Článek
Lidé se smáli, že můj hlas patří k obci stejně jako kostelní zvon. Nebylo to špatné. Člověk se sice kvůli rozhlasu nedostane do novin, ale ví, komu má zavolat, když se před bouřkou nechá otevřené okno v knihovně.
Nový starosta měl jiné představy. Byl mladý, slušný a plný slov o modernizaci. Obec prý potřebuje aplikaci, rychlou komunikaci a méně závislosti na jednom člověku. Tím člověkem jsem byla já. Neřekl to zle. Dokonce mi veřejně poděkoval za dlouholetou službu a předal mi orchidej v květináči. Lidé zatleskali, já jsem se usmála a pak šla domů s pocitem, že mě nevyhodili, jen přesunuli mezi staré věci, které se vystaví při výročí.
Aplikace byla hezká. Barevná, s ikonami, s možností posílat upozornění. Jenže v obci ji používali hlavně lidé, kteří už předtím četli web. Paní Tichá z horního konce neměla chytrý telefon. Pan Bartoš ho měl, ale zapínal ho jen v neděli, když volal synovi. Starosta říkal, že si zvyknou. Možná by si zvykli. Lidé si zvyknou na ledacos, když jim někdo trpělivě pomůže. Jenže tady se spíš rozhodlo, že kdo se nepřizpůsobí, ten je trochu problém z minulosti.
Já jsem si nechala svůj sešit. Nebyl tajný, nebyl důležitý pro nikoho kromě mě. Telefonní čísla na starší lidi, poznámky, kdo špatně slyší, komu se má volat radši přes dceru, kdo nemá auto, kdo bydlí sám. Vznikal roky. Ne z úřední povinnosti, spíš z obyčejného života. Když se našel pes, věděla jsem, že nejdřív zavolat paní Malé, protože zná všechny psy v ulici. Když se rušil autobus, věděla jsem, komu to opravdu změní den.
V červenci přišla bouřka. Ne taková ta hezká letní, co ji člověk sleduje z okna. Strom spadl na vedení, proud nešel, mobilní signál byl slabý a voda z potoka začala stoupat rychleji, než čekali. Aplikace poslala upozornění, jenže půlka lidí ho nedostala a druhá půlka ho nečetla, protože zrovna svítila baterkami ve sklepě. Na obecním úřadě byl zmatek. Starosta volal hasičům, hasiči řešili cestu k mlýnu a někdo si vzpomněl na mě.
Přišel pro mě místostarosta, celý mokrý, a zeptal se, jestli náhodou nemám číslo na lidi u potoka. Náhodou. To slovo mě skoro rozesmálo, ale nebyl čas. Vzala jsem sešit, baterku a starý mobil, který vydržel víc než nové lesklé věci. Sedla jsem si na úřadě ke stolu a začala volat. Paní Tichá nebrala, tak jsem volala její vnučce. Bartošovi jsem řekla nahlas a pomalu, ať nejde do sklepa pro zavařeniny. K paní Řehákové poslali hasiče, protože měla chodítko a bydlela sama.
Nebyla jsem hrdinka. Jen jsem věděla, komu nestačí poslat oznámení. To je velký rozdíl. Starosta běhal mezi dveřmi a telefonem, obličej měl bledý a poprvé jsem na něm neviděla prezentaci, ale strach. Když jsem mu řekla, že u Řehákové musí někdo zazvonit osobně, protože telefon občas nechává v ložnici, jen kývl a poslal tam dobrovolníka. Nikdo v tu chvíli nemluvil o digitalizaci.
Dopadlo to dobře. Sklepy byly mokré, pár plotů odnesených, ale nikomu se nic vážného nestalo. Druhý den obecní úřad páchl vlhkými bundami a kávou. Starosta za mnou přišel, ještě v holínkách, a řekl, že mi děkuje. Odpověděla jsem, že děkuje špatně. Ne mně za nostalgii, ale lidem, kteří ještě pořád potřebují jiný způsob než aplikaci. Chvíli mlčel. Pak se zeptal, jestli bych mu pomohla udělat krizový seznam kontaktů. Oficiální, se souhlasy, pravidelně aktualizovaný.
Souhlasila jsem. Ne proto, abych si vzala rozhlas zpátky jako trůn. Moderní věci nejsou špatné, když nestojí na tom, že se kvůli nim přestanou vidět konkrétní lidé. Dneska máme aplikaci dál. Máme i SMS pro ty, kdo chtějí. A jednou za měsíc se rozhlas pořád zapne, hlavně kvůli starším oznámením. Starosta se naučil říkat, že komunikace má mít víc cest. Já se naučila neposmívat se ikonám v telefonu, když fungují.
Můj sešit je teď v šanonu na úřadě, přepsaný slušněji a bez mých poznámek typu „nevolat po Ordinaci“. Občas se mi po něm stýská, po té jeho neúřední podobě. Ale když slyším rozhlas hlásit, že v sobotu bude sběr nebezpečného odpadu, pořád poznám, kde se nový starosta nadechuje špatně. To je možná taky druh tradice. Ne hlas jedné ženské, ale vědomí, že zpráva je k ničemu, když nedojde k tomu, kdo ji potřebuje.
