Článek
Když to auto přivezli, celá ulice se zastavila. Bylo to takové to okázalé SUV, které zabere půl chodníku a křičí do světa, že jeho majitel to v životě někam dotáhl. Soused, říkejme mu třeba Patrik, kolem něj chodil s hadříkem snad dvě hodiny. Usmíval se, mával na kolemjdoucí, tvářil se jako král ulice. Já jsem stála za záclonou a cítila takové to nepříjemné píchnutí u srdce. My s Pavlem oba dřeme, vstáváme v pět ráno, splácíme hypotéku na krev a jezdíme deset let starou Fabií. Patrik a jeho žena Simona přitom nikam nechodí. Vstávají v poledne, celé dny tráví na terase nebo uvnitř domu se zataženými žaluziemi. Vždycky jsem si myslela, že mají nějaký e-shop nebo dědictví. Byli milí, občas prohodili pár slov o počasí, prostě normální mladý pár.
Pravda vyplavala na povrch minulý čtvrtek. Bylo nesnesitelné vedro, vzduch se ani nehnul, a tak měli všichni dokořán okna. Já jsem na balkoně věšela prádlo, oni seděli hned vedle na terase, skrytí za rákosovou rohoží. Asi si mysleli, že jsem uvnitř, nebo jim to už bylo jedno, opitým pocitem moci z nového auta. Slyšela jsem Patrika telefonovat. Měl zapnutý hlasitý odposlech a tón, který používal, mi nahnal husí kůži. Nebyl to ten milý soused. Byl to agresivní, nátlakový manipulátor.
„Paní Novotná, vy mě asi neslyšíte,“ křičel do telefonu. „Já vám říkám, že pokud tu fakturu za energie nezaplatíte nám, tak vás zítra odstřihnou. Chcete zůstat bez elektřiny? V tomhle věku? Bez lednice, bez světla?“ Ztuhla jsem s kolíčkem na prádlo v ruce. Na druhé straně se ozýval slabý, roztřesený hlas nějaké seniorky, která se snažila vysvětlit, že už přece platí jinde. Patrik ji nemilosrdně přerušil. „To je omyl, paní Novotná. To byl podvod. My jsme ti jediní praví. Pošlete těch dvacet tisíc hned, nebo tam posílám technika.“
Kdyby to byl jeden hovor, myslela bych si, že řeší nějaký omyl. Ale on položil a okamžitě vytočil další číslo. A pak další. Měnili scénáře. Jednou to byly energie, podruhé zázračné hrnce, potřetí nějaké pojištění proti vykradení. Simona seděla vedle něj, popíjela ledovou kávu a dělala mu „support“. Hledala v databázi další oběti. Slyšela jsem, jak se směje: „Ty vole, ta bába z Horní Dolní to sežrala i s navijákem. Mám její číslo karty. Ta kára se zaplatí sama.“ Smáli se oba. Hlasitě, cynicky, bouchali si dlaní o stůl, zatímco na druhém konci drátu pravděpodobně nějaká babička počítala poslední koruny z důchodu a bála se, že umrzne.
Udělalo se mi fyzicky zle. Musela jsem se chytit zábradlí, aby se mi nepodlomila kolena. To nebylo podnikání. To byla organizovaná zlodějna zaměřená na ty nejzranitelnější. Cíleně si vybírali staré lidi, děsili je smyšlenými hrozbami a tahali z nich celoživotní úspory. A za tyhle peníze, za ten strach a slzy lidí, co by mohli být jejich prarodiče, si koupili to auto. Ten naleštěný symbol statusu, který nám tady vystavují na odiv, je zaplacený podvodem a lidským neštěstím.
Večer jsem to řekla manželovi. Chtěl tam vletět, chtěl volat policii. Zastavila jsem ho. Víme, jak to chodí. Dokud ty seniorky nepodají trestní oznámení, je to slovo proti slovu, „šmejdské“ praktiky na hraně zákona, které policie často odloží. Ale něco se ve mně zlomilo. Dnes ráno jsem vyšla před dům. Patrik zrovna nastupoval do toho svého BMW. Uviděl mě, nasadil ten svůj zářivý úsměv a zvedl ruku na pozdrav. „Dobré ránko, sousedko, taky do práce?“ zavolal vesele. Podívala jsem se na něj, pak na to auto, a otočila jsem se k němu zády. Neodpověděla jsem. Nastoupila jsem do naší staré, rezavé Fabie a poprvé v životě jsem na ni byla pyšná. Možná nemá vyhřívané sedačky a tři sta koní, ale je zaplacená poctivou prací. Sousedé si možná myslí, že jsou vítězové, ale pro mě jsou to lidské nuly. A dokud tam budou bydlet, pro mě jsou vzduch.
