Článek
Karel nebyl vždycky takový. Býval to chlap, který lezl po horách a nad rýmou mávl rukou. Zlom přišel před třemi lety, když jeho kolega v práci náhle zkolaboval. Od té chvíle se v Karlovi probudil démon strachu. Začalo to nenápadně – častější měření tlaku, sledování znamének. Postupně se však spirála úzkosti roztočila do obludných rozměrů. Dnes u nás doma nevoní večeře, ale dezinfekce, a tématem číslo jedna není, jak jsme se měli v práci, ale jakou barvu měla jeho stolice.
Ze mě se stala vrchní sestra, psycholog a řidič sanitky v jedné osobě. Naučila jsem se naslouchat jeho nekonečným monologům o tom, jak ho píchlo pod žebrem (zaručeně rakovina slinivky) nebo jak mu brní malíček (nepochybně náběh na mrtvici). Zpočátku jsem ho brala vážně. Vozila jsem ho po specialistech, platila soukromé kliniky, jen aby nám všude řekli to samé: „Váš muž je zdráv.“
Jenže hypochondrie je zákeřná v tom, že logické argumenty na ni neplatí. Karel netrpí fyzicky, ale jeho duše prožívá skutečná muka strachu. A já trpím s ním. Jsem vyčerpaná z toho neustálého chlácholení, z té role hromosvodu jeho paniky.
Minulý měsíc ale došlo k situaci, která ve mně něco zlomila. Vrátila jsem se z práce a necítila jsem se dobře. Myslela jsem, že je to únava, ale během hodiny mi teplota vylétla ke čtyřicítce. Třásla jsem se zimnicí, bolelo mě celé tělo, sotva jsem došla do koupelny. Byla to těžká chřipka, možná covid, prostě stav, kdy člověk potřebuje čaj, ticho a někoho, kdo mu podá prášek.
Karel seděl v obýváku s tonometrem na paži. Když mě viděl, jak se potácím v županu a drkotám zuby, zvedl zrak. Čekala jsem otázku: „Zlato, co je ti? Potřebuješ něco?“
Místo toho se jeho oči rozšířily děsem. „Simono, nechoď ke mně tak blízko! Slyšíš ten dech? Mám arytmii. Cítím, jak mi vynechává srdce. To je z toho stresu, jak jsi přišla pozdě.“
„Karle, je mi zle,“ hlesla jsem a sesunula se do křesla. „Mám čtyřicítky horečky. Potřebuju, abys mi uvařil čaj.“
Podíval se na mě, ale neviděl mě. Neviděl mou bledou tvář ani pot na čele. Viděl jen ohrožení své vlastní integrity. „Čaj? Teď? Když mi hrozí infarkt? Měla bys jít do ložnice a zavřít se tam. Víš, že mám oslabenou imunitu. Jestli to chytnu, tak mě to zabije. To jsi tak bezohledná?“
V tu chvíli mi tekly slzy. Ne z horečky, ale z čirého zoufalství. Ležela jsem tam, bezmocná, a dívala se na svého zdravého, silného muže, který si měřil puls a googlil příznaky infarktu, zatímco já jsem vedle něj doslova hořela. Nebyl schopen empatie. Jeho strach byl jako černá díra, která pohltila všechno světlo v místnosti. Pro něj neexistovalo „my“. Existovalo jen jeho „já“ a jeho nemoci.
Nakonec jsem si ten čaj uvařila sama. Doplazila jsem se do postele a proležela tři dny v izolaci, zatímco Karel spal v obýváku a dělal si testy na všechno možné, jen aby se ujistil, že jsem ho nenakazila. Ani jednou mi nepřinesl jídlo. Ani jednou se nezeptal, jestli žiju.
Když jsem se uzdravila, něco se v našem vztahu nenávratně změnilo. Přestala jsem ho litovat. Když teď přijde s tím, že má nádor na mozku, protože ho bolí hlava, jen klidně řeknu: „Tak si vezmi ibalgin.“ Už mu nedělám vrbu.
Uvědomila jsem si, že žiju vedle člověka, který mě v krizové situaci nepodrží, protože je příliš zaměstnán nasloucháním svému vlastnímu tělu. Není zlý, je nemocný. Ale já už vím, že jeho nemoc nesmí zničit mé zdraví. Začala jsem chodit na jógu, objednala jsem se na preventivní prohlídky, které jsem kvůli němu zanedbávala. Musím být silná hlavně pro sebe, protože kdybych padla, nikdo mě nezvedne. Karel by byl totiž příliš zaneprázdněn měřením svého tlaku.
