Článek
Sobotní ráno u nás nevoní lívanci ani čerstvou kávou. Voní – nebo spíš páchne – kafrem a starým potem z chráničů. Zatímco já se snažím přesvědčit pětiletého syna, že si opravdu musí vyčistit zuby, a druhou rukou míchám ovesnou kaši pro roční dceru, můj muž David pobíhá po bytě jako smyslů zbavený. Hledá štulpny.
„Neviděla jsi ty červený? Ty pro štěstí?“ volá z ložnice, aniž by vystrčil hlavu.
Neodpovídám. Vím, že je najde. Vždycky je najde. Stejně jako si vždycky najde čas na trénink, na zápas, na pozápasové pivo s „klukama z mančaftu“.
Je mu osmatřicet. Hraje pralesní ligu za Horní Dolní, ale prožívá to, jako by ho čekalo finále Ligy mistrů. Když jsme se poznali, imponovalo mi to. Měl vášeň, zápal. Byl aktivní. Říkala jsem si, že je to lepší než chlap, co prosedí víkend u televize s lahváčem v ruce.
Jenže tehdy jsme byli jen my dva. Teď jsme čtyři. A ta vášeň se změnila v posedlost, která požírá veškerý náš společný čas.
Vdova po žijícím manželovi
Vzpomínám si na náš první rok s malým Kubou. Byl to očistec. Nevyspání, koliky, moje poporodní úzkosti. David chodil do práce a třikrát týdně na trénink. Víkendy trávil na zápasech.
„Musím si přece taky vyčistit hlavu, Leni,“ říkával mi, když jsem se hroutila únavou a prosila ho, ať zůstane doma. „Chlapi na mě spoléhají.“
Chlapi. Ta magická entita, která měla vždy přednost. Když měl Kuba první horečku, David byl na soustředění. Když jsem potřebovala odvézt na pohotovost se zánětem prsu, musela jsem volat taxík, protože David zrovna kopal penalty v sousedním okrese a nebral telefon.
Předloni jsme třeba chtěli jet k moři. Kuba zrovna začal vnímat svět a já se těšila, jak mu poprvé ukážu vlny a postavíme si hrad z písku. Seděli jsme večer v kuchyni, před sebou otevřený notebook s nabídkami zájezdů do Řecka.
„V srpnu to fakt nepůjde, Leni, to nám začíná tvrdá letní příprava a hrajeme předkola poháru,“ oznámil mi David s naprostou samozřejmostí a dál nepřítomně roloval stránkou.
„A co v září?“ zkusila jsem to tehdy s nadějí v hlase.
„Zbláznila ses? To už normálně běží liga. Přece nenechám kluky ve štychu hned na začátku podzimu. Trenér by mě zabil.“
Nakonec jsme tehdy jeli až na konci listopadu. Na usmrkaný prodloužený víkend do termálů na Slovensko. David měl navíc po posledním zápase sezóny čerstvě nakopnutý kotník, takže celou dobu jenom otráveně kulhal kolem bazénů a neustále kontroloval na mobilu výsledky ostatních týmů v tabulce.
Postupně jsem si zvykla. Vytvořila jsem si obranný mechanismus. Přestala jsem s ním počítat. Plánovala jsem víkendy pro sebe a děti tak, jako bych byla samoživitelka. Výlety do zoo, návštěvy babiček, tvoření z kaštanů – to všechno jsme dělali v trojici.
David se pak v neděli večer vracel domů, kulhající, zablácený a plný dojmů ze hry, které neměl komu vyprávět, protože děti už spaly a já neměla sílu předstírat zájem o to, jestli rozhodčí pískl ofsajd oprávněně.
„Jsi nějaká kyselá,“ prohodil občas, když si bral z lednice večeři, kterou jsem mu tam nechala.
„Jsem jen unavená, Davide. Být na všechno sama je vyčerpávající.“
„Vždyť chodím do práce, nosím peníze. Co bys ještě chtěla?“
Chtěla jsem partnera. Chtěla jsem otce pro své děti, který není jen víkendovou návštěvou.
Na střídačce života
Zlom přišel minulý měsíc. Měli jsme desáté výročí svatby. Bylo to poprvé po letech, kdy jsem si dovolila doufat. David slíbil, že tentokrát fotbal vynechá. Že trenérovi jasně řekl, že má rodinné povinnosti.
Na tohle datum jsem se upínala celé týdny. Rezervaci ve vyhlášené italské restauraci v centru města jsem dělala snad dva měsíce dopředu a musela zaplatit nevratnou zálohu. Koupila jsem si k té příležitosti smaragdově zelené šaty, na které jsem toužebně koukala do výlohy už od jara. Dokonce jsem přemluvila moji mámu, aby si vzala na celý víkend obě děti k sobě. Měli jsme mít poprvé po neuvěřitelných třech letech celou noc a celé nedělní ráno jen a jen pro sebe. Žádné plenky, žádné brzké vstávání, žádné chrániče v koupelně.
V sobotu v poledne mu zazvonil telefon. Viděla jsem na displeji jméno trenéra. David to zvedl, odešel na balkon a zavřel za sebou dveře.
Když se vrátil, ani se mi nepodíval do očí.
„Leni, promiň. Vypadl jim stoper. Klíčovej zápas o postup. Beze mě to nedají.“
Cítila jsem, jak mi tuhnou rysy v obličeji. Nebyl to vztek. Nebyl to ani smutek. Byla to taková zvláštní, ledová prázdnota, která se mi rozlila v hrudníku. Jako by mi někdo vypnul přívod emocí.
„Ale slíbil jsi to,“ řekla jsem. Můj hlas zněl cize, ploše.
„Já vím, lásko, a mrzí mě to. Vynahradím ti to. Slibuju. Příští víkend.“
Začal si balit tašku. Ty stejné pohyby, ten stejný spěch. Viděla jsem, jak se mu ulevilo, že jsem nezačala křičet. Že nedělám scénu.
Když za sebou zabouchl dveře, neplakala jsem. Jen jsem seděla na gauči v těch nových šatech a dívala se na zeď. Uvědomila jsem si, že tohle není jen o fotbale. Je to o hodnotách. O tom, že pro něj vždycky budu až na druhém místě. Že jeho sliby jsou jen prázdná slova, která mají za úkol mě na chvíli uklidnit, aby mohl dál žít svůj život, ve kterém pro nás není místo.
Zrušila jsem rezervaci v restauraci. Zavolala jsem mámě, že si pro děti přijedu už odpoledne, a vymluvila se na to, že na mě leze nějaká viróza. Nechtěla jsem jí vysvětlovat pravdu. Vlastně jsem se za svého manžela v tu chvíli hrozně styděla.
Sundala jsem si ty krásné zelené šaty, pověsila je zpátky na ramínko a uložila hluboko do skříně. Převlékla jsem se do vytahaných tepláků, objednala si nejlevnější pizzu z podniku na rohu a pustila si televizi, kterou jsem vůbec nevnímala. Každé sousto chutnalo jako suchý karton.
Večer, když se David s hlučným bouchnutím dveří vrátil – a na celou předsíň vítězoslavně hlásil, že vyhráli 3:1 –, jsem už ležela zavřená v dětském pokoji a se zavřenýma očima předstírala, že tvrdě spím.
Od té doby se něco změnilo. Ne v něm, ale ve mně. Už se nesnažím. Už neprosím o jeho čas. Přestala jsem být tou chápající manželkou, která čeká na střídačce, až na ni přijde řada.
Začala jsem žít svůj vlastní život, doopravdy. Plánuju si věci bez ohledu na jeho rozpisy zápasů. Když chce jet s námi na výlet, musí se přizpůsobit on nám, ne my jemu. A pokud nemůže? Jedeme sami.
Je to hořké poznání. Mám manžela, ale žiju jako svobodná matka. Nevím, jak dlouho to takhle vydržím. Nevím, jestli má smysl zůstávat v manželství, kde jsme spíš spolubydlící než partneři. Ale jedno vím jistě.
Už nečekám, až zápas skončí, abych mohla začít žít.
