Článek
Je to studená voda, špinavé kbelíky, zkažené stonky, zákazníci, kteří zapomenou výročí a chtějí zázrak za tři minuty. Ale bylo to moje. Klíče, výloha, vůně ráno po otevření.
V naší obci se rychle rozkřiklo, že podnikám. To slovo má u nás zvláštní význam. Když se vybíralo na dětský den, přišli za mnou. Když hasiči potřebovali ceny do soutěže, přišli za mnou. Když škola dělala jarmark, přišli za mnou. Nevadilo mi pomoct. Dala jsem kytici, poukaz, někdy věnec za nákupní cenu. Jenže po letech už nikdo nepřišel s otázkou, jestli můžu. Chodili s větou, co letos dáte.
Starosta byl v tomhle mistr. Uměl člověku položit ruku na rameno a říct, že místní podnikatelé jsou srdce obce. Pak dodal, že by do tomboly na ples potřebovali něco hezkého, protože lidé si na moje květiny zvykli. Poprvé jsem dala poukaz za pět set. Druhý rok za tisíc. Pak kytici pro vítězku soutěže, výzdobu na stoly a dvě vazby na radnici. Nikdo to nepočítal. Já ano, až zpětně, když jsem jednou platila dodavateli a došlo mi, že moje dobré jméno má v obecním rozpočtu vlastní kolonku, jen bez čísla.
Zlom přišel v lednu. Starosta vešel do obchodu s plakátem na ples a rovnou řekl, že letos by chtěli něco výraznějšího. Hlavní cenu. Prý velký květinový poukaz, třeba za tři tisíce, a výzdobu sálu k tomu, protože ples má kulaté výročí. Stála jsem za pultem s mokrýma rukama od tulipánů a čekala, kdy se zeptá, jestli si to můžu dovolit. Nezeptal se. Místo toho dodal, že moje logo samozřejmě dají na plakát.
Řekla jsem, že letos dám do tomboly jednu menší kytici, ale výzdobu sálu zdarma dělat nebudu. Starosta nejdřív myslel, že žertuji. Pak se zatvářil dotčeně. Prý obec pro mě taky dělá hodně, lidé mě znají díky akcím a je dobré si navzájem vycházet vstříc. Zeptala jsem se, jestli mi tedy obec zaplatí nájem za leden, když si tak vycházíme vstříc. To se mu nelíbilo. Řekl, že jsem to vzala špatně.
Ten večer mi volala sousedka, která dělala v kulturní komisi. Opatrně, jak se volá někomu, kdo je najednou problém. Říkala, že starosta je zklamaný a že by byla škoda kazit vztahy. Zeptala jsem se jí, jestli ví, kolik stála loňská výzdoba. Nevěděla. Řekla jsem jí částku za materiál, bez mojí práce. Bylo ticho. Pak řekla, že to netušila. Ano. O to šlo. Lidé často netuší cenu věcí, které dostávají s úsměvem.
Na další schůzi podnikatelů jsem si vzala papír. Nebyl to projev, jen soupis darů za poslední tři roky. Květy, poukazy, práce, doprava. Když starosta mluvil o spolupráci, přihlásila jsem se a řekla, že ráda podpořím obecní akce, ale odteď jen podle jasného rozpočtu. Dary budou dary, služby budou faktury. Několik lidí se zavrtělo. Majitel cukrárny pak řekl, že on to má podobně s koláči. Automechanik dodal, že na hasičské auto opravoval něco třikrát za cenu dílů a už ho to nebaví.
Starosta zrudl tak, že mu vystoupil flek na krku. Začal mluvit o komunitě a nezištnosti. Řekla jsem, že nezištnost se pozná podle toho, že není vynucená společenským tlakem. Možná to znělo moc učesaně, tak jsem dodala obyčejněji, že já z kytky zdarma výplatu prodavačce neudělám. To zabralo víc. Moje prodavačka Alena seděla vzadu a koukala do země, ale viděla jsem, že se pousmála.
Ples nakonec výzdobu měl. Obec ji zaplatila, menší než jindy, ale hezkou. Do tomboly jsem dala kytici a poukaz za pět set, přesně tolik, kolik jsem chtěla. Na plakátu moje logo nebylo, protože jsem si nezaplatila reklamu. To mi nevadilo. Lidé stejně věděli, odkud kytice je. Starosta se mi celý večer vyhýbal, ale jeho žena si u mě další týden koupila orchidej. Platila kartou a byla neobvykle zdvořilá.
Od té doby se u nás změnil tón. Když někdo přijde pro dar, nejdřív se zeptá. Někdy dám, někdy ne. Obecní akce mám pořád ráda. Jen už nechci, aby se moje práce tvářila jako vzduch, který se na náměstí volně nadechuje. Květiny vadnou rychle. Dobrá vůle taky, když ji lidé pořád berou bez vody a účtenky.
