Článek
Dovážím syna do stacionáře pravidelným spojem. Protože musím být ve střehu kvůli jeho nevyzpytatelnému chování, nemůžu koukat do mobilu, poslouchat hudbu, ani si číst. Co zbývá? Koukat se ven, po lidech, poslouchat, co si kdo říká. Někdy chtěně, někdy nechtěně. Před pár měsíci jsem si všimla dvojice mladých lidí, která si spolu povídala. Neutrální témata: co víkend, co v práci. Párkrát seděli i blízko nás. Podobné typy. Znáte to. Při pohledu na ně si říkáte: Jé, Ti by se k sobě hodili. Podobný věk, postava, styl vyjadřování. Nějak jsem si je vryla do paměti a při dalších jízdách autobusem jsem je pozorovala. Ona na něj koukala jako na svatý obrázek, pozorně ho poslouchala, hltala každé jeho slovo. Jednou jsem zaslechla jen část dialogu: Já taky nikoho nemám, stejně jako Ty a nesmělé zasmání. Po nějaké době jsem schválně koukala, co se bude dít, když budou vystupovat: Tak ahoj a šel. Uplynul čas a situace se změnila: Tak ahoj a prkenné krátké obětí a šel. Jeee, Ti jsou oba nesmělí, to bude trvat nebo snad nebude nic? Proběhla krátká pauza. Mohlo se stát, že dvojice byla nemocná, nebo začala jezdit v jiný čas? Pak jsem na ně opět narazila. Klasika. Stáli vedle sebe a povídali si. No jo, pomyslela jsem si. Vše při starém. Dojeli jsme na Budějovickou a já vyvedla svého povedeného syna z dopravního prostředku, ušla pár kroků a nedalo mi to a otočila se. Dvojice se políbila a já si řekla: No konečně! Tak to je konec jedné lásky z autobusu. Měla jsem z toho radost, jako by se mě to týkalo a moc jim to přála.
PS: Pokud jsem jako Sherlock Holmes propadla a celé je to jinak, tak se těm mladým lidem omlouvám.
