Článek
Akita totiž založením není žádný nezvladatelný, agresivní a nebezpečný drsňák, který s ostatními psy nevychází – to bychom o tom u nás doma museli něco vědět. A nevíme. Náš pan Akita má dokonce mezi dospělými psy (rozuměj samci) kamarády! Kamarády, které by podle mnohých kynologických pouček měl mít potřebu zakousnout hned, co se mu připletou do cesty. Švýcarský ovčák, různí bullové – s těmi si i v dospělosti dokáže užít hru bez toho, že by si s nimi poměřoval ego. Některé zná od štěněcího věku, jiné poznal už jako dospělý. Některé potkává pravidelně, jiné viděl jen jednou. Bůhví, co je to za chemii, která rozhoduje, jestli to „pude nebo nepude“.
Prvním sítem je už to, jak potenciální kamarád-nekamarád vypadá. Pan Akita rozlišuje psy podle velikosti – co měří na výšku do třiceti centimetrů, to nevidí. Uštěkaný jorkšír nebo nervózní jezevčík se mu můžou klidně plést pod nohama a on si jich nevšímá. Jediná změna nastane, pokud se jedná o fenu. A nejlépe fenu, která hárá. V tu chvíli si pan Akita z pochopitelných důvodů všímat začne. Když to shrnu – malí psi pro pana Akitu neexistují. Jejich páníčci a paničky, kteří nás znají, to dobře vědí a když se míjíme, jsou v klidu. Ti, kdo nás neznají, často schovávají svoje psí kamarády do náruče, protože „akitě se nedá věřit“. Už to neřeším, nevysvětluju. Když jsem to udělal naposledy, panička s úsměvem převzala iniciativu. „Já jí nemám v náručí kvůli vám, ale kvůli ní. Je těhotná… a ke psům se těhotná chová… jako kráva.“
Velká plemena, tam už to tak nevinné nebývá. Když opět vyloučím feny, ke kterým se pan Akita chová vždy a všude galantně, je tu několik situací, kdy i náš japonský ignorant vypění a cílem jeho zubů se stává krk „toho naproti“. Nejčastěji se to děje, když se pes, kterého míjíme, tváří příliš sebevědomě. Když zaujme vyzývavý postoj. Když je to zlatý retrívr (nevím proč, ale pan Akita je vysloveně nesnáší), rotvajler nebo americká akita, kterou když potkáme, je testosteron cítit snad i ve vzduchu.
Pár dalších „když“ bych určitě ještě našel, ale hledat je nebudu. Zobecním to – když dospělý pes jakéhokoliv velkého plemene začne na pana Akitu při setkání držkovat, nenechá si to náš japonský samuraj líbit a jde mu po krku. Na druhou stranu, dokáže se ovládnout, nechce vysloveně ublížit, chce jen ukázat převahu a dominanci. A i v nejvyšším stupni rozčilení mě poslechne, když nám to všem začíná přerůstat přes hlavu. I tak ale s některými páníčky a paničkami máme nepsanou dohodu, že když se potkáme, budeme se od sebe držet dál a třeba po lávce přes Lužnici, byť je dost široká, půjdeme po jednom.
Mimochodem, jediný vysloveně „negativní“ (ano, uvozovky tu jsou na místě, což vyplyne z dalšího vyprávění) zážitek s jinými psy či spíše jejich „vodiči“, který mě pronásleduje už víc než dva roky, se odehrál v době, kdy panem Akitou ještě cloumala puberta. Byl mu necelý rok a my šli na ranní procházku s tradičním mezipřistáním ve vyprazdňovacím parku. Uznávám, měl jsem ho tehdy ještě na slabé ploché stopovačce, na které byly na pár místech zašmodrchané pevně utažené uzlíky. A vůbec, svoje nejlepší časy měla za sebou. Ale kdo mohl čekat, že se stane to, co se stalo?
Silvestrovská vycházka se cvičákem. To byla psí parta!
Začalo to přitom úplně nevinně. Vcházíme do parku a proti nám žena s nějakým menším šedým psem. Na krátkém vodítku. A proti ní já a pan Akita, který měl chuť si pubertálně zadovádět. Přitáhl jsem ho k sobě, protože žena naproti mně se netvářila nijak přívětivě, nechal je projít a říkám – pojď, jdeme dál. Já šel, pan Akita nikoli – malý psík, který se od něj vzdaloval, ho k sobě něčím táhl.
Jindy bych zatáhl za stopovačku, zkrátil ji z deseti metrů na metr a bylo by hotovo. Jenže tentokrát mi stopovačka vypadla z ruky a pan Akita se rozběhl k šedému psíkovi. Mě samozřejmě nenapadlo zavolat nic jiného než „je to ještě štěně, chce si jen hrát“. Zavolal jsem ale asi jen první dvě tři slova, zbytek se ztratil v ohlušujícím ženině křiku - přemohl ji nefalšovaný hysterický záchvat.
Pokus o záchranu situace skončil ne právě povedeně. Panu Akitovi k cizí paničce se psem zbývaly ještě dva tři metry a mně se povedlo rychlým skokem zašlápnout stopovačku. Jenže ouha – nevydržela! Ozvalo se lupnutí a stopovačka se v místě, kde byla pevná tkanina dlouho namáhaná uzlem, přetrhla. Druhý hysterický záchvat přišel vzápětí – a byl násobně horší než první.
S paní a jejím psem se potkáváme i dneska, kdy už je pan Akita dospělý, přecházím vždycky raději na druhý chodník a dělám, že to nejsem já a že pan Akita, kterého mám na horolezeckém laně dlouhém deset metrů uvázaného kolem pasu, je jiná akita než ta, která jí a jejímu psíkovi způsobil těžkou duševní újmu. Není mi to ale nic platné. Zrovna před pár dny na mne volala z předzahrádky restaurace, kde seděla se svým psíkem, něco ve smyslu „přitáhněte si LASKAVĚ toho nebezpečného psa“ a pak, když už jsem byl dál, vyprávěla svým spolustolovníkům hlasem, který jsem neměl přeslechnout: „Tohle je ten pes, co nás napadl…“
Jsme na konci. Taky vám přijde, že psí vztahy jsou podobné těm lidským? I my se vzájemně nálepkujeme, i my cítíme jasné antipatie, aniž bychom věděli, proč to tak je. Jen to překusování vejpůl, to je nám cizí. Mně tedy určitě.
A panu Akitovi taky.
