Článek
Naše přátelství s Lindou trvalo od vysoké školy. Bylo to takové to útulné, bezpečné hnízdo vystlané vzájemným pochopením pro naše nedokonalosti. Obě jsme bojovaly s nadváhou, obě jsme měly smůlu na chlapy a obě jsme pracovaly na pozicích, které byly hluboko pod naše možnosti. Naše „terapeutické“ pátky u vína byly rituálem. Nadávaly jsme na svět, utvrzovaly se v tom, že je k nám život nespravedlivý, a jedna druhé jsme byly vrbou. Linda v tom byla skvělá. Uměla naslouchat, podat kapesník a říct přesně to, co jsem potřebovala slyšet: „Není to tvoje chyba, Péťo. To oni si tě nezaslouží.“
Zlom přišel před rokem. Po ošklivém rozchodu jsem se rozhodla, že už nechci být obětí okolností. Začala jsem běhat, změnila jídelníček a přihlásila se do výběrového řízení na vedoucí oddělení, na které jsem si dříve netroufla. A světe div se – ono to vyšlo. Kila šla dolů, sebevědomí nahoru a já se poprvé po letech cítila ve svém těle jako vítěz.
Nemohla jsem se dočkat, až to řeknu Lindě.
Její reakce byla ale zvláštní. Když jsem jí nadšeně oznámila povýšení, usmála se, ale ten úsměv nedosáhl očí. „No, tak to gratuluju,“ řekla vlažně. „Jen doufám, že se z tebe nestane jedna z těch kariéristek, co nemají čas na kafe. Víš, jak dopadla Lenka, ne? Vyhořela.“
Přešla jsem to. Myslela jsem, že má jen špatný den. Ale poznámky se začaly stupňovat. Kdykoliv jsme se viděly, cítila jsem podivné napětí. Když jsem si objednala salát místo naší tradiční pizzy, Linda si demonstrativně povzdechla: „Prosím tě, neblázni. Jedno jídlo tě nezabije. Začínáš být posedlá. Upřímně? V obličeji jsi hrozně strhaná, dřív jsi vypadala zdravěji.“
Ta slova mě zasáhla jako facka. Cítila jsem se skvěle, byla jsem plná energie, ale moje nejlepší kamarádka se mě snažila přesvědčit o opaku. Snažila se mě vtáhnout zpátky do té staré, známé šedi.
Definitivní konec přišel na mých narozeninách. Pozvala jsem pár přátel, měla jsem na sobě nové šaty, ve kterých jsem se cítila krásná. Linda přišla pozdě, v teplákách, a celý večer trousila jedovaté poznámky. Když mi někdo pochválil postavu, Linda nahlas prohodila: „No jo, ale za jakou cenu? Kdybyste ji viděli, jak je doma protivná, když má hlad. Já mám radši lidi, co si umí užívat života, ne ty, co počítají kalorie.“
V tu chvíli se mi v hrudi rozlila horkost. Nebyl to vztek, byla to hluboká lítost. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla Lindu takovou, jaká skutečně je. Osamělá, nejistá žena, která se bojí. Celá léta byla tou „silnější“, tou, která utěšuje chudinku Petru. Byla to její identita. Můj vzestup pro ni neznamenal radost, ale ohrožení. Najednou vedle sebe neměla parťáka v neštěstí, ale zrcadlo, které jí ukazovalo, že změna je možná – a že ona se o ni nepokusila.
Ten večer jsem se s ní nehádala. Jen jsem se stáhla. Přestala jsem jí volat první. A ona se neozvala. Naše přátelství vyšumělo do ztracena, jako když vypustíte vzduch z balónku.
Dlouho jsem si to vyčítala. Připadala jsem si jako zrádce, který opustil potápějící se loď. Ale pak mi došlo, že přátelství není svěrací kazajka. Neměla jsem povinnost zůstat nešťastná jen proto, aby se Linda cítila lépe.
Dnes už vím, že někteří lidé jsou v našem životě jen pro určitou kapitolu. Linda byla mou oporou v dobách temna a za to jí budu vždycky vděčná. Ale na světlo se mnou jít nechtěla, nebo spíš nemohla. Není to zlá ženská, je jen zraněná a zaseknutá na místě. Přeji jí, aby našla svou vlastní cestu ven, ale já už ji za ruku držet nemůžu. Musela bych se totiž zastavit, a to už nikdy neudělám.
