Článek
Ten zvuk cinknutí lžičky o podšálek mi bude v uších znít asi do smrti. Bylo úterý, venku pošmourno a Karel dojídal vajíčka naměkko, která má rád přesně na čtyři minuty. Dělám mu je takhle už čtyřicet let. Seděla jsem naproti němu a listovala letákem cestovky, protože jsme si slíbili, že první léto v penzi strávíme u moře. Ne na týden, ale na celý měsíc. Konečně máme splacenou hypotéku, děti jsou z domu, máme čas. Zvedla jsem hlavu, abych mu ukázala apartmán v Řecku, ale on se nedíval na fotky modrých střech. Díval se skrz mě, na zeď za mnou, s výrazem, který jsem u něj neviděla nikdy. Byl to výraz absolutního, ledového klidu.
Karle, děje se něco? zeptala jsem se a v žaludku mi divně cuklo. Člověk po těch letech vycítí změnu tlaku v místnosti dřív, než přijde bouřka. Čekala jsem, že řekne něco o prostatě, o vysokém tlaku, o tom, že se mu nelíbí ta cena za zájezd. On si ale pečlivě utřel ústa ubrouskem, složil ho do dokonalého čtverečku a položil vedle talíře. Odcházím, Jano. Řekl to tak věcně, jako by oznamoval, že jde koupit rohlíky. V první chvíli mi to vůbec nedocvaklo. Zasmála jsem se, takovým tím nervózním, pisklavým smíchem. Kam? Do garáže? Ne. Odcházím od tebe. Definitivně.
V tu chvíli se mi zastavil svět. Krev se mi nahrnula do hlavy a pak zase prudce odtekla, až se mi zamlžilo před očima. Okamžitě, jako automat, mi naskočila ta jediná logická otázka. Kdo je to? Jak se jmenuje? Kolik jí je? V duchu jsem už viděla nějakou pětadvacítku z jeho bývalé práce, asistentku, servírku, kohokoliv. Byla jsem připravená křičet, vyčítat mu klišé starého chlapa, co chytil druhou mízu. Jenže on zavrtěl hlavou a v očích se mu mihl záblesk lítosti. Ne lítosti nade mnou, ale lítosti nad tím, že to nechápu. V nikom jiném to není. Je to v tomhle, máchl rukou kolem sebe, jako by ukazoval na naši kuchyň, na náš dům, na mě.
Vysvětlil mi to. A každé jeho slovo bolelo víc, než kdyby mi dal facku. Řekl mi, že celých těch čtyřicet let pro něj bylo jen plněním role. Že se oženil, protože se to slušelo. Že postavil dům, protože se to čekalo. Že chodil do práce a vychovával děti, protože taková byla společenská norma. Prý se celý život dusil. Prý jsem ho svou péčí, svými teplými večeřemi a vyžehlenými košilemi neustále svazovala do kazajky průměrnosti. Teď, když je v důchodu a „povinnost“ vůči společnosti skončila, chce konečně žít. Sám. Bez kompromisů. Bez toho, aby se mě musel ptát, co bude k obědu.
Koupil si malou chatu někde v horách na Šumavě. Bez elektřiny, bez vody. Prý tam chce číst, chodit po lese a „být konečně sám sebou“. Já pro něj nejsem partnerka, se kterou chce sdílet podzim života. Já jsem pro něj svědek jeho promarněných let. Jsem připomínka toho, co musel obětovat. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a slzy mi kapaly na ten leták s Řeckem. Takže naše dovolené, Vánoce, promoce dětí, ty chvíle, kdy mě držel za ruku v nemocnici… to všechno bylo jen divadlo? Zatnul zuby. Ne divadlo, Jano. Povinnost. A já už žádné povinnosti nechci.
Zvedl se, vzal si tašku, kterou musel mít sbalenou v předsíni už od noci, a odešel. Prostě klapl dveřmi. Nechal tu všechno. Nábytek, auto, oblečení, dokonce i snubní prsten nechal ležet na botníku. Stojím v tom velkém, prázdném domě, který jsme budovali pro „nás“, a připadám si jako kus vyhozeného nábytku. Je mi pětašedesát. Většina mých kamarádek se těší na vnoučata se svými muži, plánují výlety. Já mám před sebou ticho. Děsivé ticho v domě, kde je slyšet jen tikání hodin a lednička. Nejhorší na tom není ta samota. Nejhorší je to vědomí, že člověk, vedle kterého jsem usínala čtyřicet let, mě celou tu dobu vlastně jen trpěl. Že moje láska a péče pro něj nebyly darem, ale vězením. A já teď nevím, co s tím zbylým časem dělat, protože já jsem se na svobodu netěšila. Já jsem se těšila na nás.
