Článek
S Tomášem jsme spolu čtyři roky a nikdy jsem ho nepovažovala za žárlivého chlapa. Neprohlížel mi telefon, neřešil, s kým chodím na kávu, a když jsem vyrazila s kamarádkami ven, maximálně mi ráno napsal, jestli jsem přežila.
Polohu jsme si začali sdílet loni. Jela jsem večer autem z Brna do Prahy, byla hustá mlha a Tomáš se mě každou chvíli ptal, kde jsem. Navrhla jsem, že mu polohu prostě zapnu a nemusím za jízdy odpovídat.
Pak ji zapnul i on. Nakonec jsme to nechali nastálo.
Ze začátku mi to přišlo docela praktické. Když jsem vařila, podívala jsem se, jestli už vyrazil z kanceláře. Když jel na kole, věděla jsem, že se stále pohybuje a pravděpodobně někde neleží v příkopu. Nikdy mě nenapadlo, že by nám to mohlo začít vadit.
Začal vědět věci, které jsem mu neříkala
Poprvé mě to zarazilo někdy na jaře. Po práci jsem se stavila s kolegyní na kávu. Seděly jsme asi hodinu v kavárně kousek od kanceláře.
Když jsem přišla domů, Tomáš se zeptal: „Tak co jste řešily s Bárou?“
Podívala jsem se na něj. „Jak víš, že jsem byla s Bárou?“
„Nevím, jen jsem viděl, že jsi hodinu seděla v té kavárně, kam spolu chodíte.“
Nebyla to žádná tajná schůzka. Kdyby se zeptal, řekla bych mu to. Přesto mi bylo trochu nepříjemné, že přesně věděl, kde jsem.
Pak se podobné situace začaly opakovat.
„Ty jsi dneska nebyla v práci?“ zeptal se jednou.
Byla jsem. Jen jsem šla dopoledne k zubaři.
Jindy jsem se po cestě domů zastavila v obchodním centru koupit mu dárek k narozeninám.
„Co jsi dělala čtyřicet minut na Chodově?“ zajímal se večer.
„Nic,“ odpověděla jsem schválně.
Tomáš se zasmál. „Tak teď už jsem zvědavý.“
Nakonec jsem mu musela vysvětlit, že jestli chce narozeninové překvapení, měl by se přestat dívat, kde se pohybuji.
Když jsem polohu vypnula, okamžitě si toho všiml
Největší hádka přišla minulý měsíc.
Jela jsem s kamarádkou na víkend do jižních Čech. V pátek večer jsme seděly na zahrádce u penzionu a ona mi vyprávěla o svém bývalém partnerovi. Ten jí neustále kontroloval telefon a chtěl vědět, kde je.
„Vy si fakt pořád sdílíte polohu?“ zeptala se mě.
„Jo. Proč?“
„A to ti nevadí?“
Tvrdila jsem, že ne. Jenže když jsem o tom potom přemýšlela, došlo mi, že mi to vlastně vadit začalo. Vytáhla jsem telefon a sdílení polohy vypnula.
Asi za dvacet minut mi Tomáš napsal.
„Proč ti zmizela poloha?“
Dívala jsem se na displej a bylo mi divně. Ne kvůli samotné otázce, ale kvůli tomu, jak rychle si toho všiml.
„Protože ji teď nechci sdílet,“ odepsala jsem.
Chvíli nic. Pak přišla další zpráva.
„Stalo se něco?“
Zavolal mi. Byl přesvědčený, že jsem naštvaná nebo se něco děje. Když jsem mu vysvětlila, že chci prostě strávit víkend bez toho, aby někdo viděl každý můj pohyb, vůbec tomu nerozuměl.
„Kristý, vždyť já tě nekontroluju,“ řekl. „Podívám se občas, jestli jsi v pořádku.“
„Dvacet minut po vypnutí sis všiml, že jsem zmizela.“
Na to chvíli mlčel.
Tvrdí, že za tím vidím něco, co tam není
Po návratu jsme se kvůli tomu pohádali znovu. Tomáš tvrdí, že aplikaci používá ze zvyku a že mu přijde normální vědět, kde jeho partnerka je.
Připomněl mi také, že já sama jeho polohu používám.
A má pravdu.
Když jede z práce, občas se podívám, kde je. Když se zdrží na kole, také. Dokonce jsem mu jednou volala, protože jsem viděla, že stojí dlouho na jednom místě. Měl defekt.
„Tak jaký je mezi námi rozdíl?“ zeptal se.
Nevěděla jsem úplně přesně, co odpovědět.
Možná v četnosti. Možná v tom, že já se ho potom neptám, proč se zastavil tam nebo jinde. Nebo mi jen vadí samotná představa, že bych už nemohla někam zajít, aniž by o tom automaticky věděl.
Tomáš mi nakonec řekl: „Klidně to vypni. Jen nechápu, proč ti po čtyřech letech najednou vadí, že vím, kde jsi.“
Od té doby mám polohu vypnutou.
Tomáš už se mě na ni neptá, ale poznám, že ho to štve. A já zase pokaždé, když večer nevím, kde je on, bojuji s pokušením podívat se do aplikace. Jeho poloha totiž pořád zapnutá je.
Možná jsme si zvykli na něco, co jsme vůbec nepotřebovali. A teď teprve zjišťujeme, že vrátit se zpátky není tak jednoduché.
