Článek
Jsem z generace, která běhala po venku bez mobilů, vracela se se setměním a naši rodiče o nás často půl dne nevěděli. Přesto, nebo možná právě proto, jsem se v mateřství stala úzkostlivou. Svět se mi zdál nebezpečnější, dravější. Když Sofie dostala svůj první chytrý telefon, instalace aplikace pro sdílení polohy byla pro mě podmínkou. „Je to jen pro jistotu, Sofi,“ vysvětlovala jsem jí tehdy. „Abych se nebála, když půjdeš potmě ze školy.“ Ona pokrčila rameny. „Jasně, mami.“ V patnácti jí to bylo jedno.
Jenže z občasné kontroly se stal rituál. Ráno jsem kontrolovala, jestli je ve škole. Odpoledne, jestli je na angličtině. Večer, jestli se její ikona pohybuje směrem k domovu. Ta malá pulzující tečka na mapě se stala mým sedativem. Když se hýbala po známých trasách, můj tep byl klidný. Jakmile se odchýlila, v hlavě se mi rozezněl alarm. Připadala jsem si jako operátor letového provozu, který nesmí spustit oči z radaru, jinak letadlo spadne.
Minulý pátek měla jít Sofie s kamarádkami do kina a pak přespat u nejlepší kamarádky. „Zavolej, až tam budete,“ kladla jsem jí na srdce. „Mami, neřeš to,“ protočila oči a práskla dveřmi.
Kolem desáté večer jsem otevřela aplikaci. Čekala jsem, že uvidím tečku v centru města u multikina nebo už u kamarádky na sídlišti. Místo toho ikona stála. A nestála tam, kde měla. Byla na okraji města, kousek za posledními domy, v místě, kde mapa ukazovala jen šedou plochu a nápis „lesní cesta“. Ztuhla mi krev v žilách. Proč je v lese? V noci? Vždyť má být v kině!
Můj mozek, vytrénovaný krimi zprávami a vlastní neurózou, okamžitě začal psát ty nejčernější scénáře. Někdo ji unesl. Zatáhli ji do auta. Je zraněná. Leží tam v příkopu a krvácí.Zkusila jsem jí zavolat. Telefon vyzváněl, dlouze, naléhavě, ale nikdo to nebral. Zkusila jsem to znovu. Hlasová schránka. „Bože,“ zašeptala jsem do ticha prázdného bytu. Manžel byl na služební cestě, neměla jsem koho požádat o racionální názor. Byla jsem v tom sama se svým strachem. Sledovala jsem tu tečku pět minut. Nehýbala se. Ani o milimetr. To nehybné setrvání na mapě pro mě znamenalo jediné – konec.
V pyžamu jsem si přehodila kabát, popadla klíče od auta a vyrazila. Ruce se mi na volantu třásly tak, že jsem sotva udržela směr. Řítila jsem se nočním městem, projížděla na oranžovou a v duchu se modlila k bohu, ve kterého ani nevěřím, ať je to jen ztracený telefon. Ať tam najdu jen pohozený mobil, ne tělo mé dcery.
Když jsem dorazila na místo, srdce mi bušilo až v krku. Byla to slepá ulice ústící k zahrádkářské kolonii. Tma, ticho, jen svit měsíce. A pak jsem to uviděla. Na konci cesty stálo auto. Starý Ford. Uvnitř se svítilo. Zastavila jsem smykem těsně za ním, vyskočila z auta a rozběhla se k nim. Byla jsem připravená rvát se s únoscem, rozbít okénko, cokoliv. Rozrazila jsem dveře spolujezdce. „Sofie?!“ zaječela jsem hystericky.
Uvnitř seděli dva vyděšení teenageři. Moje dcera a nějaký kluk, kterého jsem od vidění znala ze školy. Na klíně měli krabici s pizzou, v rukou colu a na palubní desce hrál tichý pop. Sofie na mě zírala s otevřenou pusou, pizza jí vypadla z ruky. Kluk zbledl tak, že téměř splynul s potahy sedaček. „Mami?!“ vyjekla Sofie, hlasem, ve kterém se mísil šok, stud a vztek. „Co tady děláš? Zbláznila ses?“
Stála jsem tam, v noční košili a kabátu, uprostřed ničeho, a adrenalin ze mě vyprchával tak rychle, že se mi podlomila kolena. Nebyla v nebezpečí. Nebyla unesená. Byla na rande. Na nevinném rande, kde jedli pizzu a dívali se na hvězdy. „Já… aplikace ukazovala… myslela jsem…“ koktala jsem a najednou mi došlo, jak absurdně a pateticky musím vypadat.
Cesta domů byla nejtišší, jakou jsem kdy zažila. Sofie seděla vedle mě, ruce založené na prsou, a dívala se z okna. „To mě sleduješ pořád?“ zeptala se tiše, když jsme zastavily před domem. Nebyl to křik. Byla to otázka plná zklamání. „Měla jsem strach, Sofi. Nebrala jsi to.“ „Měli jsme ztlumené zvonění. Povídali jsme si,“ řekla a poprvé se na mě podívala. V těch očích nebyl vděk za záchranu. Bylo tam ponížení. „Udělala jsi ze mě před Davidem naprostého idiota. A ze sebe psychopata.“
Tu noc jsem nespala. Ne strachy o dceru, ale studem sama před sebou. Došlo mi, že ta aplikace nebyla ochrana. Byla to iluze. Pouta. Kdyby se jí opravdu něco stalo, stejně bych tam nepřijela včas. Jediné, čeho jsem docílila, bylo, že jsem narušila její soukromí v momentě, který měl být hezkou vzpomínkou na první lásku. Místo romantiky si bude pamatovat šílenou matku v noční košili.
Ráno jsem udělala jedinou věc, která dávala smysl. Přišla jsem za Sofií do pokoje, omluvila se jí a před jejíma očima aplikaci z telefonu smazala. „Už to nebudu dělat,“ slíbila jsem. „Musím ti věřit. A musím se naučit žít s tím, že tě nemůžu chránit na každém kroku.“ Sofie nic neřekla, jen kývla. Vím, že důvěra se bude obnovovat dlouho. Ale teď, když se podívám na mobil a nevidím tam tu zelenou tečku, necítím strach. Cítím respekt k tomu, že má svůj vlastní život, do kterého mi – pokud mě tam sama nepozve – nic není.
