Článek
Dlouho ve mně zrálo přesvědčení, že s tou mou neustálou snahou všem vyhovět musím něco udělat.
Vždycky jsem byla ta, co lidi pustí v supermarketu před sebe, když mají jen tři rohlíky. Ta, co v práci vezme směnu za kolegyni, protože „ona má přece lístky do divadla a já plány nemám“. Naučila jsem se být neviditelná, nekonfliktní a zvykla si na to, že moje vlastní potřeby jsou vždycky až na druhém místě.
Ale ten čtvrteční podvečer v salonu u Martiny měl být jen a jen můj.
Pracuju jako zdravotní sestra na dvanáctihodinové směny. Byla jsem k smrti unavená, vlasy jsem měla stažené do matného drdolu a těšila se, jak se o mě bude někdo chvíli starat. Seděla jsem v koženém křesílku v čekací zóně, pila fantastické latté a listovala časopisem. Martina zrovna u pokladny kasírovala předchozí zákaznici. Za pět minut jsem měla přijít na řadu.
Vtom se rozletěly dveře.
Dovnitř vtrhla štíhlá blondýna, odhadem o deset let mladší než já. Klapala vysokými podpatky, přes ruku měla přehozený drahý vlněný kabát a na obličeji výraz člověka, kterému patří celý svět. Okamžitě zamířila k pultu, úplně ignorovala, že tam Martina ještě někoho obsluhuje.
„Marti, zlato, zachraň mě. Potřebuju nutně foukanou a stáhnout tyhle odrosty. Hned. Večer máme tu obrovskou firemní akci a já vypadám strašně,“ spustila na celou místnost.
Myslela jsem, že to přejde. Že se jí Martina omluví, řekne jí, že nemá místo, a paní prostě odejde.
Ale Martina znejistěla. Byla to skvělá kadeřnice, ale neuměla říkat ne. Zvlášť když šlo o VIP klientky, které jí v salonu nechávaly tisíce. Nervózně těkala očima mezi sebevědomou blondýnou a mnou, sedící v rohu s časopisem.
„Klári, já mám ale teď plno. Zrovna jdu brát paní Janu, je objednaná už od září,“ pípla Martina omluvně.
Klára se otočila mým směrem. Její pohled mě přejel od unavených očí, přes obyčejný svetr až po ošoupané kotníkové boty. Zhodnotila mě během jediné vteřiny.
„Prosím tě, paní určitě počká. Vždyť to bude trvat jen tři čtvrtě hodinky,“ usmála se Klára medově, ale její oči zůstaly ledové. „Dám ti obrovský dýško. Přece bys mě nenechala jít na galavečer takhle.“
Peníze jako zbraň
Seděla jsem tam a cítila, jak se mi svírá žaludek. Ten starý, známý pocit, že bych měla prostě kývnout, vzít si bundu a jít domů, aby nevznikla trapná situace.
„Nezlobte se,“ ozvala jsem se tiše, ale pevně. „Já čekat nemůžu. Jsem objednaná a večer musím vystřídat tchyni u dětí.“
Klára si povzdechla. Znělo to, jako by ji otravovalo nezvedené dítě. Přešla ke mně, sáhla do své luxusní kabelky a vytáhla dvoutisícovku. S naprostou suverenitou ji položila přede mě na malý stolek vedle mého nedopitého latté.
„Heleďte, tady máte kompenzaci za váš čas. Zajeďte si zítra někam jinam,“ řekla s arogantním úsměvem. „Buďme k sobě upřímné. Vy odsud stejně jdete jenom domů k plotně vařit večeři. Mě večer čeká důležitá akce, kde se budu fotit s primátorem. Vám na tom účesu přece dneska tolik nezáleží, mně ano.“
V celém kadeřnictví se najednou zastavil čas.
Další dvě kadeřnice v pozadí vypnuly fény. Zákaznice u zrcadel zíraly naším směrem. Martina u pultíku strnula, úplně bledá, a zatajila dech. Bylo slyšet jen jemné hučení klimatizace a hudbu z rádia.
Dívala jsem se na tu dvoutisícovku ležící na skle. Byla to docela velká částka. Pro někoho, kdo má po nočních směnách v nemocnici sotva průměrný plat, to byly peníze, které by zalepily nákup na celý týden.
Ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Všechna ta léta polykání křivd, uhýbání z cesty sebevědomějším a bohatším lidem, všechen ten pocit vlastní méněcennosti se najednou přetavil v krystalicky čistý hněv.
Pomalu jsem vstala z křesílka. Odložila jsem časopis. Nebyla jsem vyšší než ona, ale v tu chvíli jsem si připadala, že mám dva metry.
Sebrala jsem tu bankovku ze stolu a natáhla ruku k ní.
„Vezměte si to zpátky,“ řekla jsem hlasem, který vůbec nezněl jako ten můj. Byl hluboký, ledově klidný a neroztřásl se v něm ani tón.
Klára nechápavě zamrkala. „Cože? Je to málo? Můžu vám přidat ještě pětistovku, jestli vám to…“
„Nejde o peníze,“ skočila jsem jí do řeči a vnutila jí bankovku zpět do dlaně. „Víte, jaký je mezi námi rozdíl? Já jsem si tenhle čas musela tvrdě vybojovat. Pracuju na směny a starám se o rodinu. Vy si možná myslíte, že váš život je důležitější, protože na sobě máte dražší věci a jdete na nóbl večírek.“
Naklonila jsem se k ní blíž.
„Ale můj čas a moje sebeúcta nestojí o nic míň než ty vaše. Vy si možná můžete koupit přednostní VIP vstupenky do divadla. Ale můj respekt si za dva tisíce nekoupíte. Tu dvoutisícovku si schovejte na kurz slušného chování. Ten budete na tom svém galavečeru s primátorem potřebovat mnohem víc než vyfoukané vlasy.“
V celém salonu nastalo absolutní, mrazivé ticho.
Nikdo neřekl ani slovo. Klára stála jako opařená. Její dokonalá, arogantní maska se roztříštila. Cukla jí tvář, zrudla až na krku a její oči těkaly po místnosti v naději, že se jí někdo zastane.
Ale nezastal. Zákaznice u zrcadel pobaveně sledovaly špičky svých bot a jedna z nich se dokonce potichu uchechtla.
„Tak to je neuvěřitelné,“ vyprskla nakonec Klára třesoucím se hlasem, hodila si kabát přes rameno a otočila se k Martině. „Tady jsem byla naposledy. Udělejte si s tou vaší úžasnou klientelou, co chcete!“
Rozrazila dveře tak prudce, až se rozezněl zvonek, a zmizela na ulici.
Když hrdost chutná víc než klid
V salonu se ozval kolektivní výdech. Martina ke mně přiběhla, chytila mě za obě ruce a oči měla plné slz úlevy i vděku.
„Jani, já se ti tak omlouvám. Já se jí strašně lekla, ona mi sem chodí často a dělá scény… Děkuju ti. Dneska máš celou barvu i střih na účet podniku,“ vyhrkla ze sebe.
S úsměvem jsem odmítla. Zaplatila jsem plnou cenu a nechala jí i tučné spropitné. Nechtěla jsem, aby tenhle moment byl o penězích nebo o kompenzacích.
Když jsem ten večer odcházela ze salonu s novým účesem, cítila jsem se lehčí o dobrých deset kilo. Ne kvůli ustřiženým vlasům, ale kvůli tomu, co jsem tam nechala. Nechala jsem tam tu ustrašenou ženu, která si myslela, že nemá právo na svůj vlastní prostor.
Dlouho mi trvalo pochopit, že hranice vám nikdo nenastaví sám od sebe. Lidé jako Klára budou vždycky zkoušet, kam až mohou zajít, a vezmou si tolik prostoru, kolik jim vy sami dovolíte.
Někdy je nejlepší péčí o sebe sama to, že se prostě nenecháte odsunout na druhou kolej.
