Článek
Bydlela jsem ve třetím patře, pracovala jsem v knihovně a po večerech jsem neměla chuť obhajovat, že cizí rohožka přede dveřmi není moje věc.
Sousedka z druhého patra, paní Dvořáková, ale skupinu milovala. Uměla napsat dlouhou zprávu s vykřičníkem na správném místě a otázkou, která vlastně otázkou nebyla. Dlouho si mě nevšímala. Pak jsem ji jednou poprosila, jestli by nenechávala kočárek přímo před sklepními dveřmi. Nešlo mi o princip, jen jsem se přes něj nemohla dostat s bednou knih, které jsme měli vyřazené pro charitu. Řekla jsem to slušně, v chodbě, bez svědků. Ona se usmála a odpověděla, že samozřejmě.
Druhý den ráno byla ve skupině zpráva, že některým lidem v domě vadí děti a že by si měli uvědomit, že i oni byli jednou malí. Pod tím tři plačící smajlíky od její kamarádky ze čtvrtého patra a komentář pana Holuba, že tolerance se vytrácí. Nepsala jsem nic. Řekla jsem si, že se to usadí. Jenže kočárek zůstal u sklepů dál, někdy k němu přibyla ještě odrážedla a taška s pískovištěm. Pokaždé jsem to musela obcházet bokem.
Když jsem Dvořákovou požádala podruhé, už se netvářila mile. Řekla, že s malým dítětem nemůže všechno nosit do bytu a že lidé bez dětí tomu nerozumějí. Odpověděla jsem, že rozumím tomu, že úniková cesta má zůstat průchozí. To byla asi věta, která ji urazila nejvíc, protože večer napsala do skupiny, že v domě máme samozvanou kontrolorku požárních předpisů. Tentokrát už nepoužila moje jméno, ale všichni věděli, o koho jde.
Začaly drobnosti. Někdo mi před dveře posunul rohožku tak, že jsem o ni zakopla. Ve výtahu přede mnou dvě sousedky ztichly a dívaly se na displej pater. Pan Holub mi u schránek řekl, že v domě se má hlavně vycházet. Připadala jsem si směšně, protože šlo o kočárek a pár hraček, ne o velkou životní křivdu. Jenže na tom bylo nepříjemné právě to, jak snadno se z praktické prosby udělala moje povaha. Najednou jsem nebyla sousedka, která chce otevřít sklep. Byla jsem ženská, co dělá problémy.
Nevěděla jsem, co s tím, a tak jsem udělala nudnou věc. Napsala jsem správci domu e-mail. Bez emocí, bez jmen v první větě. Přiložila jsem fotky chodby, ale ne do skupiny, jen správci. Zeptala jsem se, jestli jsou sklepní dveře a chodba součástí únikové cesty a jaké máme domovní pravidlo pro ukládání věcí ve společných prostorách. Správce odpověděl za dva dny. Ano, průchod má zůstat volný. Ano, věci se nemají skladovat mimo vyhrazená místa. Připojil výňatek z domovního řádu.
Ten papír jsem nevložila do skupiny. Vytiskla jsem ho a dala na nástěnku ve vchodu. Nad to jsem napsala jen: „Informace od správce k průchodnosti společných prostor.“ Žádné jméno. Žádný komentář. Když jsem šla druhý den z práce, u nástěnky stáli tři lidé. Dvořáková měla v ruce telefon a tvářila se, jako by někdo udělal něco velmi zákeřného. Kočárek zmizel od sklepů ještě ten večer.
Ve skupině se samozřejmě objevila další zpráva. Tentokrát psala, že někteří lidé neumějí řešit věci lidsky a hned běží za správcem. Pan Holub jí dal palec nahoru. Pak se ozvala paní Novotná z prvního patra, která do té doby nikdy nic nepsala. Napsala, že taky několikrát nemohla otevřít sklep s nákupní taškou a že je ráda, že je v tom jasno. Za ní se přidali další dva. Ne dlouze. Jen věcně. Dvořáková už ten den neodpověděla.
Potkala jsem ji o týden později u výtahu. Měla složený kočárek v ruce a dítě vedle sebe. Řekla mi, že jsem to nemusela hnát přes správce. Zeptala jsem se jí, jestli myslí ten e-mail, ve kterém jsem se ptala na pravidla. Odpověděla, že dobře vím, co myslí. Nevím, co čekala. Možná omluvu, možná hádku. Já jsem jen řekla, že jsem se jí zeptala dvakrát osobně a potřetí už jsem chtěla, aby pravidlo platilo pro všechny stejně.
Od té doby je chodba volná. Ve skupině se hádají dál, teď hlavně kvůli popelnicím a nějakému pískání v topení. Já pořád píšu málo. Když už něco napíšu, držím se věcí, které se dají ověřit. Dvořáková mě nezdraví srdečně, ale zdraví. To mi stačí. V domě člověk nemusí vyhrát popularitu. Někdy úplně stačí projít do sklepa bez toho, aby musel zvedat cizí věci a ještě se za to stydět.
