Článek
Kdyby se mě ještě před rokem někdo zeptal, co bude náš syn dělat za kroužek, asi bych řekla plavání nebo fotbal.
Matyáš nikdy nebyl nějak zvlášť pohybově nadaný, ale pořád někde běhá, skáče a doma nevydrží chvíli sedět.
Jenže od zimy začal hlavně tancovat.
Stačí pustit písničku a už něco vymýšlí. Nejvíc ho baví skákat, točit se a potom po nás chce, abychom se dívali.
Já tomu říkala tanec.
Manžel tomu říkal blbnutí.
Ani jednomu z nás tehdy nepřišlo, že z toho jednou bude doma takové téma.
Všechno začalo ve školce
Ve školce měli na jaře ukázku různých kroužků. Přijeli tam prý trenéři, tanečníci a ještě někdo z domu dětí.
Když jsem Matyáše vyzvedávala, běžel ke mně a ještě v šatně oznámil:
„Mami, já budu chodit na balet.“
Nejdřív jsem se smála.
Myslela jsem, že za dvě hodiny bude chtít být hasičem a druhý den zase judistou.
Jenže nebylo to na dvě hodiny.
Povídal o tom doma, ukazoval nám, co jim předváděla nějaká slečna, a večer chtěl pustit na televizi balet.
Manžel se tomu pořád smál.
„No jasně. A zítra budeš kosmonaut.“
Matyáš se ale neurazil. Jen mu řekl, že kosmonaut být nechce.
Chce tancovat.
Asi po týdnu jsem našla taneční školu kousek od nás, kde měli skupinu pro malé děti. Nebyl to ani čistě klasický balet. Měli tam základy tance, pohybovou průpravu a baletní prvky.
Napsala jsem jim a domluvila zkušební hodinu.
Manželovi jsem to řekla až večer.
A poprvé se přestal smát.
„Ty ho tam opravdu chceš dát?“
Přesně tak se mě zeptal.
Řekla jsem, že ho nikam nedávám. Jen se tam půjdeme podívat, protože o to Matyáš už několik týdnů prosí.
Manžel se mě zeptal, jestli mi to vážně připadá jako dobrý nápad.
Upřímně jsem nechápala, v čem by měl být problém.
Je mu pět.
Když ho to přestane bavit, nebude tam chodit.
Jenže manžel to viděl úplně jinak.
Začal mi vysvětlovat, že děti umí být zlé. Že ve škole stačí málo a někdo se Matyášovi začne smát, že chodí na balet.
Řekla jsem mu, že snad nebudeme pětiletému dítěti vybírat zájmy podle toho, čemu se možná jednou bude někdo smát.
„To se ti hezky říká,“ odpověděl.
Pak dodal, že nechce, aby z něj někdo dělal holku.
To už mě naštvalo.
Pohádali jsme se.
Řekla jsem mu, že tanec z nikoho holku nedělá a že bych od něj čekala trochu normálnější názor.
On se zase naštval, že z něj dělám nějakého primitiva.
Večer jsme spolu skoro nemluvili.
Na první hodině byl úplně nadšený
Na zkušební hodinu jsem šla s Matyášem sama.
Bylo tam asi deset dětí a mezi nimi jen dva kluci.
Přiznávám, že jsem si toho všimla okamžitě.
A taky přiznávám, že mi hlavou na vteřinu proběhlo, jestli manžel přece jen nemá trochu pravdu.
Pak hodina začala a Matyáš byl šťastný.
Nevím, jak to jinak popsat.
Snažil se dělat všechno, co lektorka ukazovala. Polovinu samozřejmě neuměl, několikrát se zamotal a jednou málem spadl.
Ale celou dobu se usmíval.
Když jsme šli domů, ptal se, kdy půjdeme znovu.
Řekla jsem mu, že příští týden.
„A budu mít taky ty boty?“ ptal se.
Myslel piškoty.
Řekla jsem, že pokud bude chtít chodit dál, nějaké mu koupíme.
Doma samozřejmě všechno vyprávěl tátovi.
Manžel ho poslouchal a nic ošklivého mu neřekl.
Dokonce se ptal, co tam dělali.
Myslela jsem si, že je tím problém vyřešený.
Nebyl.
Pak mi přišel e-mail z fotbalového klubu
Asi o dva týdny později mi v e-mailu přistálo potvrzení registrace Matyáše na dětský fotbal.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký omyl.
Pak jsem zavolala manželovi.
Ano, přihlásil ho.
Jeho kolega tam má syna a prý zrovna nabírali další děti.
„Aspoň to zkusí,“ řekl.
Byla jsem strašně naštvaná hlavně proto, že se mnou vůbec nemluvil.
Manžel tvrdil, že na tom není nic divného. Matyáš si zkusil tanec, tak si zkusí i fotbal.
„A co když tam nechce?“ zeptala jsem se.
„Jak může vědět, že nechce, když tam nikdy nebyl?“
To je mimochodem argument, na který se špatně odpovídá.
Protože v něčem měl pravdu.
Matyáš fotbal nikdy nezkusil.
Jenže jsem moc dobře věděla, proč ho tam manžel přihlásil.
Ne proto, aby si dítě vyzkoušelo další sport.
Doufal, že ho fotbal začne bavit víc než tanec.
Na fotbal šel jen kvůli tátovi
Když jsme to Matyášovi řekli, nebyl nadšený.
Neplakal ani se nevztekal.
Jen řekl, že on už má balet.
Manžel mu vysvětlil, že může chodit na oboje a potom si vybere, co ho bude víc bavit.
Nakonec souhlasil.
První trénink s ním absolvoval manžel. Vrátili se domů a já hned viděla, že něco není v pořádku.
Manžel říkal, že to bylo dobré.
Matyáš řekl, že už tam nechce.
Prý ho nebavilo běhat za míčem a trenér na ně hodně pískal.
„Byl jsi tam jednou,“ přesvědčoval ho manžel. „Musíš tomu dát šanci.“
Tak šel znovu.
A potom ještě jednou.
Před třetím tréninkem už se mě ráno ptal, jestli tam opravdu musí.
Řekla jsem mu, že to má probrat s tátou.
Dnes mě trochu mrzí, že jsem se do toho nepostavila rovnou.
Asi jsem nechtěla, aby manžel měl pocit, že všechno rozhoduju jen já.
Manžel má pro svůj strach důvod
Jednou večer jsme se kvůli tomu zase bavili.
Tentokrát jsme se nehádali.
A manžel mi poprvé vysvětlil něco, co předtím neřekl.
Když byl malý, byl prý dost drobný a vůbec mu nešel fotbal. Kluci ze třídy se mu několik let smáli.
Nikdy mi o tom moc nevyprávěl.
Řekl mi, že moc dobře ví, jak málo někdy stačí, aby si děti někoho vybraly.
„Tobě je jedno, co si kdo myslí. Jemu to jednou jedno být nemusí,“ řekl.
Najednou mi ho bylo líto.
Ne Matyáše.
Manžela.
Došlo mi, že on možná opravdu nebojuje proti baletu. Bojuje proti něčemu, co se stalo před třiceti lety jemu.
Jenže zároveň nechci, aby kvůli tomu rozhodoval za našeho syna.
Řekla jsem mu to.
On zase odpověděl, že já to vidím strašně jednoduše, protože jsem nikdy podobný problém nezažila.
A to je pravda.
Ve škole se mi nikdo výrazně neposmíval.
Možná tedy opravdu nevím, jaké to je.
Začala jsem pochybovat i já
Od té doby si některých věcí všímám víc.
Jednou si Matyáš na hřišti začal před dvěma staršími kluky dělat nějaké taneční otočky.
Jeden z nich se tomu zasmál.
Nebyla to žádná šikana. Možná se smál úplně něčemu jinému.
Ale já jsem to zaregistrovala.
A večer jsem na tu situaci myslela.
Co když bude manžel nakonec ten, kdo Matyáše opravdu chrání?
Co když jsme dnes všichni strašně moderní, říkáme dětem, že mohou dělat cokoliv, ale potom je pošleme do prostředí, kde to ostatní děti vidí úplně jinak?
Jenže co je ta druhá možnost?
Říct pětiletému klukovi, že něco, co ho baví, dělat nemá, protože by se mu za několik let mohl někdo smát?
To mi připadá ještě horší.
A hlavně si říkám, kde by to skončilo.
Kdyby naše dcera chtěla hrát hokej, taky bych jí měla raději nabídnout gymnastiku, aby mezi ostatní lépe zapadla?
Nejhorší věta přišla úplně obyčejně
Minulý týden jsme jeli autem z fotbalu.
Matyáš byl unavený a protivný. Znovu říkal, že už tam nechce.
Manžel mu vysvětloval, že nemůže všechno vzdát po třech trénincích.
Pak se Matyáš chvíli díval z okna a zeptal se:
„Tati, ty nechceš, abych chodil tancovat?“
V autě bylo najednou úplné ticho.
Manžel řekl, že to není pravda.
„Tak proč musím na fotbal?“
Na to mu už neodpověděl.
A mně v tu chvíli bylo manžela skoro líto.
Protože jsem věděla, že Matyáš trefil přesně to, co se oba několik týdnů snažíme různě obcházet.
Manžel opravdu nechce, aby chodil na balet.
Jen mu to nechce říct nahlas.
Nakonec jsme fotbal zrušili
Po tomhle rozhovoru jsme se dohodli, že Matyáše nebudeme nutit.
Na fotbal už chodit nemusí.
Manžel s tím souhlasil, i když z toho radost nemá.
Na tanec dál chodí.
Dokonce jsme mu koupili piškoty.
Když si je doma poprvé obul, manžel se jen podíval a řekl mu, že jsou mu trochu velké.
Žádná velká scéna se nekonala.
Přesto nemám pocit, že jsme to skutečně vyřešili.
Manžel pořád doufá, že Matyáše za pár měsíců začne bavit něco jiného.
Já zase doufám, že pokud ho tanec nepustí, manžel se s tím časem srovná.
A sama jsem si uvědomila ještě jednu nepříjemnou věc.
Celou dobu jsem byla přesvědčená, že já jsem ta tolerantní a manžel ten, kdo řeší, co si pomyslí ostatní.
Jenže stačilo, aby se na hřišti jeden cizí kluk zasmál, a okamžitě jsem začala přemýšlet stejně.
Možná jsme oba jen rodiče, kteří chtějí své dítě ochránit.
A každý si pod tím představujeme něco jiného.
Já ho chci chránit před tím, aby se musel vzdát něčeho, co má rád.
Manžel ho chce chránit před tím, aby mu kvůli tomu někdo ublížil.
Nevím, co je správně.
A vůbec nevím, co bych dělala, kdyby jednou Matyáš skutečně přišel domů s tím, že se mu kvůli tancování děti smějí.
Řekla bych mu, aby si jich nevšímal?
Nebo bych si v duchu vzpomněla, že přesně před tímhle mě manžel varoval?
