Článek
Když u mojí branky zazvonil muž s prázdnou přepravkou a požádal mě, abych už nezavírala jejich kočku doma, odpověděla jsem, že ji přece nikde nechytám. Chodí sama. Vysvětloval, že patří jeho matce, která na ni od rána čeká. Z tónu, jakým mluvil, jsem si vybrala hlavně netrpělivost. Byla jsem přesvědčená, že kdyby o zvíře opravdu stáli, nemuselo by vysedávat na cizí terase. Kočka v tu chvíli ležela na polštáři za prosklenými dveřmi a já si ještě hlídala, abych se nepostavila stranou a muž ji neuviděl. Řekla jsem mu, že zrovna nevím, kde je. Teprve když odešel, došlo mi, jak snadno jsem tu větu vyslovila. Nechtěla jsem ji vydat někomu, kdo se mi nelíbil, a tím jsem si tehdy všechno vysvětlila.
Do domku jsem se přestěhovala po manželově smrti. Nebyl nový ani velký, ale měl malou zahradu a terasu, na kterou svítilo odpolední slunce. Dcera mi pomohla s nábytkem, několik sousedů se přišlo představit a první měsíce jsem měla pořád co zařizovat. Později už zůstávaly jen běžné dny. Ráno nákup, občas návštěva kamarádky, jednou týdně cvičení. Nebyla jsem bez lidí, jen večery byly dlouhé a v domě bylo slyšet všechno, co jsem sama udělala. U večeře jsem někdy nechávala hrát rádio, i když mě pořad vůbec nezajímal. Kočka se objevila začátkem května. Bílá s šedými skvrnami, trochu rozcuchaná, s jedním uchem na konci natrženým. Seděla na schodu a sledovala mě, když jsem přesazovala květiny.
První den jsem jí dala vodu. Druhý den jsem v obchodě přidala do košíku malou konzervu a řekla si, že se přece může stát, že nemá kam jít. Neměla obojek a na moje zavolání se hned přiblížila. Začala jsem jí říkat Běla. Chodila dopoledne, chvíli se procházela kolem květináčů a pak si lehla pod židli. Někdy zmizela, ještě než jsem uklidila nákup, jindy prospala celé odpoledne. Ptala jsem se sousedky přes plot, zda neví, komu patří. Ukázala směrem za zahrady, k domům v sousední ulici. Prý bude od paní Malé, ale jistá si nebyla. Stačilo mi to k tomu, abych se přestala ptát, a zároveň jsem její nejistotu používala jako důvod, proč zatím nemusím nikoho hledat. Kočka přece mohla patřit někomu jinému.
Během dalších týdnů jsem si na ni zvykla víc, než jsem připouštěla. Přisunula jsem židli tak, abych na ni viděla z kuchyně, a starý podsedák jsem nechávala na terase i večer. Když začalo pršet, otevřela jsem dveře a ona vešla. Prošla přízemí, očichala nohu stolu a usadila se na křesle. Vyfotila jsem ji dceři a napsala, že mám návštěvu. Dcera se zeptala, jestli už jsem našla majitele. Odpověděla jsem, že se tu někdo asi moc nestará. Neměla jsem pro to nic jiného než její chuť k jídlu a skutečnost, že přichází znovu. Když se dcera ptala podruhé, odbyla jsem ji tím, že snad vidím, jestli je zvířeti dobře. Bylo pro mě příjemné čekat na někoho, kdo nepotřebuje domlouvat termín a nepodívá se po hodině na hodinky.
Muž se poprvé objevil ještě před tou návštěvou s přepravkou. Zastavil mě, když jsem vynášela odpad, a řekl, že jejich Mína zřejmě chodí ke mně. Bydlela prý s jeho matkou v domě za zahradami a on za matkou několikrát týdně jezdil. Požádal mě, ať kočku nekrmím a nenechávám uvnitř za zavřenými dveřmi. Odpověděla jsem, že jsem ji přece nemohla nechat na dešti. Vysvětlil, že domů se dostane a že ji matka hledá, když se dlouho nevrací. To jsem slyšet nechtěla. V hlavě jsem už měla starou paní, která se o kočku nezajímá, a syna, kterému vadí, že se o ni stará někdo jiný. Nakonec řekl, že kdybych ji u sebe měla, stačí matce zavolat. Nabídl mi číslo. Odmítla jsem s tím, že nebudu podávat hlášení pokaždé, když mi přes zahradu proběhne zvíře.
Pak jsem začala terasové dveře zavírat i za pěkného počasí. Říkala jsem si, že jde hlavně o mouchy a průvan, ale také jsem nechtěla, aby kočka po jídle zase odešla. Někdy stála u skla a já ji přenesla na křeslo. Když se vrátila ke dveřím podruhé, pustila jsem ji. Jindy si lehla a zůstala až do večera. Nepřipadala jsem si jako člověk, který někomu něco bere. Kupovala jsem jí jídlo, čistila chlupy z potahu a přizpůsobovala jí svůj den. Tu práci jsem si počítala jako důkaz, že mi na ní záleží víc. Večer jsem dceři vyprávěla, že se ke mně zase přitulila. O tom, kolikrát jsem ji předtím odnesla od dveří, jsem nemluvila. Po návštěvě s přepravkou jsem ji pustila ven až za soumraku, když už jsem si byla jistá, že ten muž znovu nepřijde.
Dva dny nato mě před obchodem zastavila paní se světlým kabátem a nákupní taškou na kolečkách. Představila se jako Malá a zeptala se, jestli bydlím v domku s terasou a velkými modrými květináči. Když jsem přikývla, vysvětlila, že u mě bývá její kočka. Byla menší, než jsem si ji představovala. Nezačala výčitkou. Zeptala se, jestli Mína u mě opravdu spává na křesle. Řekla jsem, že ano. Odpověděla, že doma si oblíbila židli pod oknem. V té chvíli mě napadlo, že mi chce jen dokázat, jak dobře ji zná. Řekla jsem, že u mě je klid a že tam kočka působí spokojeně. Paní Malá se zeptala, jestli bych se někdy nechtěla přijít podívat k ní. Nakonec jsem souhlasila na následující odpoledne, částečně i proto, abych viděla, jak to v tom domě skutečně vypadá.
Mína nás čekala v předsíni. Jakmile paní Malá zavřela dveře, otřela se jí o nohy a šla za ní do kuchyně. Na židli pod oknem ležela složená deka, vedle dveří stála miska s vodou a na polici byla fotografie stejné kočky, jen mladší a bez natrženého ucha. Paní Malá řekla, že jí bude třináct a že ji přinesl manžel ještě před svým posledním onemocněním. Potom mi nabídla kávu. Čekala jsem nepořádek, prázdné misky nebo aspoň něco, co by potvrzovalo moji představu. Místo toho jsem seděla v obyčejné uklizené kuchyni a poslouchala, jak sousedka odhání kočku od tašky s rohlíky. Mluvila na ni samozřejmě, bez předvádění. Když si Mína vyskočila na volnou židli, paní Malá jí jen posunula deku, aby nesjížděla.
Teprve u kávy mi vysvětlila, co pro ni znamenají dlouhá zmizení. Kočka byla zvyklá chodit ven, ale dřív se během dopoledne několikrát vrátila. Teď paní Malá čekala u dveří a odkládala vlastní odchod. Jednou nešla na domluvenou procházku, podruhé poprosila syna, aby jí dovezl nákup, protože chtěla ještě chvíli zůstat doma. Syn ji uklidňoval, že se kočka nejspíš někde vyhřívá, ale po několika takových dnech ji začal hledat. Paní Malá neříkala, že se musí vracet přesně na čas. Potřebovala jen vědět, že se může vrátit a nestojí někde za zavřenými dveřmi. Uvědomila jsem si, že zatímco já dceři popisovala společnost na křesle, ona svému synovi vysvětlovala, proč zase nikam nešla. Přesto jsem se přistihla, jak u sousedčiny židle hledám známku, že se tam Míně leží hůř než u mě.
Řekla jsem paní Malé, že jsem nevěděla, jak dlouho čeká. Byla to pravda jen napůl. Její syn mi to říkal, ale od něj jsem to nepřijala. Sousedka odpověděla, že jí nevadí, když kočka chodí na moji zahradu. Vadí jí, že o jejím dni rozhoduji já a pak tvrdím, že vlastně nic nedělám, protože přišla sama. Nemluvila rozzlobeně, jen už se neusmívala. Přiznala jsem, že jsem ji několikrát nechala uvnitř, i když chtěla ven. Paní Malá se podívala k oknu a chvíli neodpovídala. Pak mě požádala, abych to už nedělala a přestala ji lákat na jídlo. Nesnažila jsem se tentokrát vysvětlit, kolik jsem za ně utratila. Zeptala jsem se jen, zda jí mohu zavolat, kdyby se mi něco nezdálo. Číslo mi napsala na zadní stranu starého obalu od fotografie.
Po návratu jsem uklidila misku z kuchyně. Zbylé konzervy jsem odnesla paní Malé, která si je vzala, ale nepřidala k tomu žádné ujištění, že se vlastně nic nestalo. Podsedák jsem na terase nechala. Když Mína přišla další den, sedla jsem si vedle ní a po chvíli zase vstala, aniž bych ji nesla dovnitř. Bylo mi líto, když odešla po několika minutách. Část mě pořád věřila, že by u mě měla hezčí den, kdybych ji jen mohla nechat zvyknout. Právě proto jsem věděla, že nestačí jednou uznat sousedčino čekání. Musela jsem ji přestat zadržovat i ve dnech, kdy mi bylo samotné smutno. Když se zastavil její syn, řekla jsem mu, že při jeho poslední návštěvě kočka u mě byla. Nechal mě domluvit a potom požádal jen o to, abych příště řekla pravdu.
Paní Malou jsem pozvala na terasu až o několik týdnů později, když jsme se potkaly u pečiva. Nechtěla hned určit den a já si nejprve myslela, že mě odmítá schválně. Pak mi došlo, že o mně ví hlavně to, že jsem jí lhala kvůli kočce. Přišla nakonec v úterý odpoledne. Přinesla dva koláče, sedla si do stínu a chvíli jsme mluvily o zahradě. Mína se objevila až později, prošla kolem našich nohou a lehla si pod prázdnou židli. Měla jsem chuť sousedce připomenout, že tam chodí pořád ráda. Neřekla jsem to. Když paní Malá vstala k odchodu, kočka zůstala ležet. Sousedka ji nevolala ani nebrala do náruče. Rozloučily jsme se a já pak zůstala na terase sama s Mínou, tentokrát bez pocitu, že bych tím něco vyhrála.
Pořád mě těší, když přijde. Už ale její návraty nepoužívám jako vysvětlení pro všechno, co bych si přála já. To, že si lehla na moje křeslo, ještě neznamenalo, že na ni jinde nikdo nečeká.
