Článek
Dlouho ve mně zrálo podráždění z toho, jak funguje lidská paměť a jak rychle dokážeme vytěsnit to špatné.
Myslel jsem, že to přejde. Že tchánovy řeči o tom, jak byl dřív chleba za dvě koruny, všichni měli práci a lidé k sobě měli blíž, jsou jen takovým neškodným stařeckým hudráním. Vždycky jsem se usmál, přikývl a soustředil se na jídlo.
S manželkou Lenkou nežijeme špatně, ale dřeme jako koně. Já mám malou firmu na montáže oken, ona dělá nákupčí v korporátu. Máme na krku obrovskou hypotéku na byt 3+kk, dvě malé děti a neustálý stres z toho, co se zase zdraží.
Tchán Josef to vidí jinak. Postavil si obrovský dům na vesnici v polovině osmdesátých let. Rád nám předhazuje, že my mladí jsme jenom otroci bank, zatímco on si dům postavil s čistou hlavou a bez dluhů.
Už ale tak nějak zapomíná dodávat, že polovinu cementu tehdy vyměnil v místním JZD za demižony domácí slivovice, cihly sehnal jen proto, že jeho švagr dělal na národním výboru, a stavělo se po víkendech svépomocí celou dekádu.
Minulou neděli jsme seděli v jejich perfektně uklizeném obýváku s masivní dřevěnou stěnou, která pamatuje ještě Gustáva Husáka. Děti si hrály na koberci a tchán se po dvou pivech zase dostal do varu.
„Podívej se na ty zprávy, Martine. Zase se všechno zdražuje. Dneska je to samej zloděj a podvodník,“ mával Josef vidličkou směrem k vypnuté televizi. „Vy se tady honíte od rána do večera a co z toho máte? Jenom nervy, jestli splatíte ty vaše nesmyslný úvěry.“
Zlatá klec z nostalgie
Snažil jsem se to přejít s klidem. „Tati, je to občas náročné, to nepopírám. Ale aspoň můžeme svobodně podnikat. Můžeme jet s dětmi v létě k moři kam chceme, říkat si, co chceme…“
Zkusil jsem ten starý, ohraný argument o svobodě. Ale na Josefa to působilo jako červený hadr na býka.
„Prosim tě, svoboda!“ odfrkl si a napil se piva. „K čemu ti je moře v Itálii, když se celoročně klepeš strachy o místo? Za nás měl každej jistotu. Stát se o lidi postaral. Bylo levno, bylo bezpečno a všichni jsme si byli rovni. Za komunistů bylo prostě líp, ať si dneska říká kdo chce, co chce.“
Lenka do mě pod stolem nenápadně kopla, ať mlčím a nehádám se. Znala svého otce. Když se dostal do téhle smyčky, nešlo ho zastavit.
Jenže do debaty se najednou vložila moje tchyně Marie.
Marie je tichá, drobná žena. Celý život pracovala jako účetní, vždycky se starala o teplo rodinného krbu a s Josefem se nikdy před námi nehádala. Byla to taková ta klasická, submisivní manželka, která radši polkne vlastní názor, než aby dělala dusno.
Až doteď.
Marie položila lžíci do prázdného hlubokého talíře. Cinknutí kovu o porcelán znělo v té chvíli podivně ostře.
Zvedla hlavu a podívala se přímo na svého manžela. Její obličej byl naprosto bez výrazu, ale v očích měla něco, co jsem u ní nikdy předtím neviděl. Ocelový chlad.
Ticho, které se nedalo přeslechnout
„Opravdu bylo líp, Pepo?“ zeptala se tiše.
Josef se na ni překvapeně podíval. „No jistě že bylo, Máňo. Vždyť si to pamatuješ, jak jsme…“
„Tak proč jsi po nocích pálil v kotli dopisy od tvého bratra z emigrace a při každém zazvonění u dveří jsi blednul strachy, že si pro tebe přišli?“ skočila mu do řeči.
U stolu nastalo absolutní, hrobové ticho.
Bylo slyšet jen to, jak v rohu místnosti tikají staré pendlovky. Lenka vedle mě přestala kousat a s otevřenou pusou zírala na svou matku. Josefovi zmizel z tváře všechen ten hospodský suverénní ráz. Barva z něj doslova odtekla.
Marie z něj nespustila oči a její hlas zněl pořád stejně klidně, ale každé slovo bodalo jako nůž.
„Děláš ze sebe hrdinu a vzpomínáš na zlatou dobu. Ale já si pamatuju, jak jsi v osmdesátém sedmém brečel potmě v kuchyni. Brečel jsi, protože tě vyhodili z místa mistra jen proto, že tvůj vlastní bratr utekl na Západ a tys měl najednou špatný kádrový profil. A bál ses zanadávat si i u nás doma v obýváku, aby nás náhodou neslyšeli sousedi skrz zeď.“
Josef otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska.
„Měli jsme možná levný mlíko a práci v továrně, ze který tě nevyhodili,“ pokračovala tchyně neúprosně. „Ale padesát let jsi žil přikrčenej. Celý svůj produktivní život jsi strávil na kolenou. A teď tady budeš poučovat kluka, kterej sice dře, ale aspoň u toho může stát rovně?“
To bylo všechno. Tchyně pomalu vstala, vzala prázdné talíře a beze slova odešla do kuchyně.
Nebylo k tomu co dodat. Celá ta iluze o levném chlebu a bezstarostném životě se roztříštila o jednu zarytě zamlčovanou rodinnou pravdu. Josef zíral do stolu a najednou vypadal přesně na svůj věk. Vypadal jako starý, unavený muž, kterému někdo sebral jeho poslední berličku, o kterou se mohl opřít, aby nemusel čelit pocitu z vlastního zmařeného mládí.
Odešli jsme brzy po obědě. Cesta autem domů probíhala v tichosti.
Když jsem večer ukládal děti do postele a díval se do výpisů z účtu, abych zkontroloval, jestli odešla splátka hypotéky, cítil jsem obrovskou úlevu. Ano, máme dluhy. Ano, máme stres z toho, co přinese zítřek.
Ale zjistil jsem jednu zásadní věc.
Nostalgie po diktatuře je jen milosrdná lež, která má člověku pomoct zapomenout, že kdysi neměl odvahu žít.
