Článek
Když jsme byli mladí, kamarádky mi Milana záviděly. Zatímco jejich manželé dělali scény kvůli krátkým sukním nebo služebním cestám, Milan mi s úsměvem popřál šťastnou cestu. „Věřím ti, Věrko,“ říkal a myslel to vážně. Byl sebevědomý, měl svou náročnou práci ve vedení stavební firmy a já měla svůj svět. Fungovali jsme jako dva silné stromy rostoucí vedle sebe – propletené kořeny, ale s vlastním prostorem v korunách.
Změna nepřišla ze dne na den, plížila se pomalu. Začalo to krátce poté, co Milan dostal v práci výpověď pro nadbytečnost a odešel do nedobrovolného důchodu. Najednou byl celé dny doma. Ztratil svou vizitku, svou asistentku, svůj pocit důležitosti. Já jsem ale stále pracovala na částečný úvazek v knihovně a měla své rituály – kávu s kamarádkami, cvičení pro seniory. Nejdřív to byly jen poznámky. „Proč se tak parádíš, když jdeš jen pro rohlíky?“ nebo „Kdo ti píše v tuhle hodinu?“ Zpočátku jsem to brala s humorem. Lichotilo mi, že o mě má po tolika letech zájem. „Ale prosím tě, Milane, kdo by o mě stál,“ smála jsem se a hladila ho po rameni. Jenže on neuhnul, neusmál se. Jeho oči zůstaly chladné, pátravé.
Situace vygradovala minulý týden. Měla jsem jít na preventivní prohlídku k našemu obvodnímu lékaři. Milan trval na tom, že mě tam odveze, i když ordinace je tři ulice daleko. V čekárně seděl vedle mě, křečovitě svíral madlo židle a pozoroval každého muže, který vešel. Když vyšla sestra a s úsměvem mě pozdravila jménem, Milan ztuhl. „Ty se s ní znáš?“ sykl. „Chodíme k nim třicet let, Milane,“ špitla jsem, rudá až za ušima. V ordinaci mě doktor vyšetřil, prohodili jsme pár zdvořilostních frází o počasí a o tom, jak mi rostou vnoučata. Když jsem vyšla ven, Milan na mě čekal jako sup. „Byla jsi tam dvacet minut,“ řekl místo pozdravu. „Standardní prohlídka trvá deset. Co jste tam dělali?“ Zůstala jsem stát na chodníku a nevěřila vlastním uším. Můj manžel, ten inteligentní, sečtělý muž, mě právě obvinil, že mám pletky s šedesátiletým doktorem Novákem, který má před penzí a silné brýle. „Milane, to nemyslíš vážně,“ hlesla jsem. „Viděl jsem, jak se na tebe díval, když jsi vcházela,“ odsekl a rázně vykročil k autu.
Cesta domů proběhla v tichu. Nebylo to ale to příjemné ticho srozumění, které jsme mívali dřív. Bylo to ticho plné jedu. Doma jsem se zavřela v koupelně a rozplakala se. Ne proto, že by mě urazil. Ale proto, že jsem si uvědomila tu hrůzu. On nežárlí z lásky. On žárlí ze strachu. Ztratil kontrolu nad svým životem, cítí se starý, nepotřebný a zbytečný. A jediná věc, kterou ještě „vlastní“, jsem já. Jeho paranoia je zoufalým pokusem udržet si moc v realitě, která se mu rozpadá pod rukama. Bojím se promluvit se sousedem přes plot, aby Milan nestál za záclonou. Bojím se zvednout telefon. Můj svět se scvrkává, protože každé mé nadechnutí mimo dům je pro něj zradou.
Včera jsem našla odvahu. Sedla jsem si k němu, vzala ho za ruku – tu ruku, která se teď tak často třese – a řekla mu: „Milane, tohle mě ničí. Potřebujeme pomoc. Tohle není žárlivost, to je nemoc.“ Vytrhl se mi. Křičel, že z něj dělám blázna, abych ho mohla nechat zavřít do ústavu a užívat si s milenci. Dívám se na něj a nevidím svého muže. Vidím cizince, kterého ovládla temnota. Vím, že to není jeho vina, že za to možná může počínající demence nebo jiná neurologická porucha. Ale ta beznaděj je drtivá. Miluji ho, ale nevím, jak dlouho zvládnu být ošetřovatelkou a zároveň podezřelou v procesu, který se odehrává jen v jeho hlavě. Můj domov přestal být přístavem a stal se soudní síní, kde je rozsudek vynesen dávno předtím, než stihnu cokoliv říct.
