Článek
Bydlíme na předměstí. Škola je vzdálená přesně čtyři zastávky autobusem. Žádné přestupy, žádné temné uličky, zastávka je přímo před školou. Každé ráno vidím tu samou komedii. Kolona SUVčček, která blokuje celou ulici, protože rodiče musí vyložit své „poklady“ až přímo do šatny. Trvá to dvacet minut, všichni troubí, všichni jsou ve stresu.
Vzpomněl jsem si na své dětství. V první třídě jsem měl klíče na krku. Ve druhé jsem chodil pěšky přes půl města. Nikdo se nebál. Nebyli jsme hrdinové, byli jsme prostě děti. Dnes? Dnes mám pocit, že pokud dítě není pod dozorem 24/7, je to zanedbání péče. Udělal jsem si rychlou kalkulaci. Pokud ho budeme vozit až do maturity, vychováme z něj nesamostatného budižkničemu, který se zhroutí, když mu ujede vlak. Mým úkolem není odstraňovat kameny z cesty, ale naučit ho, jak je přelézat.
Včera jsem to rozhodl. Žena měla ranní poradu a nemohla dělat taxikáře. Já jsem měl home office. „Pojedeš busem, brácho,“ řekl jsem mu u snídaně. Syn (9 let) zvedl oči od kakaa. „Fakt? Hustý.“ Žádný strach. Jen zvědavost. Cítil se důležitě. Koupil jsem mu lístek (respektive nabil čip), prošli jsme trasu na mapě. „Tady nastoupíš, tady vystoupíš. Máš mobil, kdyby něco, volej.“ Dal jsem mu pusu, plácli jsme si a já ho z okna sledoval, jak s batohem větším než on kráčí na zastávku. Cítil jsem hrdost. Tohle je ten moment, kdy se z chlapečka stává kluk. Ušetřil jsem nám čas a jemu dal důvěru. Logické, efektivní, správné.
Zhruba za tři minuty mi zazvonil telefon. Manželka. „Kde je?!“ křičela skoro hystericky. „Jede do školy. Busem. Jak jsme se bavili,“ odpověděl jsem klidně.
Ukázalo se, že celou dobu sleduje jeho polohu přes aplikaci v mobilu. Ta malá modrá tečka na mapě se pro ni stala středem vesmíru. „Proč ten autobus stojí? Stojí už minutu na křižovatce! Co když se stala nehoda? Co když ho tam někdo obtěžuje? Čteš vůbec zprávy? Víš, kolik je úchylů?“
Snažil jsem se argumentovat semaforem a zácpou. Marně. Když syn dorazil do školy a modrá tečka bezpečně vplula do budovy, neozvalo se žádné „Uf, díky bohu“. Přišla SMS: „Doma si to vyřídíme. Jsi nezodpovědný blázen.“
Večer byla tichá domácnost. Syn byl v pohodě, hrdě hlásil, že potkal spolužáka. Ale manželka? Ta byla psychicky vyčerpaná. Ne z toho, co se stalo (nic se nestalo), ale z toho, co se mohlo stát v jejích katastrofických scénářích.
Tohle není o autobusu. Je to o důvěře v život. Bolí mě, když vidím, jak strach požírá naši rodinu. Já chci syna připravit na svět, jaký je. Ona ho chce před světem schovat do bubliny. Oba to děláme z lásky. Ale zatímco já mu chci dát křídla (a jízdenku na MHD), ona mu nevědomky nasazuje okovy strachu. Když jsem ho poslal samotného, nebylo to proto, že jsem líný ho tam hodit autem. Bylo to proto, že mu věřím. Věřím, že není hloupý. Věřím, že si poradí. Manželka to ale čte úplně jinak: „Tobě je jedno, jestli se mu něco stane.“ A to je ta rána pod pás. Záleží mi na něm víc než na čemkoliv jiném. Právě proto nechci, aby se v patnácti bál vyjít před dům.
Můj „nepřítel“ není moje žena. Jsou to ty nekonečné zprávy na internetu o únosech, které se stávají jednou za deset let, ale média nám je servírují denně ke kávě, dokud neuvěříme, že za každým křovím číhá predátor.
