Článek
Člověk si připadal užitečný i ve dnech, kdy jen ukazoval dětem, kde jsou toalety, a vysvětloval turistům, že kavárna je přes ulici, ne v renesančním sklepení.
Kurátorský tým byl mladý. Aspoň mně tak připadal. Nosili černá trička, mluvili o instalacích a konceptech a na schůzkách používali slova, která by se na cedulku k obrazu nevešla ani malým písmem. Nevadilo mi to. Každá práce má svoji řeč. Jen mě brzy začali používat hlavně na věci, které nebyly dost zajímavé. Pohlídat šatnu. Přinést kávu hostům vernisáže. Podepsat převzetí balíku. Zůstat déle, když někdo z nich běžel „ještě něco dodělat“.
Nejvíc to uměla Tereza, zástupkyně vedoucího. Byla schopná mi říct „paní Jano, vy jste naše jistota“ a zároveň mi podat svazek klíčů od skladu, aniž by vysvětlila, co v něm vlastně hlídám. Když jsem se ptala, kam se mají zapisovat půjčené předměty, mávla rukou, že na to mají tabulku. Tu tabulku jsem viděla jednou. Byla barevná, sdílená a naposledy doplněná před dvěma měsíci. Staré papírové protokoly, které zavedl předchozí správce sbírek, ležely v polici a všem připadaly směšné.
Před novou výstavou o místních řemeslech panoval zmatek. Přivážely se cechovní listiny, staré formy na perník, nástroje, fotografie, věci od soukromých dárců. Já jsem seděla u zadního vchodu a zapisovala, kdo co přinesl. Ne proto, že by mi to někdo zadal, ale protože mi přišlo normální vědět, co se dostane do budovy. Tereza se mi za to trochu smála. Řekla, že jsem stará škola. Odpověděla jsem, že stará škola aspoň ví, kam položila klíče.
Krabice se ztratila dva dny před vernisáží. Byly v ní malé kovové formy, staré raznice a pár věcí půjčených od rodiny bývalého cukráře. Nebyly to nejdražší exponáty, ale byly slíbené do vitríny a hlavně nebyly naše. Tereza běhala po muzeu s telefonem u ucha a opakovala, že to někdo určitě jen přemístil. Vedoucí se ptal, kdo převzetí podepsal. Všichni se podívali na mě. Ne zle, spíš automaticky. Seděla jsem přece u zadního vchodu.
To byl nepříjemný moment. Ne proto, že bych se bála, že jsem krabici ztratila. Věděla jsem, že ne. Ale najednou jsem cítila, jak snadno se z „naše jistota“ stane „paní, která měla sedět u dveří a hlídat“. Vytáhla jsem svůj sešit. Obyčejný linkovaný blok za třicet korun. Datum, čas, jméno dárce, popis krabice, kdo ji převzal dál. U téhle zásilky bylo napsáno: převzala Tereza, 14:25, odneseno do depozitáře B.
Tereza nejdřív řekla, že si to nepamatuje. Pak že to možná vzala jen na chvíli. Šli jsme do depozitáře. Krabice tam nebyla. Podle kamer se ukázalo, že ji položila do kanceláře vedle tiskárny, odkud ji později jeden brigádník odnesl ke kartonům na vyhození, protože vypadala jako obalový materiál. Naštěstí ještě stála u zadního vchodu, pomačkaná, ale neodvezená. Formy byly uvnitř.
Na vernisáži všechno vypadalo hladce. Lidé pili víno, vitríny svítily a Tereza vyprávěla návštěvníkům o paměti řemesla. Já jsem stála u šatny a poprvé mě to nepobavilo. Po akci si mě vedoucí zavolal a řekl, že ten můj sešit vlastně zachránil dost nepříjemnou situaci. Řekla jsem, že sešit není kouzlo. Jen evidence. A že pokud mám dál přebírat cizí předměty, chci k tomu jasné pravidlo, ne úsměv a klíče do ruky.
Od další výstavy se převzetí zapisuje oficiálně. Elektronicky i na papír. Tereza se mnou mluví opatrněji. Ne přátelštěji, spíš přesněji. Mně to stačí. Nepotřebuji, aby mě mladý tým přijal jako koncept. Stačí, když pochopí, že žena u šatny někdy vidí víc než lidé, kteří běhají po muzeu s velkou představou a prázdnou tabulkou.
