Článek
Byla středa, krátce po desáté večer. Seděla jsem nad skripty z makroekonomie už od oběda a cítila, jak mi mozek pomalu vypovídá službu. Moje spolubydlící Klára už spala ve vedlejším pokoji. My dvě sdílíme malý panelákový byt v brněnském Králově Poli. Je to typický studentský podnájem se starým umakartovým jádrem a tenkými stěnami.
Nutně jsem potřebovala kofein. A cukr. Došla mi káva i ta záchranná tabulka hořké čokolády, co mám schovanou pro stavy nejvyšší nouze. Natáhla jsem na sebe přes pyžamové kraťasy jen dlouhé šedé tepláky, obula si sešlapané plátěné tenisky a přes ramena přehodila vytahaný svetr. Byla jsem přesně ten typický obraz vyčerpané vysokoškolačky uprostřed zkouškového období, která neřeší, jak vypadá, protože potřebuje jen přežít.
Mým cílem byla večerka na rohu naší ulice. Chodím tam skoro denně, je to nejpohodlnější možnost. Je to takový ten klasický malý obchod, kde voní starší pečivo, levný čistič na podlahy s vůní borovice a chladicí boxy tiše a vytrvale vrčí do pozadí.
Většinu směn tam sloužil Roman. Prodavač, kterému mohlo být lehce přes padesát. Vždycky nosil to samé tmavé pólo tričko a na krku se mu houpal tlustý stříbrný řetízek. A vždycky měl průpovídky.
Klára tam přestala chodit už před dvěma měsíci. Říkala mi tehdy, že se na ni ten chlap divně dívá a že jí z něj naskakuje husí kůže. Já se jí tehdy vlastně trochu vysmála. Zlehčovala jsem to. Říkala jsem jí, ať to nehrotí, že je to jen znuděný, osamělý chlap, co si chce povídat, protože tam celou směnu stojí sám.
Já jsem k němu totiž byla vždycky maximálně slušná. Usmála jsem se, pozdravila, odpovídala na jeho banální dotazy o škole. Byla jsem prostě vychovaná jako hodná holka, co nedělá problémy a ke starším má přirozený respekt.
Zazvonění retro zvonku nad dveřmi prořízlo ticho. Obchod byl naprosto prázdný. Namířila jsem si to rovnou k zadnímu regálu s kávou a sladkostmi, abych to měla co nejrychleji za sebou. Roman stál za pultem a skládal nějaké prázdné kartony od cigaret.
„Á, naše paní studentka,“ ozvalo se na celý krám jeho hrubým hlasem. „Zase ponocujeme nad knížkama?“
Snažila jsem se o ten svůj neutrální, zdvořilý úsměv, který jsem nasazovala vždycky. „Zkouškové,“ hlesla jsem a vzala do ruky žlutý balíček mleté kávy.
Místo obvyklého zamručení jsem ale slyšela jeho těžké kroky. Nečekal za pokladnou. Vyšel ven do uličky, přímo za mnou. Prostor mezi regály s trvanlivými potravinami a mrazáky byl velmi úzký.
Zastavil se u mě tak blízko, že jsem zřetelně cítila pach jeho studeného potu smíchaný s nějakou těžkou, lacinou vodou po holení.
„Sama v noci venku, takhle nalehko,“ řekl a pohledem mi sjel od narychlo smotaného drdolu až k teniskám. Ten pohled byl vysloveně lepkavý. Doslova jsem cítila, jak se mi jeho oči obtiskují na kůži.
Až v tu chvíli mi naplno došlo, že mám pod volným svetrem jen hodně tenké letní tílko. Žaludek udělal nepříjemný kotrmelec.
Otočila jsem se k němu zády a předstírala, že upřeně zkoumám složení mléčné čokolády. Ruce se mi začaly nepatrně, ale neovladatelně potit. Jen ať už zaplatím a můžu jít zpátky do bezpečí pokoje.
„Vezmu si jen tohle. Jdu rovnou k pokladně,“ pronesla jsem a chtěla ho zleva obejít.
Neuhnul.
Zůstal stát uprostřed uličky a sebevědomě rozkročil nohy v pracovních botách. Na tváři měl takový ten křivý, povýšený úsměv muže, který si myslí, že má celou situaci i mě naprosto pod kontrolou.
„Kam tak strašně spěcháš, zlato?“ zeptal se a záměrně snížil hlas do hlubší tóniny. „Stejně se tam nahoře u těch papírů jenom nudíš. Neříkej mi, že taková kočka jako ty nemá v pátek večer co lepšího na práci.“
„Je středa,“ opravila jsem ho mechanicky, protože můj mozek začal pracovat v jakémsi prapodivném nouzovém režimu.
„To je úplně fuk,“ zasmál se, ignoroval moji snahu o věcnost a udělal pomalý krok přímo ke mně.
Zahnal mě zády až k prosklenému chladicímu boxu s jogurty a mlékem. Chlad ze skla mi okamžitě pronikl přes svetr na kůži, ale uvnitř mě se v tu chvíli začala vařit krev a zmocnila se mě absolutní panika.
A pak to udělal. Zvedl pravou ruku a sáhl mi na pramen vlasů, který mi vypadl z gumičky.
Jeho prsty byly drsné, nepříjemně teplé a silně zapáchaly po tabáku.
Ve filmech v takovou chvíli hlavní hrdinka něco drsně odsekne, dá mu facku, nebo se minimálně rozezní dramatická hudba podkreslující napětí. V mojí realitě se nestalo vůbec nic. Jen ten proklatý starý kompresor v lednici za mými zády začal hučet o něco hlasitěji.
Moje tělo zareagovalo dřív, než jsem si to stihla racionálně zdůvodnit. Fyzicky se mi navalilo. Hrdlo se mi stáhlo tak pevně, že jsem nemohla ani polknout, a v uších mi začal dunět vlastní tep. Znalost společenských konvencí, ta nešťastná slušnost, kterou do mě vtloukali od dětství, ve mně sváděla marný boj s živočišným instinktem utéct pryč.
„Já končím za dvacet minut,“ zašeptal a jeho ruka sjela z mých vlasů o kousek níž na rameno. „Mám vzadu v kanclu otevřenou flašku docela dobrýho vína. Mohli bychom se trochu uvolnit, ať z toho učení neblázníš.“
Ten dotek mě probral ze zamrznutí. Jako by mi někdo zčistajasna chrstl do obličeje plný kbelík ledové vody.
Už to pro mě nebyl chudák znuděný prodavač, kterého je třeba litovat a tolerovat. Byl to predátor, který si spletl moji základní lidskou slušnost s pozvánkou k lovu. A já mu celou dobu, dlouhé měsíce, nechtěně nahrávala tím, že jsem se na něj usmívala, abych nevypadala jako namyšlená a nepřístupná kráva.
„Nesahejte na mě,“ vyhrkla jsem. Můj hlas nezněl nijak silácky ani hrdinsky. Zněl docela přiškrceně, ale byl dostatečně ostrý na to, aby se odrazil od kovových regálů.
Zarazil se. Ruku okamžitě stáhl zpátky k tělu, ale ten škleb mu na tváři zůstal. Změnil se jen v takový ten typicky obranný, pohrdavý výraz.
„Ježíšmarjá, co děláš divadlo? Já si jen dělal srandu, ne. Dneska už ty mladý holky nesnesou ani blbej kompliment.“
To slovo kompliment mě udeřilo plnou silou. Fyzické obklíčení v prázdném obchodě. Zneužití situace. Nevyžádané sáhnutí na cizí tělo. Tomuhle on s klidem říkal kompliment.
Čokoládu a balíček kávy jsem bezmyšlenkovitě pustila z rukou. Káva i čokoláda s tupým prasknutím společně žuchly rovnou na to staré lino.
Sklonil se instinktivně, aby zboží sebral, a to byl ten klíčový moment, kdy se stísněný prostor na vteřinu uvolnil.
Protáhla jsem se kolem něj. Nohy mi sice úplně zdřevěněly, ale i tak jsem šla strašně rychle. Cinknutí toho retro zvonku nade dveřmi mnou prudce trhlo.
„Stejně seš jenom obyčejná frigidní netykavka!“ křikl za mnou agresivně a velmi nahlas, právě když jsem za sebou rychle zabouchla ty těžké skleněné dveře.
Vyšla jsem na ztichlou ulici. Noční vzduch voněl po blížícím se dešti. Začala jsem utíkat směrem k domovu. Ne běžet, ale opravdu utíkat, co mi plíce dovolily. Teprve když jsem za sebou zabouchla těžké dřevěné dveře našeho činžáku a celou vahou se o ně opřela, dovolila jsem si dýchat normálně.
Klepal se mi celý hrudník. Odemkla jsem byt a potichu za sebou zamkla na dva západy.
Vlezla jsem si rovnou do sprchy. Pustila jsem na sebe horkou vodu a drhla si kůži na rameni a na krku houbou tak silně, až mi zůstala zarudlá. Při tom jsem cítila, jak se můj prvotní strach pomalu, ale jistě mění v obrovský vztek.
A ten vztek nesměřoval jen na něj. Směřoval z velké části na mě samotnou.
Kolikrát jsem tam stála u té pokladny, platila za rohlíky a smála se jeho nemístným narážkám na to, jestli nepotřebuju zahřát? Dělala jsem to proto, že je to prostě jednodušší. Společnost nás ženy odmalička učí, abychom byly milé za všech okolností. Abychom se usmívaly, i když je nám to krajně nepříjemné. Abychom raději zlehčovaly situace, abychom náhodou nezranily křehké ego muže, který se k nám chová jako idiot.
Bojíme se, že budeme za hysterky. Za ty, co nerozumí legraci a kazí atmosféru.
On přesně z tohoto nastavení těžil. Zkoušel moje hranice. Posouval je milimetr po milimetru a zkoumal, co všechno mu s tím mým zdvořilostním úsměvem projde. Až zjistil, že mu projde docela dost, a rozhodl se bezostyšně vzít si zbytek.
Druhý den ráno jsem šla do školy jinou cestou. Záměrně jsem to vzala o dvě ulice delší trasou, jen abych nemusela projít kolem výlohy té večerky.
A pak jsem se uprostřed přechodu pro chodce zastavila.
Došlo mi, jak naprosto absurdní to je. Já, která jsem nikoho neobtěžovala, která si šla jen po celém dni učení koupit pitomou kávu, se teď budu omezovat a raději chodit kanály. Zatímco on tam klidně stojí za pultem, sebevědomě se usmívá na další zákaznice a myslí si, jaký je to obrovský borec.
Otočila jsem se a šla zpátky tou nejkratší cestou.
Když jsem došla k obchodu, stál zrovna venku na chodníku a kouřil. Jakmile mě uviděl, narovnal záda a okamžitě nahodil ten svůj ubohý, samolibý výraz. Očekával, že uhnu pohledem. Že zrychlím krok, sklopím hlavu a projdu kolem něj s pocitem hanby.
Nesklopila jsem je.
Přešla jsem přímo kolem něj. Neusmívala jsem se. Můj obličej byl naprosto tvrdý, bez jakékoliv emoce, kterou by mohl číst jako poddajnost nebo strach. Dívala jsem se mu chladně přímo do očí a nezrychlila jsem ani o krok. Viděla jsem, jak mu úsměv zamrzl a on znejistěl.
