Článek
Pánové, ruku na srdce. Kdo z vás někdy přišel domů, v dobré víře položil klíče na botník a v tu vteřinu ucítil, že je něco špatně? Ne takové to běžné „zapomněl jsi vynést koš“, ale takový ten těžký, elektřinou nabitý vzduch, který věští, že se blíží bouřka, proti které je orkán ve střední Evropě jen slabý vánek.
Přišel jsem včera z práce. V hlavě jsem měl jasno: dám si sprchu, vytáhnu z lednice jedno orosené a kouknu, jak naši hrají s Finy. Plán to byl neprůstřelný, logický a nikoho neobtěžoval. Jenže sotva jsem vlezl do kuchyně, dostal jsem první facku. Ne doslova, to by bylo moc jednoduché. Byla to facka akustická. Moje drahá polovička zrovna „uklízela“ nádobí do myčky. Tedy, kdybych to dělal já, tak to tam prostě naskládám. Ona to tam vpalovala silou hokejového obránce, co pálí od modré. Třísk, prásk, bum. Každý talíř, co dopadl do mřížky, zněl jako výstřel z pistole.
„Ahoj, děje se něco?“ zeptal jsem se opatrně. Použil jsem svůj nejklidnější tón, takový ten, co používám na psa, když najdu rozkousanou pantofli.
„NIC.“
A bylo to tam. To slovo. Granát s vytaženou pojistkou, který vám ona podá a čeká, jestli vám dojde, že ho držíte. V mužském světě znamená „nic“ prostě nulu. Prázdno. Absenci problému. Pokud se mě v servisu zeptají, co je s tím autem, a já řeknu, že nic, znamená to, že startuje na brnk a podvozek nemlátí. Ale v ženském světě? Tam je „nic“ kontejner naložený všemi vašimi hříchy za posledních deset let, o kterých jste ani nevěděli, že jste je spáchali.
Vteřinu jsem tam stál a v hlavě mi jel skener. Rychlá diagnostika. Květiny? Ne, svátek nemá. Výročí? Máme únor, to jsme se brali až v červnu. Koš? Ten jsem vynášel ráno. Děti? Ty jsou u tchyně, takže jsou v bezpečí (nebo aspoň v relativním klidu). Pak jsem udělal tu největší chybu, jakou chlap může udělat. Zkusil jsem použít logiku.
„Když ti nic není, tak proč tím nádobím třískáš tak, že sousedi pod námi určitě sepisují petici za klid zbraní?“
Chyba. Velká chyba. Manželka se narovnala, v ruce držela můj oblíbený půllitr (který tam mimochodem vůbec nepatří, myju ho ručně, aby se neošoupalo logo) a podívala se na mě pohledem, kterým se dívá revizor na černého pasažéra.
„Já netřískám. Já uklízím. Protože tady v tom baráku zjevně nikdo jiný nevidí, že je potřeba něco udělat, dokud to samo nezačne chodit po kuchyni.“
Aha, takže klasika. Systémová chyba. Snažil jsem se vysvětlit, že jsem byl deset hodin v práci a že jsem to nádobí chtěl umýt večer. Ale to je jako snažit se vysvětlit policistovi, že jste jeli rychle proto, aby vám nevychladla pizza. Nezájem.
Dalších dvacet minut probíhalo v naprostém tichu, které přerušovaly jen rány dvířek od linky. Znáte to, chlapi. To je to ticho, ve kterém slyšíte i vlastní tep a přemýšlíte, jestli by nebylo bezpečnější jít si přeskládat šroubky do garáže podle velikosti závitu. Tam je svět ještě v pořádku. Tam když šroubek M8 nepasuje do matky M6, tak je to jasná technická věc, ne emocionální selhání.
Vrcholem všeho bylo, když si vytáhla z mrazáku zmrzlinu a začala ji dolovat mou drahou japonskou kuchařskou pýchou – nožem, který mi loni koupila dcera. Nůž za tři tisíce, ocel tvrdá jako skála, na který se nesmí ani dýchnout. A ona s ním páchala tuhle gastronomickou vraždu.
„Tím nožem to zničíš, vezmi si lžíci,“ hlesl jsem slabě. „Všechno je ti přednější než já. I blbej nůž,“ odsekla a dál brousila čepel o dno kelímku.
V tu chvíli jsem to vzdal. Pochopil jsem, že mapa k tomuhle minovému poli neexistuje. My chlapi chceme problém vyřešit. Vidíme oheň, vezmeme hasičák. Ženy? Ty chtějí, abychom cítili ten žár, pochopili původ plamene a nejlépe se u toho ještě trochu ožehli, abychom dokázali, že nám to není jedno.
Vzal jsem bundu a šel jsem. Ne do hospody, tam by mě našla hned. Šel jsem se projít kolem bloku a pak jsem hodinu seděl v autě a koukal do blba. Uvnitř té plechové krabice bylo ticho. Skutečné ticho. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo netřískal mými věcmi a nikdo mi netvrdil, že mu „nic není“, když mu evidentně bylo úplně všechno.
Vrátil jsem se kolem deváté. Manželka už spala. Na stole nechala lístek: „Nádobí je hotové. Koupila jsem ti pivo, je v lednici.“
Chápete to někdo? Já ne. Pivo tam sice bylo, ale ta hořká pachuť té „nic-situace“ ve mně zůstala až do rána. Mám pocit, že žiju v simulaci, kde se pravidla mění za pochodu a já jsem jediný, kdo nedostal aktualizaci softwaru.
