Článek
Sousedka Simona není zlá ženská. Je jen příliš mladá, příliš sama a příliš zavalená životem, na který nebyla připravená. Často jsem přes zeď slyšela, jak na Marka křičí, ne ze zlosti, ale z čirého zoufalství, když jí došly peníze nebo trpělivost. Mareček byl často na chodbě. Sedával na rohožce, hrál si s autíčkem a čekal, až máma „dodělá ten důležitý hovor“. Začalo to nevinně. Jednou jsem mu nabídla koláč. Podruhé jsem ho pozvala dál, aby nemrznul na chodbě. Simona byla vděčná. „Jste zlatá, Evi, aspoň si v klidu uklidím,“ říkala a v očích měla úlevu člověka, který se na chvíli zbavil břemene.
Z občasných návštěv se staly rituály. Mareček u nás trávil odpoledne. Četli jsme si pohádky, pekli sušenky, stavěli lego. U mě doma byl klid. Nikdo na něj nekřičel, nikdo nebyl na telefonu. Já jsem v něm našla dítě, které mi příroda odepřela, a on ve mně našel přístav. Věděla jsem, že se pohybuji v nebezpečné zóně. Manžel mě varoval: „Evi, nefixuj se na něj tolik. Není náš. Jednou se odstěhují a tobě zbydou jen oči pro pláč.“ Nechtěla jsem to slyšet. Viděla jsem jen ty jeho velké, hnědé oči, které mě hltaly. Cítila jsem se potřebná. Cítila jsem se jako máma. A Simona? Ta to brala jako bezplatnou chůvu. Náš tichý pakt fungoval – ona měla svobodu, já měla dítě.
Krize přišla včera odpoledne. Mareček si u nás hrál, když zakopnul o koberec a rozrazil si ret. Byla to spousta krve a leknutí. Okamžitě jsem ho vzala do náruče, tiskla ho k sobě a utírala mu slzy. „To bude dobré, broučku, to nic není,“ šeptala jsem a houpala ho. Zabořil mi obličej do krku, pevně mě objal svými malými pažemi a vzlyknul: „Mami… mami, to bolí.“ V tu chvíli se zastavil čas. To slovo mnou projelo jako elektrický výboj. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela, a zároveň to znělo jako poplašná siréna. Než jsem stihla zareagovat, rozletěly se dveře. Simona stála na prahu. Slyšela pláč a vběhla k nám, protože dveře byly pootevřené. Viděla nás. Viděla svého syna v mém náručí, jak mi říká mami. A já jsem v její tváři neviděla vděk za to, že ho utěšuji. Viděla jsem žárlivost. Viděla jsem strach matky, která si uvědomila, že ji jiná žena nahradila v té nejintimnější roli.
„Dej mi ho,“ řekla ostře a vytrhla mi Marka z náruče, až sebou cuknul. „Simono, jen upadl, já…“ „Slyšela jsem,“ přerušila mě chladně. „Děkuju za pomoc, ale zvládnu to sama. Jdeme domů, Marku.“ Marek se po mně natahoval, plakal, nechtěl jít. Ten pohled na zavírající se dveře, za kterými mizí „moje“ dítě, mi zlomil srdce na tisíc kousků.
Večer bylo za zdí ticho. Žádný křik, ale ani smích. Seděla jsem na gauči a dívala se na krabici s legem, která zůstala rozházená na koberci. Došlo mi, co se stalo. Překročila jsem hranici. Ve své touze po lásce jsem si přivlastnila kousek duše cizího dítěte. Simona možná není dokonalá matka, možná je chaotická a hlučná, ale je to jeho matka. A to slovo „mami“, které Marek vyslovil, nepatřilo mně. Patřilo funkci, kterou jsem suplovala. Byl v šoku, hledal bezpečí a já jsem byla po ruce. Nebylo to vítězství mé lásky. Byla to prohra nás obou. Její, protože selhává v budování vazby, a moje, protože jsem si postavila vzdušný zámek na cizím pozemku.
Dnes jsem Simonu potkala na chodbě. Pozdravila sotva na půl úst a rychle zamykala. Musím se stáhnout. Musím přestat být tou „lepší mámou“, protože tím jen prohlubuji propast mezi ním a Simonou. Bolí to fyzicky, jako bych přicházela o vlastní dítě podruhé. Ale vím, že nemůžu zachraňovat Marečka tím, že ho budu krást. Budu tu pro něj dál, jako hodná teta odvedle, která má v kapse sušenku. Ale až se příště rozbije, musím ho nechat, ať běží za mámou. I když to bude bolet. Protože každé dítě má jen jednu mámu a já musím přijmout, že v tomto životním scénáři hraji jen vedlejší roli.
