Článek
Nebylo to druhé auto do rodiny. Bylo to naše jediné auto, zaplacené z úspor a trochu z odstupného, které jsem dostala po zavření provozovny.
Můj švagr Radek měl k cizím věcem vztah velmi zajímavý. Když potřeboval vrtačku, půjčil si ji. Když potřeboval žebřík, půjčil si ho. Když potřeboval auto, přišel s tím, že svoje má v servisu. Ze začátku šlo o výjimky. Odvézt skříň, zajet pro dceru na vlak, převézt materiál. Radek vždycky mluvil rychle a s takovou samozřejmostí, že člověk řekl ano dřív, než si uvědomil, že právě změnil vlastní sobotu.
Pak se z výjimek stal zvyk. Auto vracel s prázdnou nádrží, drobky na sedačce a jednou i s rozbitým držákem na telefon, který podle něj „už určitě načatý byl“. Manžel to nechtěl hrotit. Radek byl jeho mladší bratr a v jejich rodině platilo, že mladší potřebuje pomoc, starší má rozum. Já jsem rozum měla, ale také jsem měla ráno jezdit do práce autem, ve kterém svítila kontrolka benzínu.
První pokuta přišla v létě. Rychlost v obci, fotka zezadu, naše registrační značka. V ten den měl auto Radek. Zavolala jsem mu. Nejdřív tvrdil, že jel určitě podle předpisů, pak že radar tam měří nesmyslně, nakonec že mi peníze pošle. Poslal je za tři týdny po dvou připomenutích. Druhá pokuta byla za parkování. Třetí za průjezd zákazem vjezdu kvůli zkratce k jeho stavbě. U každé se tvářil, že je to drobnost. Jenže drobnosti chodily na naše jméno.
Zlom přišel, když jsem kvůli němu nestihla vlastní kontrolu u zubaře. Auto měl vrátit večer. Nepřijel. Ráno nebral telefon. V devět napsal, že se zdržel na chalupě a že ho přiveze odpoledne. Seděla jsem v kabátu u dveří a měla chuť hodit klíče od bytu do zdi. Manžel se snažil Radka omlouvat, ale i on už mluvil tišeji. Řekla jsem mu, že auto už nepůjčíme. Odpověděl, že to bude v rodině nepříjemné. Ano. Některé věci jsou nepříjemné hlavně proto, že dlouho byly jednostranně pohodlné.
Radek přijel odpoledne, veselý, jako by se nic nestalo. Podal mi klíče a řekl, že v kufru nechal nějakou plachtu, ať ji nevyhazuju. Řekla jsem mu, že auto už mu půjčovat nebudeme. Nejdřív se smál. Pak se podíval na manžela, jestli to myslím vážně. Manžel se podíval do stolu a řekl, že ano. Bylo vidět, jak ho to stojí sílu. Radek okamžitě přešel na rodinnou rétoriku. Prý si nepomáháme, prý jsem puntičkářka a z pár pokut dělám soud.
Vytáhla jsem obálku. Měla jsem v ní kopie všech pokut, zprávy, kdy měl auto půjčené, účtenky za benzín po jeho vrácení. Ne proto, že bych plánovala soud, ale protože jsem už nechtěla, aby se všechno schovalo ve větě „párkrát jsem si půjčil auto“. Položila jsem to před něj a řekla, že pokud chce mluvit o párkrát, můžeme mluvit podle dat. Radek zrudl. Řekl, že jsem si na něj vedla spis. Odpověděla jsem, že jsem si vedla náklady.
Neomluvil se. Aspoň ne tehdy. Odešel uražený a tchyně mi za dva dny volala, že rodina by měla držet při sobě. Zeptala jsem se jí, jestli tím myslí, že mám dál platit Radkovu pohodlnost. Chvíli bylo ticho. Pak řekla, že on to nemá jednoduché. Já taky ne. Jen jsem o tom nenosila cizí klíče v kapse.
Radek si nakonec koupil starou dodávku. Několik měsíců s námi mluvil chladně. Pak jednou přijel na rodinný oběd a přinesl manželovi novou škrabku na led, prý za tu, kterou ztratil. Bylo to směšně malé gesto, ale u něj skoro slavnostní. Vzal si talíř polévky a zeptal se, jak jede naše octavia. Řekla jsem, že dobře. A hlavně vždycky víme, kde je.
Od té doby půjčujeme věci mnohem méně. Když ano, píšeme si kdy a co. Manžel si zvykl rychleji, než čekal. Možná mu také došlo, že rodina drží pohromadě lépe, když jeden člověk nemusí pořád předstírat, že mu nevadí škrábance, prázdná nádrž a dopisy z úřadu. Auto je pořád staré a kufr pořád vrže. Ale klíče visí u nás doma. To je nečekaně příjemný zvuk.
