
„Tak co, nezkusíme to dneska večer? Mám pocit, že po tom zážitku v tramvaji už to vážně nesmíme odkládat, ovulaci bys měla mít zítra, ne?“ zašeptal mi do vlasů.
Jeho dotek byl najednou tak účelový, tak strašně majetnický a vypočítavý.
Každý jeho pohyb, každý náznak intimity se v posledních osmi měsících změnil jen v chladnou biologickou kalkulaci a sledování kalendáře.
Sex už dávno nebyl o nás dvou, o vzájemném potěšení, vášni nebo o hlubokém spojení duší a těl.
Byla to naplánovaná mise, úkol, jehož jediným cílem bylo vyrobit to, co on tak zoufale chtěl a co já v sobě nedokázala najít.
Jeho dlaně na mém těle už dávno nepůsobily jako pohlazení milujícího manžela.
Působily jako ruce někoho, kdo mě chce chytit do definitivní pasti, ze které pro mě už nikdy nebude úniku.
Ztuhla jsem na kámen a sklenice s vodou se mi v rukou nebezpečně zachvěla, až pár kapek dopadlo na dřevěnou desku stolu.
„Nedělej to, prosím tě,“ vyklouzla jsem z jeho sevření, prudce se postavila a poodstoupila od stolu k lince, abych mezi námi vytvořila bezpečnou vzdálenost.
Filip zmateně zamrkal, zůstal stát u stolu a opřel se o opěradlo mé prázdné židle.
„Co se zase děje, Aničko? Vždyť jsme se o tom bavili, říkala jsi, že letos to už zkusíme naplno. Jsi jen vystresovaná z té cesty MHD?“ zeptal se.
V jeho hlase už ale nebylo pochopení, začínala v něm klíčit podrážděnost a frustrace z dalšího odmítnutí.
Dívala jsem se na něj přes celou kuchyň. Na muže, se kterým jsem pět let žila, sdílela s ním postel, radosti, dovolené i účty za plyn.
Byl to hodný člověk, skvělý partner, muž, kterého by mi mohla každá druhá závidět.
Ale v tu chvíli jsem si s mrazivou jistotou uvědomila, že ho nemiluju způsobem, jakým by žena měla milovat otce svých budoucích dětí.
Vlastně jsem vůbec nevěděla, jestli ho ještě vůbec dokážu milovat jako muže, protože se mi celá naše intimita naprosto zprotivila.
Konec
„Není to jen tou cestou v tramvaji. Je to úplně vším,“ řekla jsem a cítila, jak se mi zrádně klepe brada.
„Ničím se přece netrápíme, všechno máme. Byt, peníze, zázemí. Tak o co sakra jde? Proč se ode mě pořád odtahuješ, jako bych měl nějakou nemoc?“ zvýšil hlas a rozhodil rukama v bezmocném gestu.
Viděla jsem na něm to zoufalství racionálního muže, který dělá všechno přesně podle společenských pravidel a nechápe, proč se mu jeho vlastní žena vyhýbá jako čert kříži.
Bolelo to, hrozně moc to bolelo, protože jsem v koutku duše věděla, že to, co teď řeknu nahlas, zničí úplně všechno, co jsme budovali.
„Už se tě nechci ani dotknout,“ řekla jsem tiše, ale v té tiché místnosti to zaznělo jako ohlušující výstřel z pistole.
Filip úplně zbledl, ztratil veškerou barvu ve tváři.
Spadla mu ruka, zíral na mě s pootevřenou pusou přes ten náš jídelní stůl a vypadal, že se každou vteřinou zhroutí.
„Co to meleš za nesmysly?“ vydechl sotva slyšitelně, jako by mu došel kyslík.
„Nechci, abys na mě sahal. Nechci s tebou spát, nechci dělat děti, nechci tu celou dokonalou rodinnou budoucnost, kterou jsi pro nás naplánoval a do které mě teď neúprosně tlačíš každým polibkem,“ vychrlila jsem to ze sebe v jednom dlouhém, zoufalém nádechu.
Slzy mi začaly nekontrolovaně téct po tvářích.
Ale ty slzy nepramenily ze smutku nebo lítosti, pramenily z neskutečné, obrovské úlevy, že jsem tu děsivou pravdu konečně pustila ven ze své hlavy.
Každý jeho dotek v posteli pro mě poslední dobou znamenal jen trýznivou připomínku toho, že ode mě očekává něco, co mu já ze samotné podstaty nemůžu a zkrátka nechci dát.
Když se mě dotkl, neviděl už mou duši, mou osobnost, viděl jen inkubátor, matku svých budoucích potomků, a mě to vnitřně úplně paralyzovalo a zabíjelo.
U stolu bylo ticho.
Takové to hutné, absolutně toxické ticho, které vám zaléhá v uších a vy s naprostou jistotou víte, že po něm už nikdy, ale opravdu nikdy, nebude nic stejné.
Filip na mě dlouhou chvíli koukal, jako by stál před úplně cizím člověkem, zrádcem, kterého si pustil do bytu.
Pak se beze slova, bez jediného povzdechu otočil a pomalu odešel do obýváku.
Nesnažil se křičet, nechtěl se hádat, nechtěl bojovat o svou pravdu, nesnažil se mě přesvědčit.
A to na tom všem bylo to absolutně nejhorší, ta jeho okamžitá rezignace.
Zůstala jsem stát u linky s pohledem upřeným na ten stůl a tupě poslouchala, jak si na gauči pouští televizi, jako by se vůbec nic nestalo.
Ležím teď v ložnici úplně sama, je půl třetí ráno a moc dobře vím, že on už za mnou do téhle postele nikdy nepřijde.
Naše manželství neskončilo na nějaké banální nevěře, na skrytých dluzích nebo na sprostých hádkách o peníze a tchyni.
Skončilo na děsivém uvědomění, že se k smrti bojím doteku vlastního muže.
Bojím se toho, kam by ten dotek vedl, co by po mně vyžadoval, a bojím se toho, že jsem v tom celém procesu možná ztratila nejen jeho, ale i obrovský kus sebe samé.
Nevím, jak tohle doopravdy dopadne, nevím, jestli hned zítra sbalím kufry já, nebo on.
Někdy ale prostě musíte přiznat porážku vlastního těla a nechat věci definitivně padnout, než abyste do konce svých dnů žili život, který vám ani trochu nepatří.
