Článek
Máme všechno? Nesmeky jsme přibalili? Manželka dvakrát kývla na souhlas a jelo se. Na hodinách v autě bylo půl čtvrté, v hlavě jsem měl ještě půlnoc a před sebou 250 kilometrů a skoro tři hodiny za volantem.
Plán byl jasný – kolem sedmé vyrazíme ze Špindlu přes Kozí hřbety k Luční boudě, odtud už po „vrstevnici“ k boudě Slezské, pak spácháme „vrcholový útok“ na Sněžku, vrátíme se stejnou cestou k Luční boudě a pak z druhé strany hřebene, údolím Bílého Labe, sejdeme zpátky do Špindlu.
Aby bylo jasno, věděli jsme, že předpověď počasí hraje proti nám, ale utěšovali jsme se tím, že slova „o víkendu na hřebenech Krkonoš hrozí orkán s nárazy přes 110–130 km/h“ platí až pro ten „skutečný hřeben“, po kterém vede trasa od Violíku přes Sněžné jámy, Petrovku a Mužské kameny na Sněžku. A že Kozím hřbetům se slibované „meteorologické peklo“ nějak vyhne. Nevyhnulo.
Na naši „obhajobu“, vážená komentátorská poroto, uvedu fakt, že srdce a touha po horách položily v ten den rozum na lopatky. Bylo 5. prosince 2020, dva dny po rozvolnění covidových pravidel (pamatujete ještě na covid, že ano?) – otevřely se obchody, restaurace, venku se mohlo najednou sejít až padesát lidí místo šesti… My se s padesáti lidmi scházet venku nechtěli – chtěli jsme na hory. Stůj co stůj. Než nás všechny zase covid zavře doma – což se stalo dva týdny nato.
Pojďme ale, vydejme se už konečně na cestu. Ve Špindlu jsme byli kolem půl osmé, sněhu bylo málo, poprchávalo a teploměr ukazoval tři stupně nad nulou. Před prvním otevřeným obchodem jsme nasadili roušky, vešli skoro s ostychem mezi regály a nakoupili poslední zásoby. Pak už se šlo nahoru a pořád po červené. První záchytný bod – rozcestník Dřevařská cesta a nadmořská výška 810 m. Cesta dál vede lesem, kus po staré Bucharově cestě, v 1 195 metrech nad mořem pak les končí a začínají Kozí hřbety.
A tady se počasí změnilo k nepoznání a bylo jasné, že předpověď a výstrahy platily i pro tuto část Krkonoš. Kudy vede chodník, to jsme věděli jen proto, že před námi šli ještě tři nebo čtyři podobní „šílenci“. Vrátit se zpátky ale nenapadlo nikoho. Ani ty, kdo se kymáceli ve vichřici před námi, ani nás. Z Kozích hřbetů, které podle mnohých i podle mě patří mezi to nejkrásnější, co v Krkonoších můžete projít, jsme neviděli nic. A přes poryvy vichřice, která úplně nahoře přešla v orkán, ani neslyšeli.
Jestli jsme se báli? Popravdě, ne. Víc jsme měli strach z covidu, který si v zimě 2020 oběti moc nevybíral a žádná „chřipečka“ to opravdu nebyla. Cesta, kterou bych dneska s odstupem šesti let rozmlouval každému a apeloval na jeho zdravý rozum, byla adrenalinovým vytržením z reality tehdejších dní. Nohy nám vedlo srdce, ne hlava. Ale to už jsem říkal.
Na jednom místě, tam jsem se ale vlastně bál. Bylo to už cestou po hřebeni, kde nebyly tyče a my se ve vichřici, bílé tmě a po kolena ve sněhu brodili k Luční boudě a vedl nás jen „modrý puntík“ na Mapy.cz v mobilu. Když jsme k ní došli, povídám: „Petro, hele, Luční bouda, tady si dáme něco dobrýho na zahřátí.“ Odpověď byla: „Kde?“ V mlze ji neviděla. My přitom stáli dvacet metrů od ní.
Na Luční boudě jsem omylem objednal přes mobil osm piv. Za tohle jsme je vyměnili.
Luční bouda? Doteď si pamatuju hlavně teplo, bezvětří a zajímavý způsob objednávání si jídla a pití – vše funguje přes appku v mobilu. Naklikal jsem něco k snědku a dvě piva, zaplatil kartou a… od výčepního pultu se ozval sborový smích – fakt chcete osm dvanáctek? Takhle ve dvou? Nevím, jakým záhadným způsobem jsem objednal to, co jsem objednal, nakonec jsme chmelový mok vyměnili za polívku s obřím rohlíkem, pár koláčů a horké pití.
Samozřejmě, na Sněžku už toho dne nedošlo. Z Luční jsme se vydali zpátky do Špindlu cestou údolím Bílého Labe. Tady, na severní straně hřebene, bylo úplné bezvětří, sníh byl mokrý a cesta přes lavinová pole nebyla úplně příjemná. Lidí „postižených horami“ jsme tady ale potkali pár desítek – šli jak nahoru, tak dolů jako my.
Suma sumárum, měla to být výprava na Sněžku, nakonec jsme v počasí, ve kterém bych doma ani pana Akitu nevyhnal, kdy se do nás na Kozích hřbetech a na hřebeni opíraly poryvy větru o rychlosti až 120 km/h, zvládli „jen“ trasu Špindl – Kozí hřbety – Luční bouda – Údolí Bílého Labe – Špindl. Podle chytrých Polarů celkem 23 km, 970 výškových metrů, osm a půl hodiny na cestě.
Na Sněžku, na tu jsme se vydali až v létě další rok. Ale to si nechám zase na jindy.
