Hlavní obsah
Umění a zábava

VHS návraty: Svébytná krvavá chlívárna pro otrlé v životním podání „giallo“ matadora Fulciho

Foto: Unwinnable.com, volné užití

Rozlehlý opuštěný dům skrývá strašlivé tajemství. S příchodem nových obyvatel pomalu ožívá nepopsatelná hrůza a utrpení. Ožívá „něco“, co mělo být dávno pohřbeno

Posedlost zabíjením nezdobí jen hlavního antihrdinu příběhu filmu Dům u hřbitova, ale ve smyšleném filmovém světě takovou posedlostí proslul také italský kmotr krváků Lucio Fulci. Jeho díla dodnes patří k tomu nejextrémnějšímu filmovému zážitku

Článek

Když se z pohledu dnešního filmového nadšence vracím k jednomu z klíčových děl Lucia Fulciho, mému doposud rozporuplnému vztahu k jeho filmům se dostává konečně zasloužený prostor. Dům u hřbitova je těžko hodnotitelný, byť je ryzím příkladem hororu, který ačkoliv je zasazen do specifického kontextu a nevšedních estetických forem, mou maličkost přeci jen dokázal poukázat na to nejzákladnější: intenzivní a znepokojivou atmosféru, která v mé paměti zanechala trvalý pocit znechucení, vzrušení a souběžné fascinace.

Jedná se v podstatě o poslední díl Fulciho nepsané trilogie Gates of Hell. Ta obsahuje brutální snímek Páter Thomas (1980), následovaný výstavní nechuťárnou Brána do záhrobí (1981) a zakončený krvavým gejzírem ultrabestiální řezničiny Dům u hřbitova (1981). Není žádným tajemstvím, že recenze takových filmů se běžně pohybují od vyloženě nadšených až po jednoznačný odpad. Navzdory jednoduché klasifikaci by film mohl snadno spadnout do kteréhokoliv z hororových subžánrů: zombie hororu nebo slasheru.

Děj: Vlastně neexistuje, ale…

Na první pohled je příběh klasickou pohádkou o strašidelném domě, zahaleným temným mlhovým oparem, ponurou hřbitovní vůní a jedním krutým tajemstvím. Takový mix průvodních vjemů má pochopitelně negativní dopad na životy i osudy všech jeho obyvatel. I těch bývalých.

V tomto konkrétním případě se dostáváme do domu v Nové Anglii, který je skutečně stejně děsivý jako nesnesitelná tíha minulosti, jež ho prostupuje. V temném sklepení pod domem má totiž svou „ordinaci“ extrémně zlé „cosi“ . Přesněji jde o mumifikovaného doktora Freudsteina, který kdysi prováděl na lidech kruté experimenty. Svůj posmrtný život si nyní prodlužuje díky pravidelnému přísunu lidského masa. A co čert nechtěl (nebo možná chtěl?), zrovna teď se do prostorného domu nastěhovala rodinka Boyleových o třech chodech. Show může začít…

Při sledování filmu jsem se nejednou přistihl, že za normálních okolností bych měl cítit s hrdiny, ale místo toho jsem se ocitl v posměšné roli nechtěného diváka vůči jejich krutému osudu. Ale nedivte se mi, když chování jednotlivých postav připomíná spíše pantomimu než autentické interakce, což mě přivedlo k zamyšlení o smyslu jejich přítomnosti v ději.

Probrat se tímto labyrintem absurdity a též gore, jenž Fulci zve na scénu s performativním šílenstvím, nebylo jednoduché. Krvavé efekty doslova září v mrazivých detailech, ať už jde o lidským tělem pronikající nože nebo obrovské kaluže krve, vše je dotaženo za hranici absolutna. Fulci umí v ten správný moment znechutit i potěšit – ví, jak posunout hranice toho, co může divák snést. Je to balanc mezi apriori odpudivým a fascinujícím, kdy se pověstné eso v rukávu v podobě bulvárního uměleckého vyjádření stalo režisérovým cenným zdrojem prezentace.

Hutná atmosféra zadupávající do země

Zde se dostáváme k jednomu z klíčových aspektů, který Fulci povyšuje nad obyčejné horory: atmosféra! Když se touláte temnými zákoutími domu a jeho sklepem, cítíte na vlastní kůži strach, který je s tímto místem spojen. Přesné záběry kameramana Sergia Salvatiho a umění scénografa Massima Lentiniho utahují šrouby úzkosti a stísněnosti na maximum.

Vyprávění, které by jinak mohlo být ploché, zkrášluje zvláštní způsob, jakým Fulci manipuluje s načasováním. Dlouhé záběry a pečlivé detaily diváka posouvají až kamsi do světa surrealismu, kde krev není jen jedním z mnoha prvků znázorňující násilí, ale pokusem o vyjádření specifického druhu umění, bohatého na zcela neovladatelné momenty groteskně aplombní estetiky, což vzbuzuje rozporuplné pocity jak strachu, tak fascinace.

Dialogy tu hrají pouze druhotnou roli (pokud vůbec nějakou), když většina emocí je vyjádřena výrazy a gesty postav, díky čemuž uvnitř příběhu ztrácejí svou autonomii. Takto napsané dialogy zdařile oživují náhled na otázku, proč se hrdinové filmu při ohrožení vlastního života vlastně téměř nebrání. Naproti tomu hudba a celkové ozvučení jsou extrémně působivé. Hudební doprovod Waltera Rizzatiho dodává filmu na hloubce a nervní atmosféře, jeho melodie pronikají do nitra a zůstávají v mysli ještě dlouho po skončení. Kombinace kláves, basy s dramatickými akcenty vytváří pocit permanentního latentního strachu. Tóny se linou z ekranu jako temné varovné signály, silně zintenzivňující emocionální náboj scén. Představení smrti každé z postav se stává téměř rozhlasovou symfonií, harmonizující s obrazem a zcela klíčovým v určení celkového pocitu filmu.

Dům u hřbitova je metaforickým prostorem pro strach

Když vše shrnu, Dům u hřbitova je metaforickým prostorem, kde se sráží nakupená hrůza s absurditou příběhu. Jde o zážitek, jehož největší síla se skrývá v nitru divákovy duše. Nicméně, Fulciho brutální filmová vize pokaždé vyvolává řadu etických otázek, resp. úvah nad vztahem mezi uměním a násilím – zda jde o bezduché plýtvání živými bytostmi, nebo o hlubokou zkoušku lidského strachu a bezmoci, zůstane i v tomto konkrétním případě navždy nezodpovězena. Právě tato komplexita je tou věcí, která Fulciho kariérou výrazně rezonuje, a nutí nás přemýšlet o povaze umění samotného.

Tenký led snového zla

Po celou dobu promítání je film nádherně děsivý, chvílemi snad i otravný, Fulciho pověst „krále smrti“ však tímto dosáhla svého vrcholu. Je až s podivem, s jakou lehkostí a přesvědčivostí si na vodítku jako pejska vodí zvrhlé milovníky extrémní filmové hrůzy, přičemž nadšence dekadentnějších hororů spíše zklame a filmové „civilisty“ přímo odpudí. Ačkoli Lucio Fulci možná nikdy nedosáhl na zlatou úroveň koherentních příběhů, jeho filmy zůstávají průlomovými ve schopnosti usvědčit diváka z prožitých hypnotických vidin a nechutných přeludů.

Dům u hřbitova září jako symbol toho, co znamená strach – a zda se budu s železnou pravidelností vracet k tomuto snímku, díky kterému nadále zůstávám v dokonale rozpolceném stavu, na pokraji mezi respektem a odporem. S předloženým těžkým štítem zbývá dodat – je to horor pro opravdové fandy, kteří se nebojí přibrzdit realitu a nakráčet na tenký led snového zla.

Zdroje:

https://www.imdb.com/title/tt0082966/?ref_=nv_sr_srsg_0_tt_6_nm_0_in_0_q_hjouse%2520by%2520the%2520cemetery

https://unwinnable.com/2020/02/24/the-smell-of-the-rooms-terrifies-me-and-lures-me-on-the-house-by-the-cemetery-on-blu-ray/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz