Hlavní obsah

Tchyně mě ponižovala celé roky. A pak přišla o svoji největší páku na mého muže

Foto: gemini.com

Když se řekne tchyně, hodně lidí se začne smát. U nás doma se ale nikdo nesmál. Aspoň ne já. Moje tchyně nebyla ten typ, co křičí přes celý byt. Ona člověka shodila jednou větou a ještě to podala tak, že vypadala jako starostlivá matka.

Článek

S Karlem jsem od dvaadvaceti. Byl hodný, pracovitý a doma pomáhal. Myslela jsem si, že jsem si vybrala dobře. Jen mi nějakou dobu trvalo pochopit, že pro jeho matku budu vždycky ta cizí.

První roky jsem dělala všechno pro to, aby mě přijala. Jezdili jsme k ní na obědy, nosila jsem koláče, pomáhala v kuchyni a smála se i věcem, které vtipné nebyly.

Ona si stejně vždycky něco našla. Nové šaty byly „dost odvážné“. Moje bábovka byla „na první pokus dobrá“. A na svatbě mi pošeptala: „Hlavně Karlovi neubliž.“

Co na to máte říct ve svatebních šatech? Usmála jsem se. Dělala jsem, že jsem to nevzala vážně. Ale vzala.

Po narození syna přitvrdila

Po narození syna jsem doufala, že se vztahy zlepší. Myslela jsem, že ji vnouče obměkčí. Nestalo se.

Najednou měla poznámky ke všemu. Jak ho držím, jak ho oblékám, jak často kojím, jestli nejsem moc nervózní.

„Karel jako miminko takhle neplakal,“ říkala. „To bude tím, že z tebe cítí neklid.“

A pak tu byla Jana. Žena Karlova bratra. Tchyně ji vytahovala při každé příležitosti. Jana pekla líp, byla tišší, klidnější, upravenější. Zkrátka všechno, co já podle ní nebyla.

Jednou jsem na rodinnou oslavu přinesla dort. Pekla jsem ho večer, syn měl tehdy rýmu a já skoro nespala. Tchyně ho vzala, podívala se na něj a položila ho dozadu na linku.

„Děkujeme, Ilonko. Jana už ale přinesla svůj. Ten dáme na stůl.“

Všichni u stolu ztichli a začali koukat do talířů. Karel taky. Já si sedla a měla jsem chuť se zvednout a odejít.

Karel před problémy vždycky uhnul

Doma jsem mu řekla, že mě to ranilo. Čekala jsem aspoň obyčejné: „Jo, to bylo blbé.“

Místo toho přišlo to jeho známé: „Víš, jaká je. Nenech se rozhodit.“

Tahle věta mě provázela roky. Cokoliv jeho matka řekla, nebylo to prý tak myšlené. Cokoliv jsem cítila já, bylo moc přehnané.

Dnes už vím, že tchyně si dovolovala tolik hlavně proto, že nemusela nést žádné následky. Karel nechtěl hádky. Tak radši nechal mě, ať to zase nějak rozdýchám.

Já se přitom pořád snažila. Vozila jsem ji k doktorům, nosila nákupy, zvala ji na Vánoce. A stejně jsem byla v jejích očích vetřelec.

Nemovitost, o které mluvila u každého oběda

Tchyně měla dva byty. V jednom bydlela, druhý pronajímala. O tom pronajímaném mluvila pořád.

Říkala, že je to jistota pro syny. Že majetek má zůstat v rodině. Že člověk musí myslet na ty, kteří si to zaslouží.

Bylo jasné, co tím myslí. Ten byt byl způsob, jak Karla držet blízko. Stačilo naznačit dědictví a hned se čekalo, že přijede, pomůže, ustoupí.

Pak nájemník odešel a tchyně se rozhodla nemovitost prodat. Potřebovala peníze rychle, protože chtěla doplatit rekonstrukci svého bytu a ještě pomoct Karlovu bratrovi. Realitku řešit nechtěla.

Nabídla ji Karlovi. „Za dobrou cenu. Ať to zůstane doma.“

Karel byl tehdy pracovně pryč, takže mě požádal, ať to oběhám já. Prý tomu rozumím líp a on se k papírům dostane až za týden.

Šla jsem do toho. Ale tentokrát jsem myslela i na sebe.

Tchyně podepsala, co měla. Jen si domyslela zbytek

Kupující jsem byla já. Tchyně to viděla. Nebylo to před ní schované a nikdo ji nepodvedl.

Jí to ale připadalo jako formalita. Pořád říkala: „Vždyť jste manželé, to je jedno.“ Podle ní jsem jen vyřizovala papíry za Karla. V její hlavě to pořád bylo pro něj, jen se to napsalo tak, jak bylo zrovna nejrychlejší.

Peníze šly z mého dědictví po rodičích. Právník mi vysvětlil, jak to udělat, aby bylo jasné, že kupuji ze svých peněz. Karel s tím souhlasil. Upřímně myslím, že byl hlavně rád, že to nemusí řešit.

Tchyně dostala zaplaceno hned. Cena byla fér, smlouvy byly v pořádku, všechno proběhlo bez hádek.

Skutečný problém přišel až později.

Pochopila to, až když chtěla rozhodovat dál

Asi měsíc po prodeji mi zavolala, že mluvila s Janou. Její známá prý shání bydlení a bylo by dobré, kdybychom jí ten pronajatý byt nechali levněji. „Aspoň dočasně,“ řekla tchyně. „V rodině si přece vycházíme vstříc.“

Odpověděla jsem, že si nájemníka vyberu sama.

Chvíli bylo slyšet jen její dýchání. Pak řekla: „Ale to snad musí rozhodnout Karel.“

„Nemusí,“ řekla jsem. „Je to můj byt.“

Teprve tehdy jí to celé došlo. Ne smlouva, ne podpis, ne peníze. Došlo jí, že s tím už nemůže hýbat podle sebe.

Ještě se snažila. Volala Karlovi, že jsem se změnila, že jsem sobecká, že takhle se rodina nechová. Karel mi pak jen řekl, že jsem jí to mohla podat opatrněji.

Možná mohla. Ale já jsem opatrně žila skoro třicet let.

Od té doby je klidnější

Neřeknu, že máme hezký vztah. Nemáme. Tchyně mě ráda nemá a já už se dávno nesnažím předstírat, že mě to tolik mrzí.

Ale něco se změnilo. Už si dvakrát rozmyslí, co přede mnou řekne. Janu vytahuje míň. A o majetku u oběda mluví opatrněji.

Byt prodala sama. Peníze dostala. Smlouvu podepsala dobrovolně.

Jen nepočítala s tím, že tentokrát nebudu jen ta hodná Ilonka, která všechno zařídí a pak zase ustoupí.

A upřímně? To je na tom asi to nejlepší.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz