Článek
Pamatuji si dny, kdy jsme se s Markem potkávali ve dveřích kolem šesté večer. On voněl městem a únavou, já měla plnou hlavu zážitků z kanceláře. Ten moment, kdy jsme si padli kolem krku a zeptali se „Jak ses měl?“ byl rituálem přechodu z pracovního světa do našeho soukromého vesmíru. Vzácnost těch chvil vytvářela jiskření. Když nám oběma firmy nabídly trvalý home office, bouchli jsme šampaňské. Viděli jsme v tom svobodu. Jenže jsme zapomněli na matematiku – dva dospělí lidé, dvě náročné kariéry a pouhých šedesát metrů čtverečních.
První měsíce byly jako prodloužený víkend. Snídaně v pyžamu, práce s notebookem na klíně. Ale brzy se naše 2+kk začalo zmenšovat. Jídelní stůl se proměnil ve spleť kabelů a nabíječek. Obývák ztratil funkci odpočinkové zóny a stal se call centrem. Marek je při práci hlučný. Má ten typický, sebevědomý manažerský hlas, kterým hřmí do sluchátek. Já potřebuji na psaní ticho. Zavedli jsme pravidla. „Když mám sluchátka, neexistuji.“ „Obědváme spolu ve dvanáct.“ Snažili jsme se. Marek mi dokonce koupil špičková sluchátka s potlačením hluku. Byla to snaha o mír, to gesto jsem ocenila. Chvíli to fungovalo, měli jsme pocit, že jsme ten systém „hacknuli“.
Jenže eroze vztahu neprobíhá jen přes decibely. Problém byl hlubší. Začala jsem Marka vidět v situacích, které měly zůstat skryté za zdmi jeho firmy. Viděla jsem ho, jak se falešně směje vtipům šéfa. Slyšela jsem ho používat ty prázdné korporátní fráze, které doma nikdy neříkal. A on viděl mě – nenalíčenou, ve vytahané mikině, jak hystericky hledám ztracený soubor. To kouzlo, ta aura kompetentního partnera, se rozplynula v každodenní banalitě. Přestali jsme být milenci. Stali jsme se spolubydlícími v teplácích, kteří se hádají o to, kdo víc vytěžuje wi-fi a kdo má právo na ten „lepší“ kout u okna.
Bod zlomu přišel minulé úterý. Měla jsem kritickou prezentaci pro klienta. Byla jsem nervózní, potřebovala jsem se soustředit. Marek měl zrovna „volnější den“. Zatímco já jsem se s potem na čele snažila vysvětlit strategii, Marek se rozhodl, že je ideální čas odkalit kávovar. Ten zvuk, připomínající startující raketoplán, prořízl ticho bytu a pronikl i do mého mikrofonu. Klient se zarazil: „Slyším tam nějaké rušení, paní Lindo?“ Zrudla jsem až za ušima. „Omlouvám se, to je… soused rekonstruuje,“ zalhala jsem trapně. Když hovor skončil, vtrhla jsem do kuchyně. Marek tam stál, usměvavý, v jedné ruce šroubovák, v druhé ten zatracený kávovar. „Co je? Udělám ti kafe, ne?“ zeptal se nevinně. „Ty jsi sobecký ignorant!“ vybuchla jsem. Nebylo to o kávovaru. Bylo to o tom, že nerespektuje můj prostor. Že moje práce je pro něj jen „ťukání do počítače“, zatímco jeho hovory jsou mise na Mars. Hádka, která následovala, byla ošklivá. Padaly věty o tom, kdo vydělává víc, kdo platí hypotéku a kdo se v tom bytě víc roztahuje.
Ten večer jsme usínali zády k sobě. Vzduch v ložnici byl těžký a vydýchaný – doslova i metaforicky. Dívala jsem se na jeho záda a uvědomila si smutnou pravdu. Nemilujeme se o nic méně, ale trpíme ponorkovou nemocí v prostředí, které není uzpůsobeno pro dva „alfa samce“ v pracovním nasazení. Zničili jsme si domov tím, že jsme si do něj nastěhovali práci. Ztratili jsme hranice. Kde končí šéf a začíná manžel? Kde končí zasedačka a začíná obývák? Všechno se slilo do jedné šedé hmoty.
Ráno jsem udělala rozhodnutí. Nebude se nám to líbit finančně, ale je to cena za záchranu manželství. „Marku,“ řekla jsem u snídaně, „pronajala jsem si stůl v coworkingu. Začínám od zítřka.“ Podíval se na mě, nejdřív překvapeně, pak s úlevou, kterou se snažil skrýt. „Myslíš, že je to nutné?“ zeptal se, ale v očích měl souhlas. „Je. Potřebuju, abys mi zase chyběl,“ odpověděla jsem upřímně.
Zítra poprvé po dvou letech vstanu, obléknu si kostýmek, nalíčím se a odejdu z bytu. Těším se na tu cestu tramvají. Těším se na cizí lidi. Ale nejvíc se těším na to, až se večer vrátím, odemknu dveře a uvidím Marka ne jako kolegu, který mi snědl jogurt, ale jako muže, kterého jsem celý den neviděla a kterému mám co vyprávět. Láska totiž, jak se ukázalo, nepotřebuje jen blízkost. Potřebuje taky vzduch, aby mohla dýchat.
