Článek
Patřím do generace tzv: Husákových dětí. Čím jsem starší, tím častěji vzpomínám na své dětství. Vracím se ve vzpomínkách do těch bezstarostných let. Vzpomínám na tu vůni… Mimochodem vůně je prý nejsilnější smyslová paměť. Ráda bych vzpomínky zařadila do 4 kategorií.
VÍKENDY: Protože rodiče pracovali ve zdravotnictví, mohli si domluvit služby tak, že v pátek hned po škole se jelo. Sedli jsme do auta a už jsme si to ubírali na naši chatičku. Přijeli jsme a první, co jsem slyšela od mamky, bylo: Okamžitě převléknout, abyste si nezničili oblečení. Převlékli jsme se do tepláků a mikin, které byly vlhké a studené a my s bráchou trpěli pár minut, než jsme je zahřáli svou teplotou těla. Šli jsme na zahradu a vyhlíželi sousedovic děti. Táta okamžitě zatopil a máma vybalila věci z auta. Víkend jsme prakticky prožili venku, hráli jsme na schovávanou, na strážce písku, na krvavé koleno. V sobotu se opékaly buřty a táta se sousedem hráli na banjo a na kytaru. V neděli jsme se vraceli, a aby nebyl návrat tak smutný a depresivní kvůli myšlence na pondělní nástup do školy, zašla jsem s mamkou pro dorty k Valdeku u I. P. Pavlova, pustili jsme si v 15:30 film pro pamětníky a dali si dort a čaj. Večer proběhlo velké koupání, protože jsme měli s bráchou hlínu snad všude.
VÁNOCE: Když mamka přinesla z práce kolekce, které se každý rok fasovaly díky ROH, znamenalo to, že se blíží Vánoce. Kdo je stejného věku, si jistě pamatuje, kolik se toho asi dalo sehnat za dárky. O to více jsme si jich s bratrem vážili. Pamatuji si, že jsem rozrušením až zrudla, když jsem dostala například DĚTSKOU POŠTU. Od malička jsem si hrála na vyplňování formulářů a bavila mě kancelářská práce. Mamka mi z práce kradla formuláře zdravotnické a já si hrála, že jsou bankovní. Jenže DĚTSKÁ POŠTA, to bylo to opravdové. Vlastně mi to zůstalo a nakonec jsem skončila jako bankovní úřednice. To bylo jen odbočení. Chodili jsme do kostela svaté Ludmily na náměstí Míru na půlnoční. Noc byla tichá a klidná. Již tak klidný čas – aspoň v mých dětských očích – se ještě více zpomalil. Mamka řádila v kuchyni a chystala večeři. Byla chudinka urvaná, protože jí nikdo nepomáhal. Poté se na 10 minut zavřela v koupelně, a když vyšla, byla nádherná. Šaty, namalovaná, upravená. Dodnes nechápu, jak to všechno stihla a zvládla.
LETNÍ PRÁZDNINY: Letní prázdniny jsme s bráchou trávili většinou na naší milované chatě. Rodiče si kvůli nám střídali služby v nemocnici, abychom nemuseli být sami. Jen párkrát na nás dohlédla sousedka, když to nevyšlo. Byli jsme 3 sousedské rodiny, které mezi sebou neměly ploty a všichni jsme spolu kamarádili. Rodiče popíjeli u táboráku a my děti si hrály. Jen na jeden týden o prázdninách jsme jezdili do Jižních Čech k rybníku Podroužek. Byl to auto kemp. Něco nezapomenutelného. Jezdilo nás asi 8 rodin. Stany jsme si postavili do kruhu a uprostřed bylo ohniště. Rybník Podroužek byl kvalitní bahňák, lemovaný rákosím. Vůbec nám to nevadilo. Moře jsme nikdo neznali. Tátové jezdili na wind surfu, protože to tam bylo zvykem a někdy i dost foukalo. Jezdili jsme na výlety po okolních hradech. Večer jsme se chodili sprchovat do veřejné koupelny a museli čekat ve frontě. Když večer seděli naši rodiče v hospodě a hrálo se na kytary a banja, my děti jsme běhaly po kempu a zakopávaly o šňůry od stanů. Na to si vzpomínám… A to nám mámy říkaly: „Bacha na ty šňůry!“ Marně.
ŠKOLA V PŘÍRODĚ: Za našeho dětství to bylo tedy hodně přísné. Jezdili jsme na 3 týdny a pamatujte, že nebyly telefony. S rodiči jsme si jen psali dopisy. Moc se mi stýskalo, ale tak po týdnu jsem se se situací smířila a začala si to užívat. Po dopolední povinné škole se odpoledne chodilo na dlouhé procházky – třeba i 30 km. Říkalo se tomu Šlapačky. V jídelně byl graf, kam se zapisovaly uchozené kilometry, a na konci pobytu se vyhlašovalo, kdo byl nejlepší. Také se bodovalo. Za špatné chování černé puntíky, za dobré chování červené puntíky. Když měl v průběhu někdo dobré chování a hodně puntíků, dostal odměnu: buď sladkost, nebo se jeden večer mohl po večerce kouknout na jeden film anebo mohl jednou od hospodářky zavolat domů. Škola v přírodě byla docela zkouška odvahy a trpělivosti, ale ty návraty domů byly nezapomenutelné. Nemohla jsem se potom pár dnů od rodičů hnout ani na krok. Chodila jsem za nimi snad i na záchod.
Mé dětství bylo nádherné a nedám na něj dopustit. Sice jsem zažila komunismus, ale nezažila jsem válku, covid a další věci, které musí zažívat současné děti. Vůbec mi nechyběl mobil, internet, sociální sítě, dovolená v zahraničí, značkové oblečení. Byla jsem ráda za to, co je. Nemůžu proniknout do dětské duše a srovnat to se současností. Každý to má asi jinak, ale pevně doufám, že i děti současné doby jsou svým způsobem šťastné, protože na to mají plné právo.
