Článek
Mám syna, kterému bude za pár měsíců 20 let. Má těžké kombinované postižení, autistické rysy chování a epilepsii. Když byl malinký, netušili jsme zdaleka, kolik toho za pár dalších let přibude. Do mateřské školky jsme ho automaticky přihlásili do speciální. Šel o rok později a ještě byl na plenkách. Byla jsem šťastná za tu možnost, že může být v kolektivu, že pozná i jiné lidi a možná se něco naučí. Na základní školu nastoupil také na speciální a opět s ročním odkladem. To, co mu speciální škola dala, se nedá popsat v tomto článku. Šlo hlavně o přístup učitelů a školní kolektiv. Učili se s ním individuálně, podle jeho možností. Měl časté přestávky, mohl si kdykoliv odpočinout. Nikdo na něj nekoukal přes prsty, protože všichni na tom byli plus mínus stejně. Do školy chodil rád. Zhruba v polovině jeho 10leté docházky došlo k inkluzi. Odešlo pár spolužáku a už jsme o nich nikdy neslyšeli. Nikdy jsem neměla ambice, dát ho do běžné základní školy s asistentem, protože jsem věděla, že by to bylo nad jeho síly. Inkluze podle mého názoru nemůže být plošná a obecná. Pro někoho vhodná je, pro někoho v žádném případě ne. Nedávno jsem četla článek o jedné paní ředitelce, která prohlásila, že zrušením inkluze stavíme plot mezi zdravé a nemocné děti. S tím zásadně nesouhlasím. Pokud jsou děti rozumně a správně vychovávané ví, že ve společnosti jsou nejen zdravé a normální děti a lidé, ale také děti a dospělí lidé s hendikepem. Když cestuji se synem ze stacionáře, setkám se s dětmi, které nás ihned pustí sednout, usmějí se, sednou si jinam a vůbec na nás nekoukají jako na mimozemšťany. To mě vždy zahřeje u srdce a dodá mi to sílu. Inkluze nesmí být vynucená a na sílu. Musí být vždy prospěšná jak tomu konkrétnímu človíčkovi s individuálními speciálními potřebami vzdělání, ale i jeho kolektivu. V inkluzi nejde ani tak o začlenění, jde spíš o stav dané společnosti a morálce lidí. Nyní je můj syn ve stacionáři, protože bohužel neměl na to, studovat speciální školu dál. Ve stacionáři je spokojený. Je mezi svými, nevybočuje. To ale neznamená, že se vyhýbáme běžné společnosti. Inkluze je citlivé téma, které se musí řešit individuálně i se speciálním pedagogickým centrem, psychology a dalšími odborníky. Přeju všem maminkám postižených dětí, ať cesta jejich dětí ve vzdělání je co nejméně trnitá a ať mají štěstí na dobré lidi kolem sebe a kvalitní odborníky.
