Článek
Mnoho let pečuji o svého postiženého syna. Podporu mám ve své rodině, nicméně jsem to já, kdo je ten hlavní pečující. Vždy jsem se bila do prsou, jak to zvládám a máme to všechno pěkně zaběhlé. Jednoho rána, je to již pár let, jsem se probudila a měla ochrnutou polovinu těla. Samozřejmě jsem to zkoušela rozběhat. Běh miluji a moc mi pomáhá. Nemělo to žádný vliv, naopak se to horšilo. Když jsem měla pocit, že mi bolestí praskne hrudní koš, odvezl mě manžel na pohotovost do Motola. Udělali mi pár vyšetření, a když jsem nedokázala přejít jakoby po provaze, zavolali doktorku z neurologie. Následující den jsem nastoupila k hospitalizaci. MRI mozku, odběr likvoru a měla jsem diagnózu. Roztroušená skleróza.
Byl to pro mě šok. Jako bych spadla do propasti. Propasti strachu, paniky, nejistoty a beznaděje. Zhroutil se mi svět. Já, pečující osoba, jsem rázem sama byla nemocná. Nechtělo se mi žít, přemýšlela jsem o sebevraždě. Najednou jsem si představila, jak by to bral syn. Je těžce postižený a mnoho toho nechápe. Pořád by se ptal: Přijde maminka? Ta představa mě vyděsila a trhala mou duši na kusy. Uvědomila jsem si, že tady mám určitě poslání, povinnost. Protože jsem se bála svého „nového“ těla a byla kompletně rozhozená, vyhledala jsem pomoc psychiatra. Potom, co začaly léky zabírat, jsem pokračovala ve zlepšení fyzické kondice. Nezapomenu na moment, kdy jsem byla na procházce a zkusila popoběhnout. Den za dnem byl lepší a lepší. Druhý moment, který nikdy nezapomenu, byl ten, kdy jsem po dlouhé pauze vzala syna na plavání. Byl veselý a spokojený a já brečela štěstím. Začala jsem pomalu věřit tomu, že to dopadne dobře.
Roztroušená skleróza je nemoc tisíce sváří. Každý nemocný má jiný stav, kondici a výhledy. Není dobré, srovnávat se s jiným pacientem, který je na tom hůře nebo naopak lépe. Člověk se musí soustředit a starat jen o sebe. Rodina mi se vším moc pomohla a pomáhá stále a já si musím dát pozor na to, aby bylo všechno v rovnováze. Okolí nemá rádo bolestíny a sobecké lidi. Sice se musím o sebe starat, ale život se netočí jen kolem této choroby. Musím a hlavně chci se dál kvalitně starat o mého syna, kterého miluju, a je pro mě vším. Pokud tento článek čte někdo se stejnou diagnózou a plave v tom, snad mu tento příběh pomůže. Zní to jako klišé, ale naděje umírá poslední. Přeji všem pevné zdraví.
