Článek
Krabice s botami pro paní z pátého, kniha pro studenta naproti, granule pro psa z přízemí. Říkala jsem si, že pomoc mezi sousedy není nic špatného. Jenže pomoc se pozná podle toho, že se na ni někdo zeptá.
Časem mi začaly stát v předsíni tři, čtyři krabice najednou. Některé si lidé vyzvedli večer, jiné za dva dny. Paní z pátého mi jednou napsala, jestli bych jí balík nemohla nechat u dveří, protože přijde pozdě a nechce zvonit. Odpověděla jsem, že nenechám, protože za něj nechci ručit na chodbě. Poslala mi smajlíka a napsala, že jsem zlatá. To byl v našem domě oblíbený způsob, jak neodpovědět na to, co člověk skutečně řekl.
Nejvíc toho objednávala rodina Vackových. Měli dvě děti, psa a zjevně předplatné na všechno, co se dá přivézt v kartonu. Pan Vacek mi jednou mezi dveřmi řekl, že je super mít v domě někoho spolehlivého. Myslel to jako kompliment. Já jsem se usmála, ale uvnitř mi to sedlo špatně. Spolehlivá jsem byla celý život v práci, doma, u nemocné sestry i u manžela po infarktu. Teď jsem nechtěla být spolehlivá ještě pro cizí ponožky a elektroniku.
Zkusila jsem to říct na domovní schůzi. Ne ostře. Jen jsem požádala, aby si lidé balíky směrovali do boxů nebo si je přebírali sami, protože nechci mít doma cizí věci. Pan Vacek se zasmál a řekl, že dneska jsou lidi nějak opatrní, vždyť jsme sousedi. Někdo přikývl. Předseda domu navrhl, ať se to řeší individuálně. To v překladu znamenalo, že se nebude řešit nic. Další týden mi kurýr nechal v předsíni dvě krabice pro Vackovy a jednu pro paní z pátého.
Pak se ztratil telefon. Kurýr zazvonil dopoledne, řekl jméno Vacek a podal mi malou krabičku. Byla lehká, zabalená obyčejně. Podepsala jsem převzetí, protože jsem byla zvyklá podepisovat. Pan Vacek si ji vyzvedl večer. Druhý den u mě zvonil znovu. Tvářil se nervózně a ptal se, jestli jsem mu dala opravdu tu správnou krabičku. Řekla jsem, že jsem mu dala jedinou, kterou jsem pro něj měla. Oznámil mi, že v ní měl být nový telefon a že balení bylo prázdné.
Nejdřív jsem si myslela, že špatně slyším. Pak mi došlo, že se na mě dívá jako na článek v řetězci. Ne jako na sousedku, která mu udělala službu. Začal mluvit o reklamaci, o podpisu, o tom, že dopravce tvrdí převzetí. Řekla jsem mu, že jsem balík neobjednala, neotevírala a jen ho převzala na jeho žádost, která vlastně nikdy nebyla vyslovená. To se mu nelíbilo. Prý jsem přece věděla, že to pro ně beru.
Ten večer jsem nespala. Ne proto, že bych se bála, že jsem něco provedla, ale protože jsem se nechala zatáhnout do cizího problému přesně tím způsobem, před kterým jsem varovala. Ráno jsem napsala krátké oznámení a dala ho na nástěnku. „Od dnešního dne nepřebírám žádné zásilky pro jiné byty. Prosím, neuvádějte moje jméno ani nezvoňte na mě jako náhradního příjemce.“ Podepsala jsem se. Žádná výmluva na zdraví, žádné omlouvání.
Samozřejmě se to řešilo. Paní z pátého mi ve výtahu řekla, že kvůli jednomu nedorozumění nemusím být tak přísná. Zeptala jsem se jí, jestli by chtěla doma skladovat cizí balíky a pak vysvětlovat telefon za dvacet tisíc. Neodpověděla. Pan Vacek se mnou několik týdnů nemluvil. Nakonec se ukázalo, že problém byl někde mezi obchodem a dopravcem, ale omluva nepřišla. Jen jednou u schránek zamumlal, že se to vyřešilo.
Dneska kurýři občas pořád zvoní. Řeknu do telefonu, že balíky pro jiné byty nepřebírám. Někteří jsou podráždění, někteří to položí. V předsíni mám zase místo na botník a deštník. Možná jsem méně zlatá sousedka než dřív. To přežiju. V důchodu jsem si nepřála moc. Jen aby můj byt přestal být skladištěm cizích rozhodnutí.
